Kázání
Lukáš 20, 37–38
(37) A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘.
(38) On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“
Rád se na konci října nořím do teskné nálady dušičkového času, a tak jsem předevčírem zavítal na jeden z pražských hřbitovů. Už se na něm sedmnáct let nepohřbívá, ale stále tam najdete zapálené svíčky a hroby čerstvě upravené. Na jednom z nich mne zaujal nápis na pomníčku „Děkuji Bohu, že jsem mohl žít s tebou. Zvláštní, že tvorům, jako jsi ty, není dopřána věčnost“. Byl tam rok narození, a úmrtí, ne úplně obvyklé jméno Toto a fotografie. Na fotografii se psovsky oddaně tváří bernardýn. Ten hřbitov v Bohnicích je totiž pro psy a kočky.
Vztah ke smrti se za několik desítek let značně změnil. Když mi jako ještě předškolákovi umřela babička – u nás v kuchyni umřela – dost dlouho jsem se pak chlubil kamarádům z ulice černou páskou na rukávě. Smrt byla událost, smutek se dával najevo. Černé pásky už dneska nikdo nenosí, doma se umírá jen výjimečně. Padesát procent pohřbů v Praze je tak říkajíc bez obřadu, což jinými slovy znamená, že není pohřeb žádný, je jen zpopelnění mrtvého těla ve spalovně mrtvých těl.
Na druhé straně existuje v tomtéž městě udržovaný psí hřbitov, pejsci a fenky tam leckdy kromě svého psího jména mají i rodinné příjmení svého pána, ba i kříž, jak to bývá na hrobech lidských. Chodím na ten kuriózní hřbitov už dlouho. Pamatuji, když se na něm ještě pohřbívalo. Prvotní pocit nepatřičnosti až směšnosti už se vytratil, nyní pociťuji spíše tichou sounáležitost s lidmi, kteří ty hrobečky opečovávají. Jsou mi čímsi blízcí. Prožili nějaký vztah, plný starostí a citu. Ten vztah byl přerván smrtí, oni ho ale nezahodili jak ochozené kecky, nevytěsnili ho vztahem novým, zůstali věrni. Někteří se nad tím vším zamýšlejí, rozjímají o věčnosti a konečnosti a k rozjímaní zvou i druhé. To mne těší, až i dojímá.
Naši reformační otcové v 16. století měli v dušičkovém čase jiné starosti než my. Martin Luther 31. října 1517 statečně vystoupil proti kramaření s Boží milostí a odpuštěním. Papež tehdy draze prodával odpustky, jejichž nákupem měli živí ulehčovat trápení svých drahých zesnulých v očistci.
Dnes jsou nebezpečí úplně jiná než víra v očistec, v ten už věří jen málokdo. Dnes je nebezpečím životní styl, kdy nám dokonalé očišťování zajistí úžasné čistící prostředky, zaručeně účinnější než ty běžné, včera ještě zázračné. Očišťování duše ale žádná reklama nenabízí, schází poptávka. Ztratilo se povědomí o tom, že jsme tělo i duše, že jsme hříšní, ba že vůbec jsme. My dnes ani moc nejsme, my jen nenasytně přijímáme zprávy, znaky, obrazy, lajky a hejty, žijeme aférami a skandály, takzvanými politickými událostmi, na které si za půl roku nikdo nevzpomene že byly. Kdo v této době klipovitého, reklamně útržkovitého těkání od jedné nabídky k druhé je schopen alespoň o dušičkách se zastavit, vypnout mobil, usebrat se, rozpomenout na bytosti sobě milé, se kterými kus života prožil, kdo na sebe nechá dopadat smutek z konečnosti a touhu po věčnosti, je náš spojenec, i když apoštolské vyznání víry odrecitovat neumí.
Veliký reformovaný teolog 20. století Karel Barth napsal: „Koho smrt nenaplňuje úděsem – snad proto, že nezakusil dostatek radosti ze života, a proto se neobává, že tomu všemu bude konec – ten ještě nepochopil, že život je Boží dar. Kdo nezávidí biblickým praotcům, že se dožili tří set, čtyř set, ba ještě více let, koho neuchvátila nádhera tohoto pozemského života, ten také nemůže pochopit, co znamená článek o těla z mrtvých vzkříšení“.
