Kázání
Exodus 16, 1–3+11–18
(1) Pak vytáhli z Élimu. Celá pospolitost Izraelců přišla na poušť Sín, která je mezi Élimem a Sínajem, patnáctý den druhého měsíce poté, co vyšli z egyptské země.
(2) Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi.
(3) Izraelci jim vyčítali: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“
(11) Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi:
(12) „Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: ‚Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh.‘“
(13) Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor. A ráno padala kolem tábora rosa.
(14) Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní.
(15) Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (To je: „Co je to?“) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.
(16) Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
(17) Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně.
(18) Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Milé sestry, milí bratři,
Nepadá z nebe dost many, lid reptá a je naštvaný, zpíval Sváťa Karásek v jedné písni. Řekl bych, že je tím vystižena nejen nálada Izraelců na poušti, ale i základní naladění všech lidí. Ostatně ani Izraelci nereptají poprvé ani naposled. Ať se daří špatně nebo dobře nebo tak něco mezi, vždycky se najde dostatek důvodů k nespokojenosti. Vždycky by mohlo být lépe. Jistě: vždycky by zároveň mohlo být i hůř, ale tím se uklidňuje málokdo.
Nespokojenost sama o sobě nemusí být špatná. Může být dobrým motorem k tomu, abychom se snažili věci zlepšovat. Brání nám před usnutím na vavřínech nebo uvíznutím v líné rezignaci, že svět holt je, jaký je, jiný nebude, že karty jsou rozdané, že ani sám na sobě nemohu nic změnit. Stejně tak ovšem nespokojenost může být projevem nevděčnosti, neschopnosti vidět to dobré, co jsem – často bez vlastního přičinění – dostal. Za nespokojeností se může skrývat nepokora, která se neumí smířit s tím, co se změnit nedá.
Podobně dvojaká může být i nespokojenost s Bohem. Reptající Izraelce máme sklon pokládat za neposlušné kverulanty, kteří si neváží nově nabyté svobody a rádi by ji vyměnili za egyptské hrnce plné masa. Jejich touhu po návratu do domu otroctví odsoudíme jako čiré rouhání, jako plivnutí do tváře nejen Mojžíšovi a Áronovi, ale především samotnému Hospodinovi. Žalm 78 hodnotí chování Izraelců vůči Bohu následovně: Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu, srdcem pokoušeli Boha, reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?“
K takovému soudu najedeme jistě dobré důvody. Vždyť už na samotném počátku bible se dovídáme, že nespokojenost s Bohem a jeho dobrým dílem je přímo ďáblův vynález. Adam s Evou si mohli v ráji žít celkem spokojeně, vždyť k tomu měli všechny předpoklady. Bůh se postaral, aby jim v zahradě nic nechybělo. Vše by bylo v naprostém pořádku, kdyby jim ovšem had nevložil do hlavy brouka nespokojenosti s tím, jak to Bůh na světě zařídil. Stejně tak i Kaina vedla k jeho vraždě nespokojenost s tím, že Bůh si ho dostatečně nevšímá a nebere vážně. A tak by se dalo pokračovat třeba až po Jidáše, který byl zřejmě velmi nespokojen s Ježíšovým měkkým přístupem k Římanům a pokusil se ho přimět k razantnějšímu činu.
Zdá se tedy, že nespokojenost s Bohem rovná se málem rebelie proti Bohu. Člověk nespokojený s Bohem má pocit, že on ví mnohem lépe než Bůh, jak by věci měly vypadat. A tak se někdy stane, že nakonec vezme věci do svých rukou – navzdory Bohu a proti Bohu. Vyžene prostě Boha ven a postaví se na jeho místo. To pak ovšem teprve začíná to pravé peklo na zemi.
Může tedy vůbec být na nespokojenosti s Bohem něco dobrého? Vraťme se zpátky k Izraelcům. Svoboda se jim začíná jaksi zajídat. Inu, není divu, když není co jíst. To raději otročit s plným žaludkem a sociálními jistotami. Mnohokrát byli reptající Izraelci přirovnáváni k reptajícím občanům postkomunistických zemí, vzpomínajícím na staré dobré časy nesvobody. Minulost se s odstupem času často přikrášluje. Z šikany a ubíjení času na vojně se po čase stane soubor veselých historek pro pobavení společnosti; z prachbídného života v Egyptě se zase stane málem hodokvas.
Jenže je tu jeden podstatný rozdíl: Izraelci jsou na poušti, kde prostě o žádné jídlo nezakopnou. Nejsou ani leniví, ani pasivní, ani nevděční. Jejich nostalgie po Egyptu má své opodstatnění: pod faraonem sice živořili, ale nějak nakonec přežívali. Teď jim jde doslova o život. Mohou jen bezmocně čekat, že se o ně postará někdo jiný. Mojžíš, Áron, Hospodin. Ale zatím to vypadá tak, že je tady na poušti nechá zemřít.
