Kázání
Galatským 4, 4–7
(4) Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,
(5) aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.
(6) Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
(7) A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Milé sestry, milí bratři,
velké svátky jsou pro nás dobrou příležitostí zamyslet se nad tím, co vůbec znamená být křesťanem. Je samozřejmě mnoho způsobů, jak to vyjádřit. Mám za to, že nejkrásněji to opisuje slovo svoboda. Jistě: To slovo také stihl osud mnoha jiných velkých slov, jako je třeba láska nebo Bůh. Bylo zneužito, a ne jednou. Práce osvobozuje, stalo například na bráně osvětimského tábora smrti. Dnes zas (pro změnu) prý osvobozují peníze, v horším případě pak nejrůznější omamné látky. Ať už je cesta dnešního člověka k osvobození jakákoli, přece i nadále platí, že svoboda je slovem plným radosti a naděje. Nestačilo se úplně opotřebovat a zdevalvovat.
V našem oddíle toto slovo ovšem nepadne. Apoštol Pavel mluví o otroctví. Být otrokem znamená být někomu nebo něčemu podroben. Těch forem otroctví je hodně – záleží na tom, komu člověk slouží či otročí. Být otrokem ve starověku nemuselo nutně znamenat pracovat dvacet hodin denně v kamenolomech. Otroci mohli být i učitelé či úředníci, taková dnešní střední třída. Co je to ale platné, ani oni nebyli svobodní. Nemohli se svým životem nakládat – s tím nakládal někdo jiný. Mohli jen doufat, že je třeba někdo koupí a pak pošle na svobodu.
Otročení, které má na mysli Pavel, je zcela specifické: týká se zákona. Byli jsme podrobeni zákonu – a nyní jsme z něj vykoupeni. Proč je vůbec potřeba být vysvobozen od zákona – ba dokonce od Božího zákona? Co nám to tu Pavel hlásá? Libovůli? Anarchii? Bezbožnost?
Zde bychom měli být obzvlášť obezřetní. Člověk snadno upadne do různých klišé. Kolikrát to už asi zaznělo z kazatelen nebo i různých učených knih – židé, to jsou ti, kdo napořád zůstávají otroky zákona. Židovství bylo a dodnes bývá líčeno přímo jako náboženství nemilosrdné, umrtvující litery. Pořád jen samé předpisy, zákazy a nařízení, svazující celý život. Co se nesmí jíst, kdy se nesmí pracovat, kdy se má modlit – a tak dále. To my, křesťané, jsme už prý ze svěrací kazajky zákona unikli a máme pravou svobodu,
Přitom zákon je především dobrý Boží dar. Tak o tom svědčí celý Starý zákon. Bůh se dal poznat, zjevil svou vůli. A tak Boží lid ví, jak má jednat – aby skutečně patřil Bohu, byl jiný, oddělený. Pro židy není zákon jhem a donucovacím prostředkem, ale zdrojem radosti. Víme, podle čeho se orientovat, víme, kam máme jít; někdo nás vede za ruku. Zákon není nástrojem zotročení, právě naopak: je oporou a průvodcem na cestě ke svobodě.
Proč tedy Pavel s takovým důrazem hlásá, že už mu nejsme zákonu podrobeni? Co je samo o sobě dobré, se může zvrhnout, stát se našim pánem, postavit se na místo našeho jediného Pána. Pak už nesloužíme Bohu, ale právě jen zákonu. Čekáme záchranu ne od milosrdného Boha, ale od vzorného dodržování jakýchsi paragrafů.
Očekávat spásu od někoho či něčeho jiného než od Hospodina – to ovšem není jen nebezpečím židovského náboženství. Máme k tomu sklon všichni – křesťané i nekřesťané, lidé náboženští i nenáboženští. Čemu sloužíš, na co se spolehneš – to je tvůj bůh. Pohan není nevěřící, ale ten, kdo svou naději vkládá v něco, co si to nezaslouží. Kdo hledá své jediné potěšení v životě a umírání na nesprávné adrese.
Toto nebezpečí hrozilo samozřejmě i křesťanům v Galacii, jimž Pavel adresoval svůj list. Kdosi se jim snažil namluvit, že víra v Krista ke spáse nestačí; je prý ještě k tomu přidat dodržování židovského zákona. Proti tomu řekl Pavel své jasné ne.
