Kázání
První list Korintským 13, 9–12
(9) Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
(10) až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
(11) Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
(12) Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
Milé sestry, milí bratři,
apoštol Pavel, vzdělaný člověk, jeden z největších teologů církve, pokorně doznává: Naše poznání je jen částečné. To, co víme nyní, je jen zlomek a zkreslený odraz toho, co budeme vědět jednou, až se setkáme s Bohem tváří v tvář. Srovnávat naše nynější vědění s věděním, které nám bude dáno na konci času – to je jako srovnávat znalosti a zkušenosti malého dítěte se znalostmi a zkušenostmi zralého člověka.
My, faráři a farářky, si to vždy znovu uvědomujeme, když máme hovořit o Bohu. Je to vlastně velice opovážlivé počínání. Nedokonalost a neúplnost našeho poznání nejvíc vysvitne právě tehdy, když se zaměří na Boha samotného. I ti největší vzdělanci s tituly před i za jménem se musejí cítit jako školáci. Právě to měl apoštol Pavel nejvíce na mysli.
Naše poznání Boha je pouze částečné. To je velká stopka pro všechny sebejisté ve víře, pro všechny náboženské majitele pravdy, pro všechny fanatiky. I když kdo ví, jestli jsou tihle lidé skutečně tak pevní v kramflecích, jak se tváří. Možná je kdesi uvnitř svírají různé pochybnosti, a právě aby je přehlušili před sebou i před ostatními, nasazují si masku neotřesitelné jistoty.
Zkusme si představit, jak odlišně by vypadaly dějiny lidstva, kdyby si představitelé různých náboženství dokázali přiznat, že naše prorokování je částečné, že o Bohu dokážeme mluvit jen pomocí příměrů a podobenství. Kolika náboženským válkám se dalo zabránit, kolik lidí nemuselo být pronásledováno pro svou víru.
Ti silní ve víře a v Písmu kovaní nechyběli ani v Korintském sboru, do něhož Pavel adresuje svůj list. Byli přesvědčeni, že na duchovním žebříčku vystoupali už dostatečně vysoko, a tak jsou oprávněni povyšovat se nad druhé a náležitě je poučovat. A právě jim Pavel odpovídá: To, co nazýváte pravým poznáním, je jen matný a klamný odraz skutečné pravdy.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance. To neznamená popření pravdy. Slýcháme často tvrzení, že žádná pravda není, anebo že pravdu má každý tu svoji – to jsou vlastně dvě strany téže mince. Pravda bývá zaměňována za osobní názor či dokonce jen pocit. Výsledkem je, že pravda bývá často zatemněna či zadupána a vítězí ten názor, jehož stoupenci mají dostatek moci a peněz k jeho prosazení.
Pavel neříká, že pravda neexistuje. Jen ukazuje, že naše poznání pravdy je nedokonalé. Hledání pravdy vyžaduje velké úsilí a kázeň v myšlení, ale taky otevřenost pro bližního s odlišným postojem, schopnost s ním vést dialog a třeba i ustoupit. Tyto dovednosti dnes nejsou právě v módě – ani ve společnosti, ale žel ani v církvi.
My křesťané se odvažujeme věřit, že Ježíš Kristus je ta cesta, pravda a život. Nemáme ale Boha dokonale přečteného. To nás někdy bolí. Rádi bychom měli jasno, chceme rozumět, proč Bůh jedná tak, jak jedná – nebo proč občas mlčí. Díky Kristu ale víme o Bohu to nejdůležitější: Je nekonečně milosrdný a pro naši záchranu neváhal sestoupit mezi nás. To nám k víře musí stačit. Jako když dítě nerozumí všemu, co rodič dělá, a přesto mu důvěřuje.
Ano, věříme v Ježíše Krista, postavili jsme na něm své životy a vydáváme o něm svědectví. Nechceme ho zapřít ani pod tlakem různých polopravd a lží, světonázorů a ideologií, kterými oplývá současná doba – a které nechyběly ani za časů apoštola Pavla. Není jedno, čemu či komu člověk věří. Nemáme ale patent na pravdu ve všech oblastech života. Nestačí při každé otázce jen nalistovat katechismus na příslušné straně nebo vytrhnout větičku z bible – a pravda se ihned ukáže. Nemáme právo každému diktovat, co a jak má a nemá být. Křesťan by naopak měl být podezřívavý vůči všem příliš rychlým, jednoduchým a snadno použitelným pravdám, vůči všem černobílým řešením – ať už se objevují v církvi či mimo církev.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance. Dobře rozumíme Pavlovým slovům i my, lidé 21. století, kteří se tak často chlubíme vědeckým a technickým pokrokem. Bolestně pociťujeme, jak se pro nás svět stává víc a více nepřehledným a nesrozumitelným. Mnohé události, s nimiž se denně setkáváme, nám nedávají smysl. Útočí na nás záplava informací a my je často nejsme schopni zpracovat, utřídit a vstřebat. Velké světové problémy, jimž musíme čelit, jsou nesmírně složité a jejich řešení je v nedohlednu.
