Kázání
Ozeáš 6, 4–3
(4) Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.
(5) Proto jsem je otesával skrze proroky, ubíjel jsem je výroky svých úst; z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo.
(6) Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.
První čtení se týkalo Jana Křtitele, aby nás nachystalo na slova Ozeášova. Jeden důvod k prvnímu čtení spočívá v tom, co mají obě osoby společného. Ale hlavní důvod je hlubší a postupně se k němu dostaneme.
O Janu Křtiteli je známo, že volal lidi k pokání. Ježíš, který přišel o chvíli později po Janu Křtiteli, učinil určitý krok dál: nechtěl jen volat k pokání, aby bylo zřejmé, že od pokání vede cesta dál. Snažil se proto lidem vysvětlit, aby se nachystali duševně a životně na boží království, na blahodárnou přítomnost boží moci. Na velký krok z lidského Nyní dál.
Ale odkud se tyto základní evangelijní výzvy odvíjejí? Spadly jen tak z nebe uprostřed dějin? Nemají už odedávna něco zádech? Vždyť Hospodin provázel lidi celými dlouhými dějinami.
S těmito a podobnými otázkami jsme u proroků. Jan Křtitel byl zástupcem pozdního času proroků. Zato Ozeáš, od něhož jsme slyšeli tři verše, patřil do zlatého věku proroků, který nastal někdy před dvěma tisíci osmi sty léty. Docela to od té doby uběhlo, že?
Proč ale obě prorocké osobnosti srovnávat? Oba proroci říkají něco jiného a říkají to jinak. Oba to však říkají naléhavě a drsně. V tom se nacházejí v jedné linii. Ale nyní se zamýšlejme, jak na to šel Ozeáš.
Prorok Ozeáš vyslovuje citovanými slovy jednu ze svých obžalob. Typický způsob prorocké řeči. Jedna z charakteristických forem toho, jak proroci mluvili. Vyslovovali žaloby – mluvili o kritických momentech izraelské či judské společnosti, o vině ve společnosti přítomné, zejména pak o odpovědnosti odpovědných. Žádné lezení do zadečku těm nahoře. Protože už tehdy bylo alespoň mezi proroky známo, že když je někdo nahoře, tak tím spíš je pro něho lákavé toho využít, jak jen to jde, protože tam nahoře má více možností, příležitostí a prostředků, aby člověk dělal, co chce. Dnes se tomu, jak mluvili proroci, říká společenská kritika. Považuje se to za výdobytek moderní občanské společnosti. Ale moderní vynález to rozhodně není. Řečeno velmi zhruba – je to vynález prorocký. Tak znělo boží slovo prorockými ústy.
Faktem je, že pokud mohu soudit, ve starověku nebyl nikdo tak málo servilní vůči mocným – jako hebrejští proroci. To, že vycházeli z Hospodinova pověření, pro ně znamenalo maximální možnou nezávislost na příkazech shora a na společenských normách, na tom, co je v kurzu.
To je ovšem principiální rozdíl vůči moderním kritikům společnosti. Ale pak je tu ještě rozdíl řekněme formální: moderní společenská kritika podniká rozsáhlé analýzy, na co přijde, to rozpitvává. Ve srovnání s tím jsou prorocké žaloby podstatně stručnější. Stručně a napřímo vystihují podstatu věci. Konkrétní proporce a detaily si k tomu mohl každý, kdo byl trochu při smyslech domyslet. Sice prorockým žalobám scházejí detailní údaje, statistiky a analýzy a vůbec snaha o přesnou zevrubnost, ale o to větší razance odtud zaznívá. Člověku se dostane znělý apel, nikdo se nemusí obtěžovat nudnými rozbory.
Prorokům nešlo o to, aby někoho pro nic za nic sekýrovali hlava nehlava. Nýbrž šlo jim o to, sdělit něco zásadního. Jako třeba právě v případě Ozeáše a jeho citované žaloby, která bývá poměrně často připomínána.
