Kázání
Marek 1, 21–28
(21) Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil.
(22) I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.
(23) V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl:
(24) „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“
(25) Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“
(26) Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.
(27) Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“
(28) A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.
Milé sestry, milí bratři,
slyšíme příběh, ve kterém Ježíš – alespoň podle evangelisty Marka – poprvé zjevuje svou božskou moc. Možná právě toto byl první jeho zázrak. Ale nezapomeňme: již předtím Ježíš veřejně kázal a jeho učení vzbudilo veliký úžas, protože bylo plné moci.
Ježíš nepřišel především zázračně uzdravovat, ale hlásat blízkost Božího království. Samotné Ježíšovo slovo již konalo zázraky v lidských srdcích a vztazích: zapalovalo víru a naději mezi unavenými, dodávalo sílu a odvahu zdeptaným, vracelo vyloučené zpět do společenství, bořilo bariéry mezi lidmi. Svými mocnými činy Ježíš toto své slovo jen stvrzoval. A tak si lidé kolem něj začali uvědomovat, že zde je skutečně při díle Bůh, zde nás proměňuje a tvoří nové – nejenom ve sféře duchovní, ale také v naší tělesnosti, uprostřed tohoto našeho světa.
V tomto příběhu ostatně můžeme vidět, jak se duchovní, duševní a tělesné prolíná a vzájemně ovlivňuje. Dnešní medicína už dávno uznává, že je člověk mnohovrstevnou jednotou a že nestačí vyléčit jednu část člověka, nebo dokonce jeden nemocný orgán, nejsou-li zároveň uzdraveny i části ostatní. Biblické pojetí člověka bylo také celostní.
A celostně postupuje při svém uzdravování také Ježíš. Vždyť nečistý duch, kterého Ježíš vymítá, je sice duchovní bytost, ale parazituje na celém člověku. Poskvrňuje ho nejen nábožensky, ale ovládá ho také tělesně a znetvořuje jeho duši. Dnešní věda by stav onoho nemocného jistě popisovala jinak než pomocí náboženských výrazů, ale v tom nejpodstatnějším by se se starověkým evangelistou shodla: tento člověk není plně sám sebou, cosi ho činí nesvobodným a zároveň ho ničí.
A toto cosi, ať už to nazveme démonem či nemocí, Ježíš dokázal oddělit od člověka. Jako by použil dokonalý skalpel pronikající celou lidskou bytostí. To se ani současným lékařům a psychiatrům moc často nepodaří. Ježíš precizně odděluje nemoc od zdravého člověka, postiženého od jeho postižení, narušenou část duše od té zdravé, zotročeného člověka od jeho vnitřního otrokáře. A ještě mnohem víc: Ježíš dokáže v člověku odřezat zlo od dobra, člověka pošpiněného hříchem od člověka, který je věrným Božím obrazem.
Nečistý duch na Ježíše ihned zaútočí, protože v něm rozpoznává smrtelné ohrožení. Ihned je mu jasné, že se proti němu nepostavil jen další z řady více či méně úspěšných lékařů, více či méně učených zákoníků. S představitelem říše zla se tu v Ježíši utkává Bůh sám. A také Ježíš ihned ví, že skrze posedlého člověka křičí ve skutečnosti démon.
Poté, co je Ježíšem vykázán ven, ještě s nemocným člověkem pořádně zalomcuje, ještě naposled se ozve skrze jeho ústa, ale nakonec mu nijak neublíží a musí odejít. Oddělení proběhlo rychle, hladce a celkem bezbolestně, anebo bolest každopádně netrvala dlouho. Posedlý je uzdraven. Ježíš ničí posedlost, ale neničí posedlého člověka. Ničí hřích, ale neničí spolu s ním hříšníka, protože nechce jeho smrt, ale záchranu.
Nejen při čtení tohoto příběhu, ale všech podobných zázraků si kladu otázku: jak v tomto můžeme Ježíše napodobit a následovat? Takto uzdravovat neumíme. A ještě mnohem méně se nám daří vyhánět zlo, oddělit ho od dobrého. Řekl bych, že v tom přímo tragicky selháváme. Žádní odborníci na lidskou duši nedokážou ze zločince vypreparovat jeho zlé sklony a úmysly. A tak ho společnost trestá celého, i se vším dobrým, co v něm je. V krajním případě ho dokonce zabije, protože si s ním neví rady: je příliš nebezpečný, nebo je prohlášen za nenapravitelně zkaženého, za natolik srostlého se zlem, že už z něj nemůže nikdy vzejít nic dobrého.
Asi nemusím dlouze mluvit o tom, jak často bývá zlo ztotožňováno nejen s určitým jedincem, ale přímo s celým národem, kulturou či náboženstvím. Je to velice svůdné, protože najednou máme zlo jasně ohraničené, můžeme na ně ukázat prstem a následně ho odstranit. S démony uvnitř člověka samotného se bojuje těžko, kdežto s nějakou údajně zkaženou skupinou obyvatel, na kterou svalíme všechny hříchy světa, se vypořádáme velice snadno. Výsledkem je, že nevinní trpí a ďábel si radostí mne ruce.