Naše poznání je jen částečné. To se týká také našich vlastních životů a vztahů. Každý člověk je pro druhého velikým tajemstvím. Ani lidé, co jsou spolu desítky let, se nikdy vzájemně úplně nepoznají. A člověk je tajemstvím také sám pro sebe. Ani do sebe sama pořádně nevidím a bývám sám sebou – většinou nemile – překvapen. Psychologie dokonce naznačuje, že v každém z nás sídlí několik různých osobností, které nemusejí být spolu vždycky v souladu. O některých z nich vlastně ani nevíme nebo nechceme vědět.
Nerozumím často ani své životní cestě. Nechápu, proč se můj život vyvíjel tak a ne jinak. Nevím, jaký smysl měla ta či ona událost, kterou jsem prožil. Proč jsem na své životní cestě potkal právě toho, a ne někoho jiného. Proč jsem se rozhodl právě tímto způsobem, a co by se stalo, kdybych se rozhodl jinak. Jaké mé činy byly správné, jaké mě naopak svedly na scestí. Komu jsem ublížil, kdo naopak ublížil mně – a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Byly by to dosti bezvýchodné otázky, kdyby celý náš život neležel v Božích rukou. Navzdory našemu tápání a nevědění se můžeme spolehnout na to, že Bůh nás zná mnohem lépe, než my známe sami sebe. Žalm 139 tuto jistotu vyjadřuje krásnými slovy: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, víš o mně, ať sedím nebo vstanu… Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
My lidé plně poznáme až na konci, až se setkáme s Bohem. Ale Bůh nás plně zná již nyní. To, co se nám zdá být v našich životech nepochopitelné a možná i nesmyslné, nezůstává Bohu utajeno, není pro něj hádankou. On o tom všem ví a zahrnuje do svých plánů s námi.
Bůh nás důvěrně a plně zná. V biblické hebrejštině mají k sobě velmi blízko slovesa poznat a milovat. Boží poznání vychází z jeho lásky k nám a uskutečňuje se v lásce. Boží pohled není děsivým pohledem rentgenu nebo tajné policie. Bůh nás nejen zná víc než my sami sebe, ale také nás miluje mnohem víc, než je člověk schopen milovat sebe a svého bližního. Boží Syn sestupuje do našeho světa ne proto, aby nás dokonale zdokumentoval, ale aby nás zachránil. Bůh nás poznává, ale nezůstává lhostejným, sklání se k nám a uzdravuje nás.
Snad to zní až hrozivě, že Bůh ví dobře o každé naší myšlence, pocitu i činu. Ale to pro nás nemá být důvodem k úzkosti, ale k radosti: Právě proto, že nás Bůh zná, ví také přesně, co potřebujeme, co nás trápí, v čem vězíme a topíme se.
Nyní poznáváme jen částečně. A přece má smysl se Boha dotazovat, hledat ho, naslouchat mu. Má smysl pozorně a důkladně číst bibli a v její perspektivě se pokoušet odpovídat na těžké otázky, které před námi vyvstávají. Má smysl se modlit k Bohu o lepší poznání, o dar Ducha, který nás podle Ježíšova zaslíbení uvádí do pravdy. Má smysl se orientovat podle toho jediného světla světa.
A má také smysl se Bohem nechávat vyrušit. Má smysl vpustit Boha do svého života, aby nám čas od času rozbil různé naše představy, předsudky a iluze – o sobě, o světě i o Bohu samém. Věřím, že Bůh nás nenechá zabloudit v labyrintu světa. Vždy znovu nás překvapuje svou pravdou, nečekanou, někdy nevítanou, a přece osvobozující.
Až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno, říká Pavel.Tu plnost otevírá Boží příchod, setkání s Kristem. V něm všechno dává smysl, co nám dnes uniká. My teď žijeme jen v náčrtu, ale Bůh má celý obraz. Někdy máme pocit, že náš život je hromada rozbitých střepů. Ale v Božích rukách se z těch střepů skládá krásná mozaika, kterou zatím nevidíme. Jednoho dne uvidíme – a pochopíme.
Amen.
Ondřej Kolář