Prorok tu od Hospodina nejprve vzkazuje rozpaky nad lidem, v němž se děje neřád ve velkém měřítku. Pořád neřád. Hospodinova výtka platí pro izraelské i pro judské království. A připomíná, že už to je nějaký čas, co se Hospodin pokouší s lidmi se nějak dorozumět, přimět je k tomu, aby se usebrali.
A když to nešlo po dobrém, tak Izrael a Juda dostávali od Hospodina prostřednictvím proroků přes ústa. Vždyť co čteme: Proto jsem sekal skrze proroky, pobíjel slovem svých úst. Vždyť co by se Hospodin s lidem, který je prolezlý neřádem, stále jen mazlil. A nemá snad na nemazlení právo?
Na rozdíl od lidí ale Hospodinu nejde o to, aby si vybil zlost, aby si ulevil. Hospodin nemá psychické problémy jako lidé. A proto také Ozeášovým prostřednictvím vzkazuje: A můj soud vzešel jako světlo. Tak to je: Soud je k prosvětlení temnot, k nápravě. K tomu, aby vzešlo světlo v mravních a právních temnotách. Jakýpak samoúčel. To právě jen zatemněnci prohlašují: „Já si od Boha nenechám nic diktovat.“
Proroci si tedy pouze nebrali na pranýř zlořády. Tím jen odklízeli cestu, aby byla přístupný přístup právě ke světlu. Jak to dělal konkrétně Ozeáš?
V Ozeášově případě tím konkrétním světlem, tím prosvětlením společenských temnot, byl požadavek: Chci oddanost, a ne oběť poražených zvířat! Poznání Boha je lepší než zápalné oběti!
Tento verš bývá ovšem v evangelických kruzích frapantně dezinterpretován. Říkává se někdy: Proroci odmítli kult. Odmítli oběti. Prosazovali čirou víru bez zabíjení obětních zvířat. Kdyby evangelíci více studovali Písmo svaté, mohli by zjistit, že proroci rozhodně nebojovali proti obětnímu kultu.
Připadá někomu obětní kult jako zbytečné násilí na zvířatech? Tak to ať raději protestuje proti tomu, jak se se zvířaty zachází ve velkochovech, a bere v potaz, že obětní hostiny byly vzácnou duchovní událostí v podání dávných kultur. V křesťanství se obětní kult vůbec neprovádí, takže se jím nyní zabývat ani nepotřebujeme.
Bylo by ale dobré si Ozeášova slova trochu lépe vyložit, protože bývají zahalována zjednodušujícími výklady.
Právě u Ozeáše se totiž také někdy čte: „Chci milosrdenství a ne oběť.“ Ozeáš ale nemluví o milosrdenství, nýbrž o věrnosti. O věrnosti, která je průnikem víry a pravdy. Věrnost je vlastní význam hebrejského slova CHESED – a není důvod si myslet, že Ozeáš myslel něco jiného. Prostě myslel věrnost Hospodinu, trvalý a pravdivý vztah k němu, k nejvyššímu zosobnění pravdy.
Ve čtvrtém verši přirovnává věrnost lidu k rannímu obláčku, který se záhy zase rozplyne a nezaprší z něho. A v šestém verši mluví opět o věrnosti, a o ničem jiném, jako o tom, co Hospodin od lidu očekává.
Tímto požadavkem ať se také lidé měří. Prorok Ozeáš také sledoval, jak mu izraelské společnost odpovídá nebo spíše vlastně neodpovídá. Kritizuje Izrael konkrétně za to, že buď spoléhá na cizí božstva anebo na cizí politické mocnosti. A hned na začátku mluví dokonce Ozeáš o lidu, o Izraeli jako o děvce – a tak mluví i o velmi paradoxní Hospodinově lásce k tomuto poběhlickému lidu, který se honí za vším možným. Ve hře byla právě u Ozeáše otázka věrnosti.
