Kázání
Židům 11, 8–10
(8) Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
(9) Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
(10) a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Milé sestry, milí bratři,
kde má člověk svůj domov? Na tuto otázku se odpovídá různě. Třeba: domov je místo, kam se můžu kdykoli vrátit. Je tam, kde mám svou knihovnu. Tam, kde voní nedělní oběd.
Kde měl svůj domov Abraham – tehdy vlastně ještě Abram? Přece v zemi, kde se narodil, vyrůstal a zestárnul, kde měl svou rodinu a kde se nejspíš chystal také zemřít. Bůh s ním ale měl jiné úmysly. Svůj domov musel opustit – ve věku pětasedmdesáti let. Ať už tato biblická čísla vykládáme jakkoli, jisté je, že to bylo v životním období, kdy většina z nás už na žádné velké změny nepomýšlí a ke stěhování se odhodlává jen velmi neochotně.
Když se někam vydáváme my Evropané, obvykle velice dobře víme, kam putujeme, a tušíme, co nás tam asi čeká. Své cesty si důkladně plánujeme, připravujeme a taky všelijak pojišťujeme. A odcházíme samozřejmě vždy „za lepším“ – v době dovolených třeba na místo, kde si odpočineme a nabereme síly; nebo kde nás čeká nějaká milovaná osoba, nebo kde se nám prostě bude lépe žít…
Abraham nic z toho neměl. Nevěděl, kam jde. Neměl představu ani plány, co s ním bude. Neměl záruku, že tam kdesi na konci jeho cesty bude lépe. Jediné, co měl, bylo Boží zaslíbení – ale ne, on ho přece nevlastnil jako nějaké potvrzení s nebeským razítkem. Pouze ho slyšel. Jednou – a pak dlouhou dobu nic. Abrahamova cesta se spíš podobala údělu dnešních utečenců z Afriky a blízkého Východu. Jistě, na rozdíl od nich si Abraham s sebou vzal svůj nemalý majetek a dokonce služebnictvo. Nicméně v bibli čteme, že jakmile došel do kenaanské země, nastal tam hlad. To nebyl moc nadějný začátek přistěhovalce.
Slyšeli jsme, že Abraham uvěřil a vyšel. Víra není jen přesvědčení o tom, že Bůh existuje. To by bylo příliš málo. Tam nahoře je Bůh – a co já s ním? A co on se mnou? Stejně tak víra není jenom důvěra. Ta je jistě důležitá. Máme se o koho opřít, na koho se spolehnout. Ale to neznamená, že Bůh za nás všechno zařídí, že se postará a vyřeší naše problémy. Právě kvůli takovému chápání víry mnozí lidé Boha odmítají, protože nechtějí svalovat odpovědnost za svůj život na někoho jiného, i kdyby to měl být Bůh sám.
Bůh se o nás jistě stará, ale my máme vyjít. Nebo ještě jinak: Právě proto, že nás Bůh doprovází a drží, můžeme najít odvahu vyjít. Když se dokážeme spolehnout na Boha a jeho zaslíbení, získáme sílu k tomu, abychom mnohé v životě opustili a vydali se za tím novým, co pro nás Bůh připravil. Když věříme, že to s námi Bůh myslí dobře a nikdy nás neopustí, nemusíme přesně vědět, co nás v budoucnosti čeká – stačí vědět, že nás tam čeká Bůh sám.
Autor listu Židům dále zdůrazňuje, že náš praotec se ani v zemi, do níž doputoval, plně neusadil, ale žil tam ve stanech jako cizinec, stejně jako později jeho potomci Izák a Jákob. Jako by byl stále připraven se kdykoli sebrat a putovat dál. Jako by stále ještě nebyl v cíli. Jako by ještě nebyl úplně doma. Ani zaslíbená země pro něj nebyla tím pravým domovem – nejen proto, že ji musel sdílet s jinými národy, ale z důvodů hlubších.
K tomu je připojen zvláštní komentář: Abraham svou naději upínal k městu s pevnými základy, jehož stavitelem je sám Bůh. Ve starozákonním vyprávění o Abrahamovi o tom ovšem žádnou zmínku nenajdeme. Žádný nebeský Jeruzalém naši praotcové Abraham, Izák a Jákob přece ještě neočekávali. Izraelská víra byla po dlouhou dobu pevně zakotvená v zemi – a co bude po smrti či na konci věků, o tom se v počátcích izraelského národa ještě příliš nepřemýšlelo.
