Kázání
Lukáš 19, 41–48
(41) Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče
(42) a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.
(43) Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran.
(44) Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
(45) Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali,
(46) a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
(47) Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili,
(48) ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.
Ježíš kráčel krajinou – byl v pohybu na čerstvém vzduchu. Nechával na sebe působit okolní prostředí a konfrontoval se s ním. Uzřel město. Cosi se v něm pohnulo. Slzy. Ježíš pláče. Muž pláče. Dospělý muž pláče. Muž, který si vědomě připouští emocionální rozměr. Neděsí se ho, odevzdává se mu v přirozenosti. Neuzavírá se citové stránce svého lidství, naopak ji vylévá bez sebemenšího popírání. Je to v pořádku, vyjadřuje fyzicky vnitřní prožívanou lítost v pravdivosti. Slzy očistně skrápějí jeho tvář. Netřeba studu, právě naopak znamenají odvahu přijímat vlastní jemné reakce. Reakce, jež nejsou negativní, nýbrž výsostně pozitivní. Dovolit si zranitelnost, to sebou přináší vydání se, statečné odevzdání se ve víře a křehkosti.
Proč ale Ježíš pláče? Snad prožívá lítost, soucit. Snad si přeje mít možnost lidem toho ztraceného města pomoci, ale z nějakého důvodu to není možné. Ten pláč demonstruje vnitřní zoufalství nad zaslepením oněch lidí.
Proč těm lidem ale Ježíš nemůže pomoci? Ti lidé nerozumějí, nebo se nezabývají či nechtějí rozumět tomu, co vede k pokoji. Připoutali se k pomíjejícímu a něco jim uniklo.
Jako by nabírali vodu s prsty roztaženýma daleko od sebe – dlaně zůstávají mokré, ale pramen uniká. Pokoj vyčpívá – odchází. Míjí ho. Jde jim vůbec o pokoj? Anebo jen o jasnost – danost – pravidla, která život činí snáze zorientovatelným? Pokud se domluvíme na pravidlu, že tohle bude bílá a na pravidlu, že bílá je špatná, a to zcela bez výjimek – může to být někdy k naštvání, ale budeme mít jednoznačně jasno, a to bez přemýšlení. A právě toho měl Ježíš už po krk. Všech těch oddiskutovaných prázdných domluv a vyčpělých gest. Jako by se setkal s naprostým nepochopením toho, co má chrám představovat. Ono je totiž mnohdy třeba sestupovat do hlubin, dát si práci s rozlišováním odstínů, zkoumáním, přijímáním lidí s jejich konáním, historií a kontexty, a nejen se zkratkovitou jednoduchostí.
Ježíš praví ve smutku městu: „Nepoznal si čas, kdy se Bůh k Tobě sklonil.“
Tak čím se to tedy ti lidé zabývali? Zahradničením? Vyměňováním kol u vozu? Tlacháním nad sousedovic neoženěnými syny? Co měli tak důležitého na práci, že se jim vytratilo z povědomí to zásadní?
„To spanilé město, město pokoje, nepoznalo svůj čas pokoje. Tak vyhlíželo své spasení – a přece je nepoznalo, když šlo kolem. Jistě, je to hluboce lidské – kolikrát my mineme to, po čem toužebně vyhlížíme, protože to nepoznáme a neumíme se dívat. Vyhlížíme prince z pohádky a nevidíme člověka vedle nás, který nás miluje. Vyhlížíme světlé zítřky či slavnou budoucnost – a promarníme dnešek, ve kterém se k nám sklonil Bůh. Ježíšův pláč je boží lítostí nad lidskou pošetilostí, ve které hledáme to, co není, a nevidíme to, co je.“ (Jan Široký, K člověku hříšnému se obrátil, strana 240).
V životě člověka i společenství nastávají jedinečné chvíle, které vyžadují určitou odpověď. A ty chvíle je možné promarnit, nevyužít darovanou šanci – a pak už ten vhodný čas nepřijde. V této perikopě se Jeruzalém provinil, souvisí to také i s Ježíšovým příchodem, který mnozí ignorovali nebo se postavili proti němu.
Ježíš vchází chrámovými vraty – slzy možná už zaschly. Zármutek se převalil do jiné emoce. Intenzita zůstala. Spatřil tam lidi, kteří nepřišli vyzařovat a sdílet lásku a radost. Spatřil tam vypočítavce, sobce, kteří se přišli vykalkulovaně přiživit? Možná ano. Možná uviděl bytosti působící se zřejmou jednostranností. Přišli se záměrem vlastního obohacení.