Karlu Barthovi by se myslím líbila písnička Hradišťanu, kde se zpívá „Kéž by svět trval a my dokázali nehynout“. Je v té písni touha po něčem, co není, neboť svět sice ještě trvá, ale my hyneme. A to nám vadí, že hyneme, my přece netoužíme po smrti, naším programem je život. Všemi smysly i srdcem se těšíme ze všeho, co je na stezce života hodno naší pozornosti a naší lásky, co je rozkošné a milé. Za to všechno děkujeme a jsme vděčni.
Důstojně a s důvěrou přijímáme z Boží ruky i smrt, ale netěšíme se na ni. My se přece těšíme na těla z mrtvých vzkříšení, obcování svatých a život věčný, na plnost všech krás a setkání, dobrot a něžností, jichž se nám v této časnosti dostává vždycky jen v malých dávkách a nakrátko. Úzkost při pomyšlení na naši vlastní smrt tedy ukvapeně nezahánějme, však je projevem žízně po životě, po tom skvělém Božím daru. Nechtějme od sebe odehnat veškerý zármutek ze smrti blízkých, nevytěsňujme tesknou náladu dušičkových dnů taškařicemi Halloweenu. Koho nikdy nezmáhá tichý smutek z toho, že to nejnádhernější v životě, vztahy lásky a něhy, přesekává smrt, jak se chce těšit na těla z mrtvých vzkříšení a svatých obcování?
Věřil apoštol a věřme i my, že ti, kteří nás opustili cestou všelikého těla, šli do lepšího, do solidnějších příbytků, než jsou ty pozemské. Připravil jim Pán, čeho lidské oko ještě nevidělo a co na srdce lidské nevstoupilo. Ale že jim tam nic neschází, to bych neřekl. Když se stýská nám po nich, asi se stýská i jim po nás: tak to v lásce chodí. Naplnění všeho ve všem teprve přijde, těla z mrtvých vzkříšení je teprve před nimi stejně jako před námi.
Čekají naši drazí zesnulí na tu budoucí slávu zvláštním způsobem, který zasahuje i nás. Jejich touha, jejich duše, nebyla pohřbena ani zpopelněna, mísí se s našimi touhami. Nejsme od nich docela odděleni železnou oponou. Copak ten, na koho vzpomínáme, není přítomen? Sice jinak a méně, než bychom chtěli, ale přece jen i vzpomínka na něj s námi něco dělá, nějak nás utváří právě teď: rozesmutňuje, naplňuje odhodláním, lítostí nad nesplaceným dluhem, něhou a vděčností. Naši reformační předkové jakékoli modlitby za mrtvé zavrhli, ale „Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí“. Tuto modlitbu si určitě můžeme dovolit. Však toto přání není modlitba za mrtvé, ale za živé, neboť oni jsou svým způsobem mezi námi, patří k nám, jsou součástí našeho pobývání v těle. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, částečně se s tím setkáváme. Jednou, až nastane těla z mrtvých vzkříšení, se s tím setkáme naplno.
Sám Ježíš Nazaretský ve zmrtvýchvstání věřil, jak jsme četli v Lukášově evangeliu. Věřme i my spolu s ním, že Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův není Bohem mrtvých, nýbrž živých. Před ním, v jeho očích či v něm – těžko to přeložit – jsou všichni živí, tedy včetně nás, a budeme živí i poté, co na nás pozůstalí budou už jen dušičkově vzpomínat.
Co to všechno obnáší, jak se to do těch Božích příbytků všechno vejde? S kým vším z nám milých lidí se tam shledáme? Jestlipak tam bude místo i pro jiné nám milé tvory, kteří patřili do stanu našeho pozemského přebývání? Jak ta naše restartovaná identita vůbec bude fungovat? To nevíme. Stačí, že to ví ten, který je Bohem živých a který tak miloval svět, včetně nás, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.
Amen.
Miloš Rejchrt