Kázání
Zjevení Janovo 3, 14–22
(14) Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího:
(15) „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!
(16) Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.
(17) Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.
(18) Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.
(19) Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.
(20) Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
(21) Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.
(22) Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Milé sestry, milí bratři,
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou, říká Kristus laodikejským křesťanům. Občas bývá toto slovo chápáno jako výzva nevěřícím, aby vpustili Krista do svého srdce. Ve skutečnosti zde ale Kristus volá nás, křesťany, církev. Stojí u dveří našich kostelů a tluče. Bude tam pro něj místo? Nebo už jeho místo dávno obsadili jiní? Anebo už Krista ani nepotřebujeme, nepočítáme s ním?
V adventní době obvykle nasloucháme proroctvím o příchodu mesiáše. Oddíl z Janova zjevení má opačný směr. Nejsme tu my, kdo hovoří o přicházejícím spasiteli, ale je to naopak přicházející spasitel, který hovoří k nám. Na počátku pozoruhodné biblické knihy čteme dopisy sedmi sborům v Malé Asii. Každý z listů je Kristovým poselstvím danému sboru – a zároveň jakousi jeho diagnózou. Jak jsi na tom tváří v tvář přicházejícímu Kristu? V jaké duchovní kondici se nacházíš?
Laodikejský sbor o sobě hrdě prohlašuje: Jsem bohat, nám všecko a nic už nepotřebuji. Laodikejští křesťané se cítili být silní a prosperující. Nejen ve smyslu hmotném, ale také duchovním. Nejspíš pro ně jedno souviselo s druhým: protože jsem bohatý duchovně, jsem bohatý také hmotně. Protože mám silnou víru, hodně se modlím a žiju vzorným životem, Bůh mi žehná. Protože mohu před Bohem vykázat mnohé zásluhy, on mi za odměnu ještě nějaká ta obdarování přidá. Včetně těch čistě pozemských darů, jako takové potvrzení, že jsem na správné cestě.
Laodikejský sbor si ovšem musí od Krista vyslechnout hořký soud: Nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Takže ta prosperita Laodikejských není všechno, nejsou na pravé cestě do Božího království. Naopak, vypadá to, že se od něj odcizili – navzdory vnějšímu lesku a vnitřní spokojenosti. Jsou vlažní, tedy neurčití, nevýrazní, vybledlí. Není na nich poznat, že vyznávají Krista. Jejich víra se neprojevuje jasnými postoji a činy, splývají se svým okolím, zapadají hladce do dobových nálad a trendů. Jejich křesťanství je neškodné, poslušné, nikoho neprovokuje. Nepálí, ani nezchladí. Křesťanství přijatelné a zkonzumovatelné pro každého.
Taková církev může docela dobře přezimovat i v nepřátelském prostředí. Stáhne se do svých kostelů, odkud její hlas sotva pronikne ven a k mocným tohoto světa se nedostane už vůbec. Přestane být pro ně pohoršením a kamenem úrazu, protože je ničím neotravuje a neruší. Za její společenskou neviditelnost se jí stát odmění tím, že ji nechá na pokoji.
Je zjevné, že některé sbory v době počínajícího pronásledování křesťanů zvolily tuto strategii přežití. Nemusíme hned mluvit o kolaboraci s režimem, spíš o přijetí jeho pravidel hry. Některým císařům stačilo, když se křesťané vnějšně podrobili oficiálnímu kultu, ale v soukromí si mohli dál klidně uctívat Ježíše Krista. Později represe vůči křesťanům značně přitvrdily, už nepomohlo se poklonit císařově soše, protože církev měla být jako nepřítel státu prostě vyhlazena.
Zatím je ale ještě možné žít dvojím životem: císařovi dát, co je císařovo, což ovšem znamenalo nejen platit daně a dodržovat zákony, ale také se podrobit státnímu náboženství. A Bohu dát, co je Boží – jenže ten prostor věnovaný Bohu se povážlivě zúžil. Takovou cestu se za jistých okolností volila také církev v různých dobách a režimech. Její představitelé se hájili tím, že prý chtěli chránit prosté věřící, rozprostřít nad nimi jakýsi deštník, aby mohli v soukromí nerušeně praktikovat svou víru.
