Kázání
Skutky apoštolů 2, 41–47
(41) Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.
(42) Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.
(43) Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.
(44) Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.
(45) Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.
(46) Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.
(47) Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Na tvářích se klene pokojný radostný výraz s nepatrným úsměvem a jasem v očích. Sedí ve velikém kruhu, oheň plápolá, na kamenech se pečou placky chleba. Kdosi zrovna přinesl mouku a někdo další přináší otýpky dřeva. Spontánně, neorganizovaně, svobodně z radostné touhy být součástí a k užitku. Sedí tam stařeny i starci, rozevlátí mladí, děti pobíhají okolo, matky kojí bez ostychu v kruhu – přítomnost bezpečí, přijetí a upřímné lásky se nese vzduchem. Z vpovzdálí přicházejí další lidé, doslechli se o tom – o té skupině – snad křesťanstvo si říkají. Prý je to ráj na zemi – prý následují slova Ježíše – toho, co byl ukřižován, prý vstal z mrtvých a jeho přítomnost zůstává s nimi.
Není tam strach, naříkání, nepokoj, svár, hádky, handrkování ani pnutí a spěch. Jako nebe na zemi. Jako zázrak samo o sobě. Tak přicházejí a ne jednotlivci, ale celé skupiny a davy, chtějí poznat Ježíše a v Duchu svatém se nechat pokřtít.
Jak nám to zní? Není to nějaká pohádka pro děti, idealistky a idealisty? Báchorka, která se nikdy nestala? Není to nějaké lákadlo, které má zlé časy církve konfrontovat s tím, jak se to vlastně má dělat, i když je to tak nerealistické? Jak mohli být pospolu v radosti a dících? Cožpak jejich každodennost nepřinášela běžná zklamání, těžkosti, útrapy, selhání, nemoci i smrt? Kde se tam bere ten vzkvétající mír a radostná pospolitost s převyšujícím blahem. Po Ježíšově odchodu k Otci přece mohlo nastat tápání, kde je ta pravda a blaženost a společenství. Vlezlé pochybnosti. Tyhle i nám docela známé pochybnosti o naší víře, o církvi, o našem životním směřování, esenciálních rozhodnutích života a někdy i o těch banálních. Kde se v tom prvním křesťanstvu bere ta pevnost, ta ukotvenost v přítomném okamžiku s vděčností a chválami?
Proč je naše cesta podstatně více vratká a kolísavá. Jak máme vytvořit tenhle ideál? Odkud začít? Měli bychom se scházet snad na louce, nebo v lese a nechat promlouvat Ducha svatého skrze Boží stvoření? Měli bychom zrušit veškerou hierarchii, všechny komise, staršovstva a role, abychom se navrátili do té rovnosti? Měli bychom přestat hledět na to, kdo kolik přispívá a nedávat tomu žádnou důležitost? Měli bychom být otevřenější k příchozím, kteří prahnou zvědavostí po tom, co společně vytváříme? Ale vždyť za dveřmi žádní příchozí ani nejsou – nebo možná jednotlivci, ale žádné zástupy svátost křtu hromadně nevyhledávají (tedy alespoň ne v naší církvi). Je to snad naše chyba? Něco nám uniklo? Anebo se máme smířit s tím, že žijeme v jiné realitě, že naše možnosti působení jsou podstatně limitovanější než tehdy? Máme sklopit hlavu a s vděčností přijímat současný stav bez ohledu na budoucnost církve a společenství?
Přece taky lámeme chléb, taky pospolu, taky prožijeme občas paprsek radosti při bohoslužbě. Ale že bychom vyzařovali světlo, které bude přitahovat lidi blíž – přivádět je houfně s pravidelností do kostelních lavic? Kde na to máme brát kapacitu, máme svých starostí dost – potřebujeme se sami opřít, načerpat, povzbudit.
Jak to tedy evangelista Lukáš myslel? Měli bychom snad žít komunitně pospolu, abychom prohloubili blízkost a utvářeli pevná pouta založená na hluboké důvěře a opravdové nefalšované blízkosti? Evangelista Lukáš se nezmiňuje o tom, že by se zabývali strádáním a strastmi. Měli bychom snad s nadhledem mávnout nad těžkostmi, které nás sužují? Pochopitelně bychom chtěli vědět, jak žít šťastně a v díkuvzdání. I když opravdu bychom to chtěli? Nevyžadovalo by to od nás vzdání se osobního prostoru, času, zdrojů, energie a aktivit, a to vše s nejistou vidinou? Navíc by to mohlo znamenat ztrátu našeho komfortu, našich specifických vrtochů a veliký respekt k těm všem ostatním. Stálo by to vůbec za to? Vydat všechno beze zbytku. Cele se odevzdat ve víře.