Loni zesnulý německý profesor Starého zákona Jörg Jeremias napsal, že Ozeášův požadavek se nachází v kontextu, kde jinak se o oběti a kultu nemluví. A také proto, že se nedá říci, že by Ozeáš požadoval nějaký nekultický vztah k Hospodinu. Jeho kolega Hans-Jürgen Hermisson, zase napsal, a to už poměrně dávno, že proroci nemluvili o kultu a etice jako o dvou protikladech, že nestavěli etiku proti kultu.
Jednoduše řečeno: oběti nejsou pro Ozeáše ani špatné, ale ani neutrální akty. Nicméně – protože lid ignoruje oddanost Hospodinu, oběti ztrácejí na hodnotě. Jeden den dělají Izraelité neřádstvo a druhý den si jdou vykonat své náboženské úkony, jako by se nechumelilo. A právě proti takovéto dvojakosti Ozeáš vystupoval. Ne náhodou se proti něčemu podobnému stavěla i česká reformace a reformace na západ a na sever od nás. Kultický, bohoslužebný počin nemůže vadné lidské počínání vynahradit. Když Hospodinu záleží na spravedlnosti mezi lidem, jak může přijímat úctu od někoho, kdo šlape po jeho požadavcích? Sám pro sebe od lidí ani nic nepotřebuje. Tváří v tvář Izraelci, který přicházel obětovat, zněl jistě požadavek, který relativizoval takové zbožné počínání, zněl provokativně a radikálně: Bez oddanosti nemá oběť u Hospodina „zalíbení“. Takovou oběť Hospodin nepřijímá. Ne že by začal trucovat, ale touží po dobrých vztazích s lidmi. A lidé by proto ve svém zájmu měli něco udělat – pochopit, v čem proroci společenskou mizérii vystihli, a hledat cesty nápravy. Světlo mají přeci před sebou. A my taky.
Dosavadní úvaha měla přiblížit malý úryvek z rozsáhlého prorockého poselství. Díky tomu můžeme rozumět také tomu, co a jak prorok říká o Hospodinu. Ale nejde ani tak o pochopení, jak tomu tehdy bylo. Spíše jde o to, co si můžeme z prorockých slov vytáhnout pro vlastní víru.
Nedokážu totiž říci, jak třeba evangelická církev pomáhá k poznání Hospodina. Je snad troufalé a nepatřičné o něco takového usilovat? Přitom v bibli se o poznání Boha mluví na řadě míst. Uvažme také, že se k poznání Hospodina má vztahovat víc naše mysl než naše ústa. Ústa až později. Ústa povídají. Nezáleží nám na nich až příliš? Nechávají ústa mysl, aby poznávala Hospodina? Také k tomu nám ji ale Pán Bůh dal. Také k tomu, a to pěkně dlouhou dobu, Ozeáš vyzývá. Přírodní a technické vědy k tomu ovšem moc nepomohou. Což je dobře si uvědomit, protože mysl se sama bez přístrojů obejde. A elektronickou poštou s nebesy komunikovat nemůžeme. Když ale budeme užívat toho, čím jsme obdarováni, můžeme se poznáním k Bohu přibližovat.
V hebrejštině má ostatně slovo „poznat“ povahu přibližování a blízkosti. Ne sbírání informací. Jak to konkrétně dělat? Příručku k dispozici nemám. V češtině už vyšly alespoň dvě knihy s titulem „Jak poznat Boha?“, ale nad nimi mám rozpaky. Sice nosím v hlavě několik podnětů, ale to bych je musel dál promyslet. – Nicméně: studium Písma svatého je cesta, která se nabízí především – a k tomu je třeba připojit osobní vůli k poznání Boha. K pravdivému poznání pravdy. Stále a stále znovu hledat a ptát se. Mít pevnou a trvalou vůli – vůli k poznání Boha, který se především sám poznávat dává. Dal se poznat Abrahamovi, Mojžíšovi. Dal se poznat v osobě Krista. Různí lidé zjistili, že se dává poznat až v hlubinách nitra. Sami se sebou a v sobě a spolu jsme zde na tomto místě kvůli setkání se živým Pánem. A to je také podnět k poznání Hospodina. K blízkému souladu s ním v pravdě.
Amen.
Jiří Hoblík