Kázání
Deuteronomium 5, 12–15
(12) Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.
(13) Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
(14) Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.
(15) Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.
Milé sestry, milí bratři,
práce šlechtí člověka. Tak nás to učili už odmala. Práce šlechtí. A nakonec, kdo by se nechtěl nechat šlechtit, že? Taky různé diktatury a totalitní režimy oslavovaly a oslavují práci. Nacisté cynicky tvrdili, že práce osvobozuje, komunisté tvrdili, že společnou prací porazíme nepřítele a udržíme mír. Dnes ji vnímáme přinejmenším jako nástroj k dosažení úspěchu a prosperity.
V dobách Starého zákona v oblasti Izraele a okolí to bylo v mnohém podobné. O úspěchu a prosperitě si mnozí mohli sice nechat zdát, ale práce byla jejich každodenním chlebem. Pro obyčejné lidi, ale i otroky a hospodářská zvířata, pro všechna ta hovada Boží platilo, že makat se bude každý den, jinak by nevyžili. Tak se od dávnověku šlechtíme, pracujeme, někdy abychom vyžili, jindy proto, abychom dosáhli svobody, míru, úspěchu, prosperity.
Odpočinout si, to je boží. Jenomže po celou historii zde máme i výjimky z pravidla – lidi, kteří jsou „za vodou“, kteří jsou na tom tak dobře, že se prací šlechtit nemusí. Protože se narodili do lepších rodin, měli štěstí ve hře nebo se nějak jinak, poctivě, či nepoctivě, dostali k velkým majetkům. Nedřou nouzi, mají dostatek – majetku, otroků, zaměstnanců, času. Ve starověku to byli právě oni, kdo si mohl dovolit odpočívat. Odpočinek byl boží – v pravém slova smyslu. Byl výsadou bohů, těch na nebi i těch na zemi. Ostatně lidi z vyšších společenských vrstev se považovali za bohy, nebo alespoň jejich potomky či zástupce na zemi.
A do toho Izraelci slyší: Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý. Každý jeden z vás na něj má dbát. A slyšíme to i my dnes tady v kostele. Na internetu najdeme spoustu článků o tom, jak zvýšit efektivitu své práce, svého snažení. Ale do toho nám zní: Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak přikázal Hospodin, Tvůj Bůh! Odpočinek je Boží, nesamozřejmý a je velkým darem pro každého člověka. Tak to slyšíme i dnes z přikázání. Bůh není despota, který by si právo na odpočinek chtěl nechat jenom sám pro sebe.
Odpočinek je naší svatosvatou povinností. Opravdu se to dá říct takto přísně. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, Tvůj Bůh, odtud vyvedl! Já jsem vás z toho vyvedl ven, říká i nám Bůh. Bůh není fanda bezmezného workoholismu, nekonečného růstu, neustálé dostupnosti na telefonu, mailu, čehokoli jiného, co je naším egyptským zajetím, neoslavuje jenom samotnou práci. Ne že by neuměl docenit úspěch, růst, kreativitu, právě naopak. Ale připomíná: Nezačněte tomu otročit, dbejte na odpočinek. Bůh nás činí svobodnými od všeho, co nás zotročuje, co nám nedá spát. A my si to máme připomínat tím, že nám bude právo na odpočinek svaté.
Víra nás osvobozuje už tady a teď, odpočinout si je Boží nejen proto, že i Bůh sedmý den odpočíval, ale také proto, že Bůh vysvobozuje svůj lid z otroctví a dává každému to privilegium, tu možnost dbát na den odpočinku.
V prvním čtení u Marka jsme četli, že dokonce nemáme otročit ani tomu samotnému příkazu o dnu odpočinku. Ježíš během něj s učedníky mne v rukou obilí (a to je práce, to je vyloženě zakázáno), díky čemuž se stává objektem, na který farizeové číhají v synagoze, jestli si náhodou nedá tu práci i s tím, aby uzdravil člověka s odumřelou rukou. Nakonec si tu práci opravdu dá, dokonce nejveřejněji, jak to jen jde, uprostřed všech, všem na očích. Je dovoleno v sobotu dělat dobro, zachránit život? Třebaže to dá práci?