Každý z nás se občas ocitne na poušti. Tedy v situaci, kdy bychom si třeba sami chtěli pomoci, ale nemůžeme. Nemůžeme udělat nic pro to, aby se věci zlepšily. Zbývá jen čekat, že zlé období v našem životě nebude navěky a jednou přijde změna. Můžeme vyhlížet světlo v tunelu, ale vlastními silami se k němu přiblížit nedokážeme.
Poušť učí člověka nespoléhat se jen na své schopnosti. Ty jsou totiž vždy omezené, a navíc jen dočasné. Ke sklonku života jich stále víc ubývá, až je jednou ztratíme úplně. Na poušti se člověk učí spolehnout se na svého Boha. A to, co jsem se na poušti naučil, si pak přenést i do období, kdy opět smím se svým životem sám nakládat a využívat své síly.
Jenže ono se to hezky řekne, ale hůř udělá. První reakce, přirozená a pochopitelná, je spíš nespokojenost. A reptání. Proč se zrovna mně stalo to, co se stalo? Co jsem komu udělal, že mě takto Pán Bůh trestá? Copak na mě už Bůh úplně zanevřel?
Můžete v tom vidět neposlušnost a nepokoru. Snad budete mít i pravdu. Podobně ovšem reptali i mnozí žalmisté, až se někdy podivujeme, co vše si Bohu dovolili říci. Nespokojenost s Bohem projevovali věřící ve všech dobách. Není taková nespokojenost nejen projevem nevěry, ale i víry? Jistě, víry zkoušené, otřesené, někdy přímo skomírající – ale přece víry? Nespokojený věřící prostě chce po Bohu mnohem víc, než právě zakouší. Nechce trpět hlady, ale chce být nasycen. Nechce být nemocný, ale chce být uzdraven. Nechce být pronásledovaný a ponižovaný, ale žít ve svobodě a důstojnosti.
Nespokojená víra vyhlíží od Boha veliké věci, protože si je jistá, že Bůh takové věci dokáže. Jistě, nespokojená víra se vůči Bohu vyjadřuje někdy velmi tvrdě – stěžuje si, nadává, obviňuje. Ale zároveň Bohu přiznává, že on jediný je Pán, který se stará, sytí, vysvobozuje.
Nespokojený a nesmířený věřící s Bohem přímo bojuje. Ale nepatří takový boj také k víře? Nevedl takový boj i Ježíš v Getsemanské zahradě? Trvalo to přece nějakou dobu a stálo to hodně slz a potu, než se Ježíš probojoval k tomu pokojnému spočinutí v Boží náruči, ke smířlivému a pokornému: „tvá vůle se staň“.
Hospodin reptání Izraelců nakonec vyslyšel. Neodpověděl rozhořčením a prokletím rebelujícího národa, ale splněním svého zaslíbení daného Mojžíšovi. A slyšíme, že dává každému tolik, kolik potřebuje. Nikdo nemá nadbytek, nikdo nemá nedostatek. Největší zázrak nasycení na poušti není podivuhodný pokrm sám, nad jehož vznikem a povahou si lámou hlavu generace vykladačů. Zázračné je to, že Bůh dává všem a nikdo nemusí trpět nouzí.
To je skutečnost, která jde proti všemu, na co jsme zvyklí. Popírá drsnou realitou našeho světa, nejenom toho třetího světa. Každý hladovějící má být nasycen. Každému, kdo touží po pomoci, se jí dostane. Každý, kdo si zoufá, bude potěšen. A každý dostane zadarmo, bez vlastního úsilí: ten, kdo by si to snad zasloužil, i ten, kdo pro to nic moc neudělal. Bůh ve své dobrotě na nikoho nezapomíná, na žádného nespokojence a kverulanta.
Tím náš příběh odkazuje mnohem dál před sebe. K Ježíšovi a jeho cestě za člověkem. Blaze těm, kdo hladovějí, vyhlašuje Ježíš, a nejen těm, kdo touží po chlebu, ale také po spravedlnosti a pokoji. A o nasycení nejen mluvil, ale nakonec sám sytil zástupy, hladové po potravě i duchovním stravě. Ježíš šel za těmi, kdo toho od života a svých bližních moc nedostali, ale od Boha přece nakonec mají dostat vše.
Dnešní příběh ale ukazuje ještě dál: k samotnému konci, k Božímu království, připravenému pro každého, kde už žádný nespokojenec nebude, protože tam Bůh setře každou slzu z očí.
Amen.
Ondřej Kolář