Snad tím obrazem města vystaveného Bohem chtěl autor epištoly Židům prostě vyjádřit Abrahamovu touhu – touhu po něčem, co člověk vlastními silami nedokáže vytvořit, ale co je mu darováno. Touhu po hodnotě, která každý pozemský statek přesahuje. Touhu po domově, který mi už nikdo nemůže vzít, z něhož nemohu být vyhnán, kde se mohu cítit skutečně bezpečně. Takové útočiště si sám nezajistím, to najdu jedině u Boha samotného, v jeho blízkosti. V této naději se nám naše přítomné bydliště nutně jeví jako přechodné a dočasné.
Nezakotvenost a neusazenost abrahámovského života nás současně trochu znepokojuje. Všichni přece toužíme také po domově pozemském. Představuje jakousi jistotu. Sice malou, ale v tomto světě žádné velké jistoty nehledejme. Doma nás obklopují lidé a věci důvěrně známé, osahané, vyzkoušené. Domov je síť vztahů, kterým rozumíme. Možná se nám na nich mnohé nelíbí, ale alespoň víme, co od nich můžeme očekávat. Domov je hnízdo, přístav, spočinutí.
Co tedy máme dělat, chceme-li věřit jako Abraham? Máme být nezakořenění, neusazení, neustále někde těkající? Dnes takto řada lidí žije. A dokonce jsou za to chváleni. Jsou prý flexibilní. Lidé vhodní pro dnešní neklidnou a globalizovanou dobu. Domov je pro ně všude a zároveň nikde. Obvykle je tento způsob života spojen s neochotou sestoupit do hloubky a ke kořenům, protože na to nemají čas ani chuť. Ničím se nevážou, protože se bojí závazků, nároků a omezení. Nebudují trvalý vztah, protože se tak chrání proti bolesti a zranění. U ničeho nevydrží, protože vše je začne po čase nudit a otravovat, a musejí vyzkoušet ještě spoustu jiných možností. Máme snad takoví být i my, křesťané, duchovní potomci Abrahama, Izáka a Jákoba?
Naše cesta víry nemá být bezcílná, nezávazná a povrchní. Není to bloudění od ničeho k ničemu. Ale je to cesta. Musíme jít, pohybovat se, měnit se. Protože usadit se a zabydlet se je pro život víry nebezpečné.
Usazený člověk si brzo začne zakládat na tom, co v životě zvládl a vybudoval, a už nemá potřebu jít dál. Propadne dojmu, že už je u cíle, má odpovědi na všechny otázky, už má pravdu. Takový člověk už od Boha nic nečeká, nenechá se jím překvapit ani vyrušit, vlastně už Boha skoro nepotřebuje. Touha po městě vybudovaném Bohem, po městě věčném, v něm vyhasíná, protože se mu zdá, že si své pevné sídlo dávno vystavěl sám.
Jiní lidé setrvávají na místě zase z jiného důvodu: jakoby strachem ztuhnou, jsou paralyzováni. Tvrdí, už ani nic změnit nejde, protože mají dojem, že uvízli ve slepé uličce, ze které není východiska. A třeba jim v ní nakonec začne být dobře. Mohou se vymlouvat, že oni nic nedokáže, že za vše mohou druzí, zlý osud nebo Bůh. Bojí se, že kdyby vyšli ven z bludných kruhů, bylo by jim ještě hůř.
Víra je vztah s Bohem a každý vztah vyžaduje pohyb. Víme, jak to dopadá, když se člověk příliš usadí ve svém vztahu. Partnerský vztah obstojí jen tehdy, když ti dva jsou ochotni se nezastavovat a jít. Zdařilé manželství je každodenní práce, vždy nová, plná nečekaných výzev, plná vycházení z toho starého a zaběhnutého.
Také Bůh nás zve a volá ven z naší usazenosti. Neboj se a vyjdi! Neboj se změn, které bolí. Čas od času jsou nutné, aby život mohl pokračovat. Neboj se nejistoty, protože je plná naděje, na rozdíl od nehybné a mrtvé jistoty. Neboj se nových úkolů, protože jen díky nim můžeš zas o trochu dozrát. Neboj se opustit to, co tě svazuje a co se zdá být neměnné. A neboj se občas opustit i to příjemné a pohodlné, na čem ale možná příliš lpíš a děláš z toho svou modlu.
Neboj se, já budu na té cestě s tebou, říká Hospodin Abrahamovi, mnohým svědkům víry, i nám. Neboj se následovat Ježíše, který neměl kde hlavu složit. Dokud ještě nejsme u cíle, dokud jsme ještě nespočinuli v tom pravém a věčném domově, který je pro nás připraven v nebesích, je pro nás domovem Bůh sám. Bůh, který putuje spolu s námi.
Amen.
Ondřej Kolář