Navíc jak bychom vypadali před kolegyněmi a kolegy v práci, už tak nás mají zaškatulkované do kolonky křesťan nebo křesťanka tedy automaticky podivín nebo podívinka, chudák či chudinka, tradicionalista či tradicionalistka. A to jsme přece ještě v té liberální progresivní církvi, ve které se drží jistá distingovanost a zároveň se klade důraz na pomoc potřebným. Měli bychom být ti, kterým se ve společnosti fandí, a přesto si někdy všimneme docela podezřelého výrazu, když se vyznáme či přiznáme, že v sobotu večer na mejdan nepůjdeme, protože budeme vstávat v neděli ráno na bohoslužbu.
Jak bychom asi dopadli, kdybychom význam naší víry posunuli ještě o kousek dál. Nebyli bychom už za úplné blázny?
Někdy se skoro zdá, že jsou naše církevní struktury, formálnost nebo i budovy na obtíž, ale přesto mají v současné době a v našem kontextu svůj význam. Možná by bylo pěkné častěji provozovat bohoslužby venku, ale přijde třeba i letní déšť a už už jsme rádi za možnost shromažďování se pod střechou. Možná by bylo pěkné sedět ve velkém kruhu na zemi, do kterého by všichni bez pátravých pohledů mohli libovolně přicházet. Ale je pravda, že ne všichni přicházející mají kondici, která by jim tuhle docela milou skutečnost posezení na trávě umožňovala. Nakonec i role, které nesou někteří ve sboru, i když mohou vytvářet pocity nerovně rozdělené moci ve společenství – znamenají také nesení odpovědnosti a uskutečňování rozhodnutí, která je nutno realizovat (a že jsou to mnohdy rozhodnutí neatraktivní, ale nezbytná). Díky pastýřské radě máme záštitu, že v naší církvi, v našem domovu není akceptované např. sexuální zneužívání a násilí. A tak postupně kousek po kousku revidujeme každý krok, který se udál od dob lámání chleba pospolu v radosti a díkuvzdání prvního křesťanstva a mnohé postupy současnosti mají svá logická odůvodnění, přestože nám nemusí být vždy pochuti.
Až se dobíráme k té otázce, jak mít více upřímné lásky, entusiasmu, sounáležitosti a pokoje a méně spěchu, stresu, strachu a odtažitosti? Jak se s tím máme vypořádat? Kde začít a nebude to nakonec marnost a bezútěšné zklamání?
Snad můžeme začít osobní třeba docela tichou modlitbou, takovou, která se dost možná odehrávala tehdy u vzniku církve. Snad můžeme začínat den s vděčností a jeho dohasínání stejně tak. Můžeme začínat s důvěrou v Boží prozřetelnost. Můžeme prosit o otevření našich srdcí a myslí, prosit o vanutí Ducha svatého v našem životě, společenství, městě i zemi. Můžeme zkusit jednou překlenout současnou rozechvělost, napětí nebo obavy s vírou, že Pán Bůh je s námi a nikdy nás neopouští. Můžeme zkusit poznat někoho z našeho sboru lépe, projevit zájem o jeho nebo její život, možná se domluvit na společnou večeři, nebo procházku. Můžeme zkusit při vchodu do chrámu odložit všechen shon týdne. Vynaložit vlastní úsilí na to, že neděle je dnem pro Boží setkání např. tím, že třeba nebudeme utíkat hned po skončení domů k přípravě oběda. Možná můžeme zkusit utvořit nové třeba tvůrčí setkání pro lidi ze sboru. Setkání s přesahem sdílení, které by prohlubovalo vzájemné vazby. Můžeme hledat v sobě samých, co můžeme s radostí dávat, rozdávat ostatním ve společenství a upřímně se z toho těšit. Těšit se z té možnosti podělit se o dar nebo dary, které nám v podobě hřiven byly štědře věnovány. Otevřít se – ne z povinnosti, ale z té touhy utvářet společně církev, která je hřejivým domovem. Domovem, ve kterém nemusí být nápis: „Welcome home! Vítej doma!“, protože význam těch slov už naplňuje přívětivě radostné ovzduší.
Pane Bože, jsi naším štědrým dárcem. Dal si nám církev, náš domov. Dáváš nám radost, lásku a pokoj, ale někdy jako bychom ty prameny živé vody chtěli přijímat zavřenými ústy či hlavou otočenou docela jiným směrem. Pane ten domov, který je naší církví máme v mnohém rádi, a přece by nás těšilo, abychom se mohli přiblížit ještě více tomu domovu prvotní církve. Pane, někdy je pro nás těžké odložit všechny masky a úkryty. Nejsme si jistí, co by to znamenalo pro náš život. Dávej nám Pane důvěru v Tebe, dávej nám ochotu a sílu hledat nové životadárné cesty k Tobě i k lidem v naší církvi. Probouzej nás ze spánku setrvačnosti a letargie, ať dokážeme čerpat ze studně Tvé bezpodmínečné lásky a radosti a posílat je dál.
Amen.
Johana Miriam Vorlová