Příběh o uzdravení posedlého nemáme číst předně jako příklad hodný následování, ale jako evangelium, dobrou zprávu. Bůh dokáže to, čeho my nejsme schopni. Pro Boha nejsi totožný a totožná se zlými duchy, které tě ovládají. Nejsi jen bídný hříšník či hříšnice, jak my křesťané s oblibou sami sebe označujeme. Jsi Boží člověk, Bohem stvořený a milovaný člověk, který se ovšem – zčásti vlastní vinou, zčásti bez vlastního zavinění – těžce zapletl se zlem, takže tvoje já a různí démoni téměř jedno jsou.
Ale právě že ne úplně, ne fatálně, ne beznadějně. Bůh v tobě dál vidí svého tvora, své dítě. Bůh v tobě vidí dokonce ještě mnohem víc, než ty vidíš sám v sobě, když se na sebe podíváš upřímně a pravdivě. On nedopustí, aby jeho dítě bylo navěky ve vězení ďábla. V Pánu Ježíši Kristu nás přece přišel Bůh vykoupit, tedy vysvobodit. Proto věříme, že jednou bude z každého z nás všechno zlo odloučeno definitivně. A že při tom náročném chirurgickém zákroku nepřijdeme o život, ale naopak pravý život získáme.
Stejně se ale musíme ptát: Jak můžeme toto Boží mocné a slavné oddělování čistého a nečistého, svatého a nesvatého alespoň napodobit? Velké pokusy lidstva o odstranění zla vždycky skončily katastrofou. Zkusme tedy raději začít od malých kroků. Třeba způsobem, jak pozorujeme a hodnotíme druhé lidi. Když se díváme na člověka na vozíku, označíme ho v duchu ihned za vozíčkáře a uvažujeme o něm hlavně z hlediska jeho postižení. Když vidíme na ulici zanedbaného žebrajícího člověka, je to pro nás prostě bezdomovec a moc se nezamýšlíme nad tím, jaký životní příběh má za sebou a jakým člověkem vlastně je. Když v televizi sledujeme člověka odsouzeného na doživotí pro několikanásobnou vraždu, vidíme v něm zločince na samotném morálním dně, ale obvykle už se neptáme, jaké okolnosti ho k činu přivedly a v jaké míře je za něj odpovědný on sám.
Nemoc, postižení, hřích, zlo nám splývá s člověkem samotným. A přitom žádného člověka nemůžeme redukovat na jeho bolest či jeho provinění. Pod povrchním a zjednodušujícím zdáním odhalujeme složitou osobnost. To je dobrý předpoklad k tomu, abychom svému bližnímu pomohli v boji s jeho vlastními démony.
Podobný nezjednodušený pohled bychom měli směřovat také každý sám na sebe. Když mě něco bolí a bolest mě zcela ovládá, je dobré si uvědomit: já nejsem jen moje bolest. Jsem mnohem víc. Když mi někdo hodně ublížil, vyplatí se říci si: já nejsem jen pasivní oběť, mohu se ke svému zranění postavit aktivně. Když jsem selhal, smím vědět, že nejsem jen moje selhání, nemusím si ho táhnout celý život jako těžké břemeno. Ježíšovo uzdravení je ujištěním, že nejsem jen produktem osudových sil, které mnou zmítají sem a tam. Nejsem ani hříčkou svých vlastních démonů. Ježíš povzbuzuje k naději. Jsem v dobrých Božích rukou. Tato víra dokáže pozvednout ze země, dát nový výhled dopředu.
Ježíšův příběh o vymítání nečistého ducha nám možná připomíná známou zásadu, že máme milovat hříšníka, ale nenávidět hřích. Ježíš to dokázal, pro nás je to nesmírně náročné. Buď hřích zlehčujeme a ignorujeme, anebo zas druhé rychle a nespravedlivě odsuzujeme.
Láska není slepá, hledá pravdu. Ale nesoudí, nezavrhuje, neposílá nikoho do pekel. Dobře rozlišující pohled není s láskou v rozporu, ale naopak ji podporuje. Laskavá kritika neslouží k ponížení druhého a posílení vlastní nadřazenosti, ale napomáhá k nápravě. I když pojmenuji, v čem můj bližní selhává, nepřestanu ho mít rád. Přitom dobře vím, že i já jsem zapleten se zlem, a přece se mnou – i s mým bližním – Bůh jedná jako se svým milovaným dítětem. Ne, vyhánět démony jako Ježíš opravdu neumíme, ale kde jeden druhého milujeme, tam nemají zlí duchové šanci se usadit.
Amen.
Ondřej Kolář