Kázání
Rút 2, 14–23
(14) Když byl čas k jídlu, řekl jí Bóaz: „Přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně.“ Přisedla si k žencům a on jí nabídl pražené zrní. Najedla se dosyta a ještě jí zbylo.
(15) Když vstala, aby sbírala dál , přikázal Bóaz svým služebníkům: „Bude-li sbírat i mezi snopy, nevyčítejte jí to.
(16) Ano, upouštějte pro ni klasy z hrstí a nechávejte je ležet . Jen ať sbírá, neokřikujte ji.“
(17) Sbírala tedy na tom poli až do večera. Pak vymlátila to, co nasbírala, a byla toho asi éfa ječmene.
(18) Odnesla si jej do města. Když její tchyně spatřila, co nasbírala, a když Rút vyňala i to, co jí zbylo po nasycení, a dala jí,
(19) otázala se: „Kde jsi dnes sbírala? Kde jsi pracovala? Požehnán buď ten, kdo se tě ujal.“ Pověděla tchyni, u koho pracovala: „Muž, u něhož jsem dnes pracovala, se jmenuje Bóaz.“
(20) Tu řekla Noemi své snaše: „Požehnán buď od Hospodina, který neodňal své milosrdenství od živých ani od mrtvých.“ A pokračovala: „Ten muž je náš blízký příbuzný , patří k našim zastáncům.“
(21) Nato řekla moábská Rút: „Dokonce mě vybídl: Přidrž se mých služebníků, dokud nebudou hotovi se sklizní všeho, co mi patří.“
(22) Noemi své snaše Rút přisvědčila: „Dobře, má dcero, že chceš chodit s jeho děvečkami. Aspoň na tebe nebudou na cizím poli dorážet.“
(23) Přidržela se tedy Bóazových děveček a sbírala, dokud neskončila sklizeň ječmene a pšenice. A bydlela s tchyní.
Milé sestry, milí bratři,
příběhů o tom, jak se Boží lid ocitl v cizině a co všechno tam prožil, najdeme v bibli mnoho. O poznání méně však známe osudy přistěhovalců, kteří naopak museli žít uprostřed Izraele. Příběh o Moábce Rút je proto pro nás poučný. Jak to dopadne, když cizinec a pohan přijde do zaslíbené země a má se zde zabydlet? Bude přijat? Dočká se vstřícnosti a laskavosti? Nebo mezi domácími vzbudí nedůvěru, strach a odpor?
Těch několik málo příkladů, které se nám dochovaly, nám nedovoluje vyslovovat obecné závěry. Zákon nařizoval pohostinnost vůči příchozím, ale zároveň varoval před směšováním víry v Hospodina s cizími kulty. Mezi „my“, věřící, a „oni“, pohané, byla natažená jasná čára. A přece tato čára nebyla nepřekročitelná: v případě pohanky Rút se odehrálo něco, co bychom dnešními slovy nazvali zdařilá integrace.
Začněme tím, co si Rút do zaslíbené země přináší. Po pravdě řečeno: mnoho toho není. Tou největší výhodou pro ni je, že je snachou izraelské ženy Noemi. Takže tak úplně cizí není. Jenže pojítko mezi Noemi a Rút, mezi našincem a cizincem, tu zároveň chybí – Noemin syn, Rútin manžel, zemřel. Spolu s ním odešla také záruka solidního základu, na němž je možné v nové zemi budovat živobytí. Svého manžela ztratila také Noemi, takže obě ženy budou muset začít úplně od nuly – a kdo ví, jestli se nad tu nulu vůbec někdy dostanou.
Rút sdílí osud mnoha uprchlíků, přicházejících do neznámé země s prázdnýma rukama, bez prostředků, bez zajištění, jen s nadějí, že se nad nimi někdo domácí slituje. Rút je poslední z posledních, nemůže nabídnout nové společnosti ani svou vysokou kvalifikaci, ani kapitál, ani know-how. Dost beznadějný případ.
Něco podstatného si však Rút přece jen s sebou nese. Totiž svou lásku k Noemi. Své milosrdenství, kvůli kterému opustila svou domovinu a přidala se ke své tchyni. Ocení to někdo? Bude její otevřené srdce stačit k tomu, aby se uživila?
To se uvidí vzápětí, když se Rút odvážně vydá sbírat klasy na cizí pole. Nějak se uživit musí, ovšem volí dost riskantní způsob. Zákon sice umožňuje chudým paběrkovat na polích a v zahradách, ale nakonec si to každý majitel pole nechal či nenechal líbit podle vlastního uvážení. A když ji nevyhodí pán, klidně ji mohou vyhnat jeho ženci, kteří si nedají vzít ani zrníčko.
Pole, kam se Rút vydala sbírat, patřilo Bóazovi. Byl to příbuzný Noemi, ale nevíme, jak moc blízký. Příbuzenství zdaleka není zárukou dobrých vztahů, to dobře známe. Někdy nám může být přítel bližší než vlastní bratr. Bóaz ovšem projevuje vůči Rút pohostinnost. Milosrdenství, které Rút prokázala Noemi, se jí teď vrací v podobě milosrdenství Bóazova. Bóaz nejprve vyzve Rút, aby už nechodila na žádná jiná pole – tedy nejen schvaluje její dosavadní jednání, ale zároveň ji jemně upozorňuje, že jiní sedláci by nemuseli být takto shovívaví. Jeho velkorysost tím nekončí: dává jí možnost se napít jeho vody, a nakonec ji zve, aby s ním pojedla. Rút se bohatě nasytí, a ještě jí zbyde pro Noemi.
