Kázání
Matouš 25, 31–46
(31) Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy;
(32) a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů,
(33) ovce postaví po pravici a kozly po levici.
(34) Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
(35) Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
(36) byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘
(37) Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
(38) Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
(39) Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
(40) Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘
(41) Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
(42) Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
(43) byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘
(44) Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘
(45) On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘
(46) A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
Milé sestry, milí bratři,
závěr církevního roku nás soustředí k věcem příštím a posledním. Pravda je, že jsou pro nás posledními nejen na časové ose, ale – neděje-li se nic vážného – i v našem běžném životě. Na tom není nic špatného. Křesťan, který kudy chodí, tudy myslí na vlastní smrt, případně na pekelná muka či nebeské radosti, je trochu podivín. Ostatně Ježíšovo líčení posledního soudu nás k takovému naladění nechce přimět. Ježíš nestraší pekelnými tresty. Ani neláká na nebeské odměny. Obrací nás zpět do našeho života. Kde jsi, člověče? Podobně kdysi volal Hospodin Adama.
Příchod Syna člověka je ovšem věc závažná. Bude se totiž vážit náš život – před Bohem tak hodnotný, a proto taky tak závažný. Není jedno, jak s ním nakládáme. Jsou rozhodnutí, která už nelze vzít zpět. Jsou slova, která bychom nejraději neřekli, ale ona už přece zůstávají a neblaze působí, i bez našeho přičinění. Jsou okamžiky, v nichž jsme propásli nějakou šanci – už natrvalo, navždy. Život je nezvratný.
A smrt – ta to vše jen podtrhne a sečte; nic už se nebude dát změnit, nic vzít zpět. Pravda celé naší pozemské cesty vyjde najevo. Nic už nebudeme moci před Bohem ani před svými bližními maskovat.
Jenže Kristův soud v nás vyvolává také rozpaky. Jakou váhu v tom všem dělení má naše víra? Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu – vyhlašuje Ježíš v Janově evangeliu. I život, z lidského hlediska zpackaný, má být zachráněn – protože byl předtím svěřen Kristu. Kdo je spojen vírou s Kristem, na soudu nakonec obstojí – i když se jeho skutky vyjeví v ošklivých barvách, i když v mnohém selhal.
Velké dělení, které nám Ježíš staví před oči, mluví ale jinou řečí. Tady se mě nikdo neptá na víru. Je jedno, jestli se můžu prokázat křestním listem nebo umím odříkat Apoštolské vyznání víry. Podstatné je, kde jsem v životě stál – jestli na straně těch hladových, unavených, vězněných, ubohých, nebo raději dál od nich, třeba na straně těch úspěšných, mocných, bohatých. Zda jsem byl tam, kde mě bylo potřeba, s připravenou pomocnou rukou – nebo jsem se potřebným oklikou vyhnul.
To kritérium soudu je jasné. Bylo jasné a dobře známé i Ježíšovým posluchačům. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho? Tak to dávno připomínal Izraeli prorok Izajáš. Tedy: nic nového pod sluncem.
Dokonce i jiná náboženství znají podobná přikázání. Je to něco, co je společným majetkem velkých duchovních tradic lidstva. Pomoc bližnímu v nouzi platí ve všech dobách a ve všech koutech země. To znamená, že nikdo nemá u soudu výmluvu – všichni dobře věděli, co je jim uloženo. Ježíšova vize přímo počítá s tím, že před nebeským trůnem budou shromážděni lidé různých národů i náboženství. Dnes k nim můžeme připočítat také lidi nevěřící: Boha sice odmítají, ale důležitější je, aby ve svém životě neodmítali ty, kdo potřebují jejich pomoc.
Ježíšovo přikázání je tedy nám všem srozumitelné. Každý chápe, že je něco takového zapotřebí. Co když se ale ukáže, že naše pomoc bližním byla nedostatečná? Co když se nebudeme moci prokázat potřebným počtem dobrých skutků? To je pravděpodobnost hraničící s jistotou, u všech lidí bez výjimky. Vypadá to, že na straně ovcí, po Ježíšově pravici, zůstane prázdno.
