Kázání
Jan 8, 1–11
(1) Ježíš však odešel na Olivovou horu.
(2) Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
(3) Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed
(4) a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.
(5) V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
(6) Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.
(7) Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
(8) A opět se sklonil a psal po zemi.
(9) Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
(10) Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
(11) Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Milé sestry, milí bratři,
Ježíš šel na Olivovou horu. Stoupal po horském štítu. Procházel kolem olivovníků, které tam hojně rostly. Vonné silice se nesly vzduchem, doléhaly k němu jen zvuky ptactva a jeho kroků. Ranní rozbřesk, chvíle setkání s novým dnem, s novým začátkem ve vší velkoleposti. Ježíšovy kroky mířili do chrámu. Kam taky jinam. Snad za potřebnými? Možná, že potřební za ním přicházeli právě i tam. Ježíš se usadil v chrámu – vzal místo. Začal promlouvat – nebyla to slova z vrchu. Smysl jeho slov měl lidem pomoci porozumět jejich konání v souvislostech – ukázat cestu, která má cíl – směřování k Bohu. Lidé v chrámu seděli pokojně u něho, přicházeli noví příchozí a přisedávali si. Chtěli naslouchat jeho slovům. Atmosféra sdílení a naslouchání. A tu se přivalí farizejové – přivádí ženu. V chrámu si posluchačstvo začíná šeptat. Co to má znamenat. Žena je dovedena doprostřed sálu. Posluchačstvo zvolna ustupuje na krok, pak na dva, až se utvoří kolem ní kruh. Skličující obklopení. Všichni na ni hledí a tázají se, co tam dělá. Farizejové hlasitě promlouvají k Ježíšovi. Zcizoložila. Tak co říkáš Ježíši. Ježíš sedí dál – jeho pozice se nemění. Ví dobře, co se kolem něho odehrává, ale nereaguje. Mohl by začít křičet, dotazovat se – a kde máte toho muže? Jeho snad neodsuzujete? Proč jste ji sem dovedli? Aby ji ostatní poplivali? Chcete tím snad říci, že je horší než vy sami? Ježíš ale mlčí. Nemlčí kvůli strachu před nimi. Dobře ví, jaký je jejich záměr. Chtějí ho polapit, aby se provinil proti přikázáním Starého zákona. Nastražili past a dobře se nachystali. Chtějí, aby byl přistihnut, jak se případně vysloví před celým davem – aby na něho měli argumenty. Ježíš se ale neutrhne za řetězu emocí. Ovládá se. Docela v míru začne psát prstem po zemi. Jedinkrát se Bible zmiňuje, že Ježíš píše. A co psal? Psal snad jejich jména? Že by mu mohli každý ke svému jménu připsat podpis na důkaz vlastní bezhříšnosti? Nebo snad psal největší přikázání Miluj Boha svého a miluj svého bližního jako sebe samého?
Nevíme, co píše, ale nenechá se strhnout jejich podlou a důkladně připravenou provokací. Nehodlá ženu odsuzovat před davem lidí, ve kterém každý páchá hříchy. Nehodlá soudit. On ji nesoudí. Farizejové ale dotírají. Vlezle se domáhají odpovědi. Tlačí na něho. A tak Ježíš s odpovědí nakonec přece přichází, i když si dává na čas. Neplýtvá slovy. Pronese jednu větu, která je přímá a adresná. Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem. Jedna věta. Nekomplikovaná a srozumitelná věta rozrazí dveře chrámu dokořán – protože dav i se všemi farizeji se začne postupně vytrácet. Vytrácejí se jeden za druhým, a tak tady v chrámu zůstanou jen dva lidé. Ta žena, jejíž jméno neznáme a Ježíš. Ježíš na ni pohlédne. Vidí ji. Ona mu stojí za zvednutí hlavy od písma. Poprvé s ní někdo v chrámu hovoří. Ne o ni s někým jiným – ale přímo s ní. Ježíš jí svým dotazem vrací důstojnost, kterou ji sebrali, když ji lynčovali před davem svým odsudkem. Ta žena má hlas. Nebyla němá. Ani ji nikdo nevyřízl jazyk, a tak s Ježíšem vedou rozhovor. Je to docela jiný rozhovor, než prve otevřeli farizeové – Ježíš se jí ptá – kde jsou ti, kteří tě odsoudili? A ona Ježíši s důvěrou odpovídá: odešli. Svým odchodem tedy odsoudili sami sebe. Neodsoudili ani Ježíše, ani tu ženu, ale usvědčili sami sebe z vlastní nedokonalosti. Ježíš pak praví: Ani já Tě neodsuzuji. Ježíš je na tom ale jinak než farizeové a dav. Ježíš neodsuzuje. Neodsuzuje kvůli tomu, že by snad měl na svém účtu tucet hříchů – Ježíš neodsuzuje, protože milosrdenství je u něho na prvním místě. Ježíš promlouvá k té ženě z vlastní milosti a dobroty. Povídá ženě, ať už nehřeší – ne, protože by se nad ni chtěl povyšovat jako se povyšovali předtím zákoníci. Ježíš praví, ať nehřeší, aby nepropásla něco, co by jí mohlo být líto. Aby nepropásla ten nový začátek – aby čerstvý rozbřesk do jejího života vnesl nové světlo.
Zbývá ještě jedna otázka. Když slyšíme příběh o Ježíši, který se zastane šalamounskou odpovědí ženy, jež mohla být dle zákona ukamenována na popud zákoníků – v jaké roli se vidíme my sami? Jsme tou ženou, které se dostane zastání. Pochopitelně ano.
Ale nejsme někdy také i my těmi farizeji a zákoníky, kteří spatřují stopy hříšnosti na rouchu ostatních? Nestává se nám, že přes snahu o soucit někdy sklouzneme k potřebě hodnotit, známkovat, porovnávat nebo očerňovat? Často se nám může zdát, že máme dobré argumenty a důvody, proč člověk naproti nám zaslouží soud, výchovný políček, cvrnknutí do nosu, protože pravda je tak průzračně jednoznačná.
Ona ale i pravda zákoníků působila na první dojem jednoznačně. A tak se se skloněnou hlavou můžeme přidat k těm, kteří jsou si vědomi, že hřích se jim nevyhnul. Na rozdíl od nich, ale nemusíme hledat skulinu, nebo východ, jímž by se dalo vytratit z chrámu – protože i nám Ježíš dává odpuštění jako ženě beze jména. I k nám Ježíš upírá svůj pohled a dává nám možnost promluvit k němu. Dává nám stejně jako jí velkorysou milost, když nás nesoudí a přináší laskavou nabídku cesty s novým začátkem. Možnost pohlédnout s upřímností do niterné hlubokosti vlastních záměrů a motivací, možnost revize, čas hledět a prohlédnout.
Dává nám nový rozbřesk našeho života.
Amen.
Johana Miriam Vorlová