Kázání
Lukáš 15, 11–32
(11) Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny.
(12) Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění.
(13) Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
(14) A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
(15) Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.
(16) A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
(17) Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
(18) Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
(19) Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘
(20) I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
(21) Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘
(22) Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.
(23) Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
(24) protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
(25) Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.
(26) Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.
(27) On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘
(28) I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
(29) Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
(30) Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘
(31) On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
(32) Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“
Milé sestry, milí bratři,
zaposloucháme se nyní do vnitřního monologu mladšího a staršího bratra, ve sledu jednotlivých úseků jejich životů.
Je čas odejít. Už dost bylo otce, bratra, lopotné práce, kterou otec uznal za vhodnou. Už stačilo příkazů a rozkazů. Pohár přetekl. Dál už nelze setrvávat v područí druhých. Je čas se vydat na cestu. Otče, půjdu. Otče, dej mi díl majetku, který mi právem náleží. Starší bratr se postará. Otec má svých pomocníků dost, obejde se i beze mne. Já konečně budu moct zažít, co to znamená svoboda. Konečně se nebudu muset úkorně podřizovat. Konečně budu mít svůj život ve svých rukách. Konečně budu moct přijít domů, až budu chtít, nebudu muset vysvětlovat, s kým jsem trávil noc. Budu moci vstávat, až se mi zachce a konečně se nadechnu a napiju z kalichu bujarosti. Nenechám si přece protéct život mezi prsty tady v otcovské kotlině.
Můj bratr si dělal věci vždycky po svém. Navenek se tvářil, že poslouchá, ale vlastně nikdy úplně nebral vážně, co mu naši rodiče říkali. Jak můžeme být tak rozdílní, když jsme vyrůstali ve stejně rodině? Já jsem si nikdy nedovolil rodičům odporovat, můžu říct, že jsem se jich i bál – ale tak je to přece správně, k těm, kdo nás přivedli na svět a vychovávali nás, máme mít úctu a respekt. Přece bible jasně říká: cti otce svého a matku svou. Tím jsem se vždycky snažil řídit. V něčem ale svému bratrovi rozumím. Já jsem prvorozený. Já jednou převezmu po tátovi jeho hospodářství. Moje pozice v rodině je nezpochybnitelná. Bratr byl vždycky ten druhý. I když – táta mu to nikdy nedával najevo, miloval nás stejně. To, co bratr teď udělal, mi ale hlava nebere. To je na mě silná káva.
Peněz je dost. Chci cestovat až na kraj světa, poznat nové, okusit plodů života. Jak krásný je život, tak daleko od všech zátěží domova. Ženy mě milují, sami touží a prahnou po mé pozornosti a přítomnosti. Je jich tolik, každá je jinak okouzlující a proč nepoznat vášeň každé z nich? Jedna je tajemná, jiná divoká, jedna tichá, jiná hlučná – některá se halí do hávu zamyšlenosti a jiná se bezelstně rozdává svou otevřenou radostností. Víno tu není horší než u nás, hodokvas trvá do pozdních ranních hodin. Vstávání v pozdním odpoledni je slastné, zve člověka k dalšímu strhujícímu večeru tance a hudby. Číše je plná.
Pořád se mi to honí hlavou. Prostě vzal své dědictví a zabouchnul za sebou dveře. Co si tím chtěl dokázat? Že si chce žít po svém? Že se obejde bez svých rodičů? Ale vždyť to není pravda, bez jejich majetku by nebyl nikdo. Žije jen z toho, co mu rodiče svou těžkou prací našetřili. Jsem zvědavý, jak s jejich penězi naloží. Sám, na vlastní pěst, někde, kde ho nikdo nezná. Brzy pěkně narazí. Anebo taky ne, napadá mě. Třeba se opravdu prosadí a postaví na vlastní nohy. Vlastně se přiznám, že mu trochu závidím. Konečně se odpoutat od svých rodičů, od jejich trvalého dohledu a přikazování a zakazování a neustálých připomínek, co bych měl dělat jinak. Konečně být sám sobě pánem a neplnit pouze přání někoho jiného. Jít si za svým štěstím. A mít pak ten úžasný pocit, že jsem něco dokázal sám, aniž mi někdo umetl cestičku.