Také Laodikejský sbor byl chráněný před vrtochy světských vládců, a dokonce se mu v tom závětří docela dobře dařilo. Zaplatil za to ovšem velmi draze: doslova přestal být pro Krista poživatelný. Možná vládcům nevadí, ale Kristus jej s odporem vyplivne. Protože zatímco Ježíš, svědek věrný a pravý, musel kvůli svému svědectví na kříž, Laodikejští se mu šikovně vyhnuli.
A list pokračuje dále tvrdou řečí: nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. To je zajímavé. Přesně tak se totiž mohli cítit křesťané prvních staletí a později ve všech možných diktaturách, když odmítli přistoupit na dvojí život a vzepřeli se ponižujícím kompromisům s režimem. Jenže v Kristově pohledu je tomu přesně naopak: první jsou poslední a poslední jsou první. V té největší bídě se ocitli právě ti navenek bohatí, kteří se ale sklonili před babylonskou nevěstkou. A ti lidsky poražení a ponížení v Kristu zvítězili.
Pro bohatý, ve skutečnosti ale bídný sbor v Laodikeji ale stále existuje východisko. Aby opět zbohatl – ale ne dalším hromaděním pozemských statků, ale utrpením. Aby se opět oblékl – ale ne do přepychových šatů, ale do bílého roucha mučedníků. Cesta zpět ke Kristu je cesta s Kristem zkoušeným, trpícím, pronásledovaným. Křesťan, který projde ohněm, pozná to skutečně ryzí, rozpozná skutečné bohatství. Teprve když přijdeš o všechno a nebudeš si jistý ani vlastním životem, teprve pak budeš opravdu bohatý – bohatý Kristovou blízkostí, která tě podrží a ponese.
Můžeme se ale jistě ptát: Co si s tímto Kristovým poselstvím máme počít dnes? Co s tím vším má společného církev, která v takovém ohrožení není a pronásledování jí v dohledné době nehrozí. Nebo ještě jinak: Co by asi Kristus napsal naší církvi, nebo našemu sboru?
Nejsi studený, ani horký, jsi vlažný – to je Kristovo varování pro křesťany všech dob. Klade nám nepříjemné otázky. Jak zřetelné a nepřeslechnutelné je naše svědectví o Kristu? Jak moc se přizpůsobujeme době, jejím náladám a stereotypům? Jak moc uzavíráme kompromisy se světem a volíme cestu širokou, po níž jde většina? Jsme vidět a slyšet tehdy, když se děje bezpráví a je pošlapávána lidská důstojnost? Jsme ochotni pro Krista také něco riskovat, vyjít z vlastního pohodlí a komfortní zóny? Dokážeme být věrohodnou alternativou současnému životnímu stylu? Jsme pozváním pro lidi, kteří se nespokojují s hodnotami převládajícími ve společnosti? Myslím, že církev s takovými otázkami nikdy nemůže být hotova, ani v časech nebezpečných, ani v časech příznivých.
Další otázka, kterou klade Kristus každé církvi v každé době, zní: v čem spočívá tvé bohatství? Na čem si zakládáš? Na hmotném bohatství samo o sobě není nic špatného. Avšak ekonomická síla není tou nejvyšší hodnotou před Bohem. Dnes pozorujeme i v naší církvi sklon hodnotit sbory podle toho, jak jsou soběstačné. Některé sbory o sobě – stejně jako Laodikejští – sebejistě tvrdí, že jsou bohaté, mají všechno, co potřebují, a od zítřka by klidně mohly žít zcela samostatně, bez jakékoli pomoci zvenčí. Takové sbory jsou chváleny a dávány za vzor ostatním.
Kristus ukazuje jiné pojetí bohatství. Bohatý je ten, kdo se přibližuje Kristu trpícímu. Kdo spatřuje a potkává Krista v chudých a zbědovaných a snaží se jim pomoci. Kdo se méně spoléhá na sebe a své schopnosti a více na Boží milosrdenství. Kdo není zahleděný do sebe a svých úspěchů a o to více vnímá potřeby druhých. I hmotně chudý sbor tak může být bohatý – svým jasným vyznáváním Krista, svým milosrdenstvím a nasazením pro bližní v nouzi.
Hle, Kristus stojí u dveří a tluče. Na až při svém druhém příchodu, ale už teď a tady přichází pohostit chudé svým bohatstvím. Také to je poselství adventu. Večeře Pánova je připravena, můžeme začít stolovat.
Amen.
Ondřej Kolář