Ježíš se kvůli svému svobodnému (a odpovědnému) přístupu k příkazu o dni odpočinku dostává do sporu s farizeji a je z toho nakonec hodně mrzení na obou stranách. Ani farizeové, učitelé zákona, nerozumí příkazu o dni odpočinku správně. Ježíš na ně hledí s hněvem, je zarmoucen zatvrzelostí jejich srdcí. Jistě, uzdravení by počkalo do dalšího dne, ten člověk nebyl v ohrožení života. Ale copak byl člověk stvořen pro sobotu? Vždyť je to zrovna naopak! Den odpočinku byl stvořen pro člověka, aby mu sloužil (k dobrému), ne naopak. Zákon byl dán člověku do rukou, aby mu sloužil (k dobrému), a ne naopak!
Zní to i dnes pro nás jako důležité poučení. Právo neotročit, dokonce ani zákonu, žít svobodně a nést odpovědnost za sebe a své bližní, to je výsadou svobodných lidí, svatým právem Božího lidu a jakousi ochutnávkou Božího království na zemi.
Právo na odpočinek je zde i pro ty nejchudší a přehlížené. Protože to jsou taky lidé. Dbát na den odpočinku nemáme jen sami pro sebe, ale také pro ty sociálně nejodkázanější, nejbídnější, společensky přehlížené. Starý zákon specificky jmenuje kromě dětí taky otroky a otrokyně, býky, osly, dobytčata a také hosty – třeba i ty cizáky, co tady nechceme. Silný náboj boje za sociální spravedlnost z toho přikázání zkrátka neodpářeme, ať se nám to líbí, nebo ne. A kdybychom to udělali, byla by to velká škoda.
Jak dopřát právo na odpočinek i lidem, kteří jsou nám možná vzdálení, neznáme jejich jména (na těch u otroků stejně nikdy moc nezáleželo), tváře, ale zabezpečují pro nás snadnou dostupnost laciných produktů, které často ani nepotřebujeme? Jak zabezpečit právo na spravedlivou odměnu třeba i pro agenturní pracovníky „z východu“, kteří jsou u nás často vykořisťovaní? Jak zatočit s neférovým ohodnocením lidí, kteří vyrábí všechnu tu rychlou módu a lacinou elektroniku kdesi v Bangladéši či jinde?
Samozřejmě že na to neexistuje snadná odpověď ani snadné řešení. Ale měli bychom jej přinejmenším hledat, volat po tom, aby jej hledali i odborníci v oborech. Určitě můžeme podporovat přinejmenším fairtrade produkty, vždyť také férová mzda dává člověku možnost odpočinku. Ano, jistě, je to jen jeden z mnoha potřebných kroků k řešení problému, který je mnohem větší. Na druhou stranu – nemá a nemůže nám to být jedno, přinejmenším když vidíme, že se to děje i „u nás“ a „pro nás“. Docela mě mrzí, že toto téma politici, kteří se jinak hlasitě hlásí k víře, často obchází.
Nepodceňujme odpočinek. Je Boží, ale není výsadou bohů ani boháčů. Přiznejme si své limity, dejme si poradit a dbejme na den odpočinku nejen pro sebe, nejen kvůli sobě.
Neděle a nedělání mají k sobě stejně blízko, jako Šabat a Sabat. Ale jen nicneděláním ještě tak úplně nedržíme den odpočinku, den, který nám má být svatý, oddělený. To, že člověk fyzicky nic nedělá, neznamená, že odpočívá. Pro mnohé z nás, kdo v práci spíš sedíme, je to dokonce i naopak.
Ten den má být svatý, oddělený od všech jiných dnů v týdnu. Nejen proto, abychom během něj rozvíjeli své odpočinkové schopnosti, ale také rozvíjeli svůj vztah s Bohem, sebou samými i s bližními.
Protože jsme v ten den vyvázaní ze všech svých otrockých a pracovních povinností, jsme svobodní, a tudíž také zodpovědní za to, jak jej využijeme. U Marka jsme slyšeli svědectví, jak jej přinejmenším jednou trávil Ježíš – procházkou v polích se svými nejbližšími, návštěvou synagogy (kostela) a pomocí bližnímu.
Tak tedy: tento den ať nám je svatý, dbejme na něj, protože nám připomíná svobodu a odpovědnost, protože je Boží a takoví jsme i my, taková je celá země a vše, co ji naplňuje. Dbejme na dny odpočinku, užívejme je jako ochutnávku Božího království.
Amen.
Jakub Pavlús (čte Jan Ratiborský)