Inflace. Ta prosluněná země, jejíž východy slunce jsem vídal se sklenicí v ruce zchudla ze dne na den. Peníze došly, ženy, které mi padaly k nohám – mě nenávidí. Zpočátku nenápadně ubývalo peněz, bylo jich dost, nebylo třeba se starat o jejich střádání a počítání, dokud byl plný stůl a k ránu na něm kmitaly dychtivě hbité nožky v tanečních střevících. Je konec. Jak jsem to mohl dopustit? Jak jsem se mohl nechat zmámit a opít tou bezuzdnou prázdnou zábavou? Jak jsem mohl otcův majetek prohýřit dlouhým nočním rejděním? Jak jsem se mohl jen nechat zaslepit? Teď už není možnost hledat cestu k práci, která by mě naplňovala. Jsem v očích místních už jen přistěhovalcem se znatelným cizáckým přízvukem. Skočil jsem ve vepřinci. Ráno vstávám s kručením v žaludku, rovnám si rozlámaná záda z tvrdé země, na které uléhám. Společníci zmizeli. Zůstal jsem sám obklopen pachem výkalů čuňat. I ta prasata se mají lépe než já, dostávají slupky od brambor, zatímco já hladovím. Jsem ubožák a hlupák. Jsem smíchu, anebo spíš k pláči.
Uvědomil jsem si, že na svého bratra vzpomínám čím dál méně. Netuším, co s ním je, nikdy se neozývá, alespoň ne mně. Ne že by mi vůbec nechyběl, ale beru to tak, že si vybral vlastní cestu a nás na ní už nepotřebuje. Se svým životem jsem spokojený. Je pravda trochu jednotvárný, práce je někdy nad hlavu, ale nestěžuji si. Nemusím se strachovat, co se mnou bude, mám střechu nad hlavou a stabilní živobytí. Nemusím čelit velkým výzvám, podstupovat rizika, složitě se rozhodovat. Rodiče jsou se mnou také spokojeni, vždyť dělám to, co se ode mě očekává. Ano, občas musím zatnout zuby, ale to je prostě nutná daň za to, že jsem zajištěný. Často myslím na svého otce. Lituje někdy, že se rozhodl mého bratra propustit? Nebylo to od něj unáhlené? Kdyby mu dal třeba jen část jeho podílu, bylo by to určitě výchovnější. Musím se ho na to někdy zeptat.
Bída a bolest. Bolest a bída. Ráno začíná sevření a večer končí tíhou s představou zítřku. Jak dobře se mají zaměstnanci mého otce. Slupky brambor prasatům nikdy potají ve strachu krást nemuseli. Otcovy zaměstnanci se nemuseli ptát na každou kůrku chleba. Kolik chleba snědli, tolik snědli, najedli se dosyta do plné síly, a ještě jim zbylo. Je třeba přestat se litovat, sklonit hlavu. Půjdu k otci, omluvím se. Přiznám svoji vinu a malost. Přiznám, že jsem zhřešil proti němu, proti Bohu. Povím mu, že nepřicházím s prosbou o synovské výsady, nejsem jich hoden. Poprosím ho, aby mě přijal za jednoho ze svých pracovníků.
Před časem se k nám dostala zpráva, že prý bratr úplně zkrachoval a musí otročit na nějakém statku. To mě samozřejmě zamrzelo. Na druhou stranu – sám si to vybral, nikdo ho nenutil se osamostatnit. U táty by mu bylo dobře, tak jako je dobře i mně. Kdo ví, jestli je vůbec ještě naživu. Ani můj otec o něm už teď vůbec nemluví. Zdá se mi, jako by se s ním vnitřně rozloučil a v sobě to uzavřel. Muselo to být pro něj ohromné zklamání – takovou důvěru do něj vložil. Člověk se snaží dát svým dětem to nejlepší, vypiplá si je, a ony se mu místo vděčnosti obrátí zády. Někdy si představuji, co by se stalo, kdyby se bratr zázračně najednou objevil u dveří. Asi by trvalo hodně dlouho, než by se s ním otec usmířil. Jestli vůbec by k němu dokázal po tom všem najít cestu. Jsou věci, které se prominout nedají. Ale to je zbytečná spekulace, bratr už se nikdy nevrátí.