Z jiných biblických příběhů víme, že účelem společného stolování není jen zahnání hladu. Izraelec Bóaz pohanku Rút symbolicky přijímá do společenství Božího lidu, dává jí účast na všech jeho dobrodiních. Bóazova hostina je sice gastronomicky skromná, ale teologický bohatá. Mění se téměř ve slavnostní obřad, kde Rút uslyší: už nejsi cizinkou, patříš k nám. Sama ses ukryla pod Hospodinova křídla, a tak ti Hospodin požehná, i když jsi odjinud. A nejen to: pochopila jsi a osvojila sis to nejdůležitější, k čemu víra v Hospodina člověka vede, totiž lásku k bližnímu. A proto už nestojí nic v cestě k tomu, abys byla členkou vyvoleného národa.
Nejen Rút, ale i Bóaz pochopil, o co ve víře v Hospodina jde. Pochopil, že když je splněno to podstatné, všechny ostatní rozdíly ztrácejí svou závažnost: už nevylučují z pospolitosti, nejsou bariérou mezi lidmi. Tím nejdůležitějším je víra v jediného slitovného Boha, která se odráží v praktickém milosrdenství. Pak už není rozdíl mezi mužem a ženou, pohanem a židem, svobodným a otrokem, jak by řekl apoštol Pavel. Bóaz ještě nevěděl nic o Ježíši Kristu, v němž Boží láska spojuje všechny v jedno. Ale tušil, že pokud Bůh přijímá každého, kdo jej hledá, žádný člověk nemá právo odmítat a vylučovat.
Je zajímavé, že v příběhu Moábky Rút nikde nevystupuje Hospodin jako jednající postava. Přesněji řečeno: ne prvoplánově, ne na první pohled. Nikde se tu nepíše: I řekl Hospodin. Bůh tu nic nezpůsobuje a nenastrojuje, nikoho nikam neposílá, nikomu neříká, co má dělat. A přece zde smíme Boží jemný, tichý hlas zaslechnout. Promlouvá především z úst Bóazových. A ta slova zní v nám tolik povědomé ježíšovské tónině: pojď ke mně, napij se, najez se, jsi pozvaná, neboj se, je tu dost místa i pro tebe.
Bóaz se zachoval jako ochránce slabých, bezmocných, přehlížených. Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém. Bůh, jenž osamělé usazuje v domě, vyznává radostně žalmista. Bóaz tuto Boží roli naplňuje životem, skutečnou přízní ve prospěch ubohé Rút. Bůh se chce vtělit do našich dobrých rozhodnutí a vstoupit do našich laskavých slov, aby si z nás učinil nástroj svého království. A tak i skeptická a zatrpklá Noemi nakonec uznává a vyznává: Bůh od nás své milosrdenství neodňal.
Když uvažujeme o Hospodinově skrytém jednání v knize Rút, nemůžeme opominout jednu drobnost. Když přichází Rút na pole sbírat klasy, vypravěč poznamená: Shodou okolností patřil ten díl pole Bóazovi z Elímelekovy čeledi. Není tu psáno: Bůh to tak chtěl. Případně: Hospodin přivedl Rút na Bóazovo pole. Stalo se to shodou okolností. Bůh tu nefiguruje. Prostě se tak přihodilo. Biblický pisatel se netají svými rozpaky: neví, jak tuto okolnost vyložit. Autoři českého ekumenického překladu mají naproti tomu jasno a přispěchají s vysvětlením. Prý: Za zdánlivou náhodou je skryto Hospodinovo řízení. Nevím. Je možné, že to byla skutečně jen náhoda a nikoli přímý Boží plán. Tak jako se stávají náhody zlé a rozhodně z nich Boha vinit nemůžeme, sejdou se někdy samy od sebe také věci dobré – a zřejmě také bez přímého Božího přičinění.
Podstatné ale je, že tato šťastná shoda okolností mohla zůstat nevyužita. I kdyby za ní skutečně stál Bůh, nebyla by to ještě záruka, že vše dobře dopadne. Příznivé podmínky sice byly vytvořeny, Bóaz byl Noemin příbuzný. Zachoval se podle zákona jako pravý zastánce, pomáhající svým příbuzným v nouzi. Ale stejně tak tento svůj úkol splnit nemusel a cizinku Rút mohl buď odehnat nebo ponechat vlastnímu osudu. Mohlo klidně všechno dopadnout jinak. Bůh otevírá možnosti, dává šance – ale je na lidech, jak se jich chopí.
Stejně jako v případě iniciativní Rút vidíme, že Bůh z nás nesnímá břímě odpovědnosti. Příběh se odehrává ve světě, v němž Bůh neřeší na počkání všechny naše problémy. Bůh nám vždy neříká, jak se máme v každé situaci zachovat, jaký zvolit postoj, jakou cestou se vydat. Často je tíha volby na nás. Rút prokazuje víru činorodou a odvážnou. Víru bez vnějších opor, bez možnosti svalit odpovědnost na někoho jiného. Víru dospělou a samostatnou. Taková víra se sice spoléhá na Hospodina, ale není alibi pro nezralost a nezodpovědnost.
Bóaz cizince Rút nejen pomohl v nouzi, ale otevřel jí také cestu do společenství Božího lidu. Najde se také v Kristově církvi dost Bóazů? Křesťanů s širokým srdcem, plným velkorysosti a milosrdenství vůči lidem přicházejícím odjinud? Najdou v naší církvi otevřenou náruč a pohostinnost cizinci, hledači, lidé neskladní, nezařazení, vyloučení? Někdy církev ovládá spíš strach ze světa a z ní plynoucí snaha o sebeuchování. Jako bychom všechno obilí shromažďovali jen pro sebe, abychom vůbec přežili – a pro druhé nám nezůstávají už ani ty paběrky. A přitom jsme byli v Kristu všichni bohatě obdarováni – a máme co dát.
Amen.
Ondřej Kolář