Pokud bychom nežili ve světě reálném, ale jen ve světě reklam, mohli bychom rychle získat dojem, že jsme úžasně svobodní a s každým novým zakoupeným výrobkem čím dál svobodnější. Pravda je, že toho můžeme hodně, v mnohém ohledu jistě více než naši předkové. Tržiště možností, říká se. Avšak právě na velkých symbolech spotřebního světa – automobilu a mobilní telefonu – lze pozorovat, jak jsou hluboce dvojznačné. Osvobozují a zotročují zároveň.
Právě proto, že toho tolik máme, můžeme také tolika věcem otročit. Na světě je hodně věcí, které jsou samy o sobě dobré, ale mohou být takto zneužity. Přestávají být dobrým Božím stvořením, protože se postaví se na Boží místo. A stávají se našimi otrokáři.
Ale i zde – stejně jako u těch židovských předpisů – je na místě obezřetnost. Křesťanští horlivci proti světským marnostem často zapomněli, že se za různými modlami tohoto světa skrývají dobré Boží dary. Jen byly lidmi zneužity. Zbožštěny. Ony samy se nepokazily, to jen lidé jim propadli, pověsili se na ně, vrhli se jim k nohám. Ať už jsou to peníze, politika, nebo třeba práce, sexualita, jídlo…
My však dnes smíme slyšet radostnou zvěst: To vše dobré, co nás obklopuje, se nemá a nemusí stát našim bůžkem – otrokářem. A ani vše zlé, co nás obklopuje, nás nemá dohnat ke zdi, přitisknout a vydírat. Ostnatý drát našeho vězení byl přestřižen. Jsme vykoupeni. Protože Bůh sám vstoupil mezi nás.
Vánoční svátky nám připomínají, jak k tomu vykoupení došlo. To nebyla dohoda mezi dvěma pány o jejich otrocích. O naší svobodě se nerozhodlo kdesi nahoře, o nás bez nás, ve vyšších patrech nebeské politiky, mimo naše pozemské hemžení.
Vykupitel nás sám osobně přichází vysvobodit. Jde mezi nás, zotročené. A podrobuje se všemu, co nás sužuje, vystavuje se všem tlakům a tíhám, které si na nás brousí zuby, aby nám nahnaly strach, a čekají, že se před nimi ponížíme.
Už od začátku tak Bůh s námi šel. Narodil se jako jeden z nás, a tak také žil. Okusil náš chlebíček. Protrpěl se ve své lásce až do posledních důsledků. Zakusil vrchovatě, co nás znesvobodňuje.
Nedal se tím ale zotročit. Naopak nad tím vším zvítězil. Zůstal pánem – i uprostřed vnějšího ponížení. Nikdo cizí nad ním nepanoval – i když ho mnozí mocní páni nenáviděli. A nezůstal v područí ani samotné smrti.
A tak díky tomuto Božím vítězství nad zotročujícími mocnostmi už ani my nemusíme být otroky. Nic, s čím se v našich životech setkáváme, si nezaslouží, abychom se tomu zcela oddali či poddali. Nic a nikdo – kromě Boha samotného – na nás nemá právo. Nikdo nemá právo si nás vzít zpět do zajetí. Ani dobové nálady a trendy, neviditelné ruky trhu a politiky, všudypřítomná upachtěná sháňka po tom, jak si zajistit a zdokonalit život. Ba ani naše vlastnosti, schopnosti a neschopnosti, které jsme zdědili, nás nemají přikovat, ani to, co jsme dostali do vínku výchovou, ani všechny šrámy, které nás potkaly na našich životních poutích. Ani naše omezení, nezvládnuté úkoly, nenaplněné touhy, ztracené příležitosti, nepovedené vztahy, nemoci, všelijaké osobní tragédie.
To, co na nás dennodenně doléhá, není pro nás slepý osud, zmítající s námi jak se stéblem trávy. I když pod tím vším tolikrát padáme. Ani smrt ani život, říká jinde Pavel, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Jsme přece Boží děti, smíme slyšet. Skrze Ježíše Krista patříme už jedině Bohu. Jak by mohl své děti nechat napospas zlému. Vždyť on sám se stal dítětem, které přemohlo svět.
Amen.
Ondřej Kolář