Ježíš se projevil. Nezůstal v pozici bezpečného ticha, ale se vší parou začal vyhánět ty, kteří tam přišli z neduchovních důvodů. Opatrné našlapování a laskavost právě teď nebyly na místě, bylo třeba jednat. Plevel se rychle rozšíří a může udusat to zbylé dobré. Tak Ježíš se vší fortelností konal, ráz na ráz.
Zajímavé, že Ježíš sám sebe vnímal jako pokojného služebníka, ale to nevylučuje, že je někdy potřeba pozdvihnout hlas. Pokoj je tu zjevně chápaný v hlubším smyslu, jako narovnání vztahů mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. Ti, kdo z chrámu dělají tržiště, právě tento pokoj narušují, Ježíš ho přichází obnovit = obnovit jeho pravý smysl.
Později pak Ježíš vyřkl do nastalého ticha s odhodláním citát z Písma, z knihy Izaiáš: „Můj dům bude domem modlitby.“
Co to znamená? Snad tím mínil, že setkání v chrámu bude zasvěcené k duchovnímu rozvíjení se, působení, ke komunikaci s Bohem s upřímným srdcem a vydaností s touhou po šíření radosti, lásky a pokoje.
Ježíš potom s výraznou jednoznačností pronese silnou kritiku: „Vy jste z něho udělali doupě lupičů. Peleš lotrovskou.“ Dosti ostré, dosti rázné i osobní. Ježíš těm lidem říká – znesvěcujete chrám svými motivacemi, svými intencemi. Jste zlodějové a zlodějky. Okrádáte toto místo o jeho účel. Připravujete chrám o jeho smysl tím, co tady předvádíte a zároveň nepředvádíte. Nejde totiž jen o ty přítomné negativní vlivy, jedná se i o to hřejivé, láskyplné a radostné chybějící působení. Chrám Ducha není chrámem pro architektonické rozvržení vstupní haly a pro barevné vitráže v oknech. Chrám je chrámem, pakliže je naplněn Boží přítomností. Boží přítomnost ovšem nevlastní budovy, kámen na kameni. Chrám bude chrámem naplněným Boží přítomností, pakliže v něm budou konkrétní jednotlivci, kteří prahnou po tomto duchovním naplnění.
Ježíš ukazuje svému lidu, že náprava musí začít od vztahu k Bohu. To, co jej rozlítilo nebudou peníze jako takové – jako něco nečistého. Peníze jsou samy o sobě neutrální – mohou pomoci, mohou zotročit (podle toho, jakou váhu jim člověk dá). Ježíš spíš ruší zaběhnuté obřadnictví a formálnost. Volá k opravdovosti.
Velekněží, zákoníci a přední mužové evidentně Boží přítomnost jako prioritu na svých seznamech hodnot měli podstatně níže. Usilovali o Ježíšův život. Jeho pravda jim byla výsostně nepohodlná. Nepotřebovali dav naplněný Božím duchem s radostí v srdci a přístupem k Bohu. Vyhovovalo jim mít své výsadní postavení nad lidmi.
Ježíš lomcoval svým projevem lidi ze spánku setrvačnosti, z ospalého režimu automatu. Jeho slova měla a stále mají sílu, která proměňovala a proměňuje perspektivu lidí. Ježíš byl ve své pravdě vytrvalý a nezlomný. Možný strach nahradil pilnou prací. Když viděl, jaké pokleslé způsoby panují v chrámě, nesebral se a neodešel pryč někam, kde to bude lepší. Ustál to. Přišel znovu, a další den znovu a znovu a vyučoval tak v chrámě den co den. Přeměnil rozčarování a zklamání vlastní prací ve sdílení s ostatními.
Zosobňoval výzvu. Stal se hrozbou, tedy rizikem pro všechny mocnáře a manipulátory. Těžko se hledalo východisko k řešení, jak se ho zbavit. Lid totiž toužil slyšet jeho řeč. Ježíš vyzařoval autenticitu, tu, kterou postrádají šarlatáni a podvodníci. Ježíšovo nasazení bylo nezpochybnitelné, bylo to nasazení na život a na smrt. To tedy doslova. Bylo z něj cítit, že dává beze zbytku se vší důvěrou. Lid to poznal. Visel mu na rtech. Je dobré viset, záviset na tom slovu, které nám dává nový pohled na sebe, na druhý svět. Je dobré záviset na slovu, které nám vlévá novou naději a odpuštění, které nás probouzí k životu v tomto světě a dává sílu k dobrému.
Amen.
Johana Miriam Vorlová