Navíc se nám vnucuje otázka: Zbývá vůbec nějaký prostor pro Boží milosrdenství? Vždy soucitný a odpouštějící Ježíš se náhle mění v neúprosného soudce. Jako by to ani nebyl on. Podobenství končí zlověstně. Buď – anebo. Tak, jako pastýři rozdělují na konci dne svá stáda. Jedni budou ve stáji, jedni pod širým nebem. Jedni po pravici, druzí po levici. Jedni v nebe, druzí v pekle. Nic mezi tím. Je to všechno jaksi černobíle kruté.
Ponechme si všechny tyto otázky na konec a zastavme se u toho, co v Ježíšově obraze vzbuzuje největší údiv. Jsou to tato Ježíšova slova: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
Tomu se diví jak spravedliví, tak nespravedliví. Vždyť jsem to byl já, koho jste měli nasytit, napojit, obléknout, navštívit, říká Ježíš. V těch posledních jste měli spatřit mě. Mou tvář zahalenou do bídy, utrpení, ubohosti. V těch maličkých jste měli potkat mě – jako odkopnutého, odsouzeného, popraveného. A vy jste si mě nevšimli, nevzali na vědomí.
Ježíš neváhá to znovu a znovu opakovat, aby si to zapamatoval opravdu každý. Je to cosi podstatného. Je to totiž samotný Ježíšův životní program. Být nablízku těm ztrápeným a opovrhovaným. A nejen být s nimi a pomáhat jim. Mnohem víc: být jedním z nich. V hladovění, žízni, na cestách, v potupě, slabosti, ve vězení, na kříži. Ježíš se stal jejich bratrem. Byl jim k nerozeznání podoben. A je jim podoben i dnes – tak, že to člověk snadno přehlédne, nevšimne si, že má co do činění s Ježíšem samotným.
Ježíš nám nepředkládá jen nějaké přikázání, které tu stojí vedle mnoha dalších. Nepodává nám jen všeobecně platnou mravní normu. Shrnuje to, oč mu v životě šlo. A tedy to, oč má jít i nám, myslíme-li to s následováním Krista vážně. Selhat tady znamená zpochybnit smysl Ježíšovy cesty. Jak bychom mohli obejít ty nejpotřebnější, když se Ježíš nás – nejpotřebnějších – ujal? Jak bychom mohli opovrhovat ztracenci a ztroskotanci, když Ježíš nad námi – ztracenými – nezlomil hůl? Jak můžeme lásku, kterou jsme přijali, nerozdávat dál?
A můžeme se ptát dál: Jak se mohla církev ve svých dějinách tak často spolčovat s mocnými? Proč ji v některých dobách více zachutnalo vládnout než sloužit? Proč často nechávala bolavý svět za dveřmi kostelů? Proč se jí spíše zalíbilo v přítmí bohoslužebných prostor a věroučných systémů? Naštěstí se ale v církvi vždy našlo dost těch, pro které nebyl svět jen synonymem zkaženosti, ale místem setkávání s Kristem.
Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Tak volá Ježíš své věrné při svém příchodu. Do Božího království vstupují ti, kdo se s ním skutečně ztotožňují. Mají na něm podíl, protože pro ně už za jejich života bylo posláním, tak jako bylo posláním pro Ježíše. Kde se pomáhá potřebným – tam už se Boží království prosazuje. Třeba i za hranicemi viditelné církve, mezi nevěřícími nebo jinak věřícími.
Zatím nedokážeme uspořádat společnost tak, aby už žádní chudí a hladoví nebyli. Nedokážeme napravit lidské vztahy tak, aby už nikdo nemusel být vězněn. A už vůbec nedokážeme způsobit, aby lidé netrpěli různými nemocemi a aby na ně neumírali. Ale stopy Boží vlády nebo dotyky Ducha svatého můžeme najít všude tam, kde nad lhostejností a sobectvím vítězí soucit a láska.
Nenechme ale zapadnout otázku: budeme souzeni jen podle prokázaného milosrdenství? Jde v životě opravdu jen o to, nasbírat co nejvíce čárek za dobré skutky? Ne, na sebe a vlastní dobrotu se před naším Pánem nebudeme moci spolehnout.
Smíme se ale spolehnout na někoho jiného. Totiž na Soudce samotného. On si nás všiml, když jsme byli hladoví, nuzní a nešťastní. Byl nám nablízku. A nejen to: stal se jedním z nás – až do hořkého konce. Soudce se pro nás a pro naši záchranu stal odsouzeným. Jedině v něm máme naději, že na soudu obstojíme.
Amen.
Ondřej Kolář