Cesta je dlouhá. Ještě musím jít dál, ještě musím vydržet. Co když mě otec vyžene? Zajisté mě zatratil. Moje jméno už v domě mého otce nezaznívá, aby nikoho nerozčilovalo. Snad na mě nepustí psy… To je otec! Běží ke mně. Vypadá radostně. Otče. Mám knedlík v krku. Sotva ze sebe soukám slova. Otec mě obejmul a věnoval polibek na tvář. Vidím v jeho očích slzy dojetí. I mé oči se zalily slzami. Otče, promiň… Provinil jsem se proti Tobě, proti Bohu. Už se nemohu nazývat tvým dítětem. Ale otec jen vrtí hlavou s úsměvem, který snad říká, jak pošetilý jsem, jestli jsem čekal něco jiného než přijetí. Bez prodlev žádá pracovníky a pracovnice, aby mi donesly slušné ošacení, obuv i zdobení. Začíná chystat hostinu na přivítání. Nezavrhnul mě! Miluju mě. Dokonce řekl: “Buďme veselí, protože tohle mé dítě bylo mrtvé, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.” Nemám slov. Nemůžu věřit svým uším. Jak veliké srdce plné lásky má můj otec. Miluji ho.
Nevím, kdy jsem byl naposled takhle naštvaný. To, co provedl táta, mě naprosto zpražilo. Čekal jsem, že si bratra pěkně podá. Nebo ho ani nepustí do rodného domu, dokud si svoje provinění tvrdě neodpracuje mezi otroky na našem statku, aby mu došlo, čeho se vlastně dopustil. Místo toho se k němu choval, jako by přijela státní návštěva – a ne neposlušný synek, který s děvkami prohýřil tátovo jmění. Říkám si, jak k tomu přijdu já, který jsem své rodiče na slovo poslouchal, i když mi to vždycky příjemné nebylo. Kde je spravedlnost? Kde je tátova autorita? Znamená to, že si člověk může dělat, co se mu zlíbí, a dostane za to stejnou, nebo dokonce větší odměnu než ten, kdo byl vždycky vzorný? Tohle není žádná láska, kterou se můj táta pořád ohání, ale falešná benevolence. Žádné milosrdenství si můj bratr nezaslouží.
Zaposloucháme se nyní do hlasu otce, promlouvajícího nejprve k mladšímu, poté ke staršímu bratrovi.
Milý synu, ani si neumíš představit, jak moc jsi mi chyběl. Nebylo dne, kdy bych na tebe nemyslel. Ale nelituji toho, že jsem tě tehdy nechal jít, kam tě srdce táhlo. Ano, představoval jsem si, že se svým majetkem naložíš lépe. Že si třeba postavíš dům, založíš rodinu, začneš podnikat. Nevyšlo to. Mrzelo mě to. Ale pro mě zůstáváš pořád mým milovaným dítětem. Proto tě přijímám zpět do svého rodného domu. Miluji tě navzdory všemu a nikdy se tě nezřeknu. Budu vždy na tvé straně, ať se stane cokoli.
Synu, proč stojíš za branami domu a nejdeš dovnitř. Ještě nevíš, že se dnes vrátil tvůj mladší bratr? Vrátil se tvůj bratr! Máš vztek? Ty se hněváš? Říkáš, že ses držel mých příkazů. Máš pravdu. Jsem rád, že jsi byl se mnou, můj synu. Tvá přítomnost mi byla příjemná. Synu, stále jsi se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme se proč veselit a radovat, protože tenhle tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.
Amen.
Johana Miriam Vorlová, Ondřej Kolář