Kázání
Druhý list Timoteovi 1, 1–14
(1) Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, poslaný hlásat zaslíbený život v Kristu Ježíši –
(2) Timoteovi, milovanému synu: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.
(3) Děkuji za tebe Bohu, kterému sloužím s čistým svědomím jako moji předkové, když na tebe neustále myslím ve svých modlitbách ve dne v noci.
(4) Vzpomínám na tvé slzy a toužím tě spatřit, aby moje radost byla úplná.
(5) Připomínám si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty.
(6) Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.
(7) Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.
(8) Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh,
(9) který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy
(10) a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.
(11) K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.
(12) Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.
(13) Měj za vzor zdravých slov to, co jsi slyšel ode mne ve víře a lásce, která nás spojuje v Kristu Ježíši.
(14) Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.
Milé sestry, milí bratři,
dobrý den, jmenuji se Pavel. Představuje se. Nejprve jméno a pak co dál? Z Boží vůle apoštol. Apoštol Ježíše Krista. A co že má za úkol? Hlásat život v Ježíši Kristu. „Klobouk dolů“ si možná říkáme. Není to docela sebevědomé prohlášení? Kde se v Pavlovi bere ta sebejistota, když začíná svůj dopis s takovou rozhodnou přesvědčivostí. Po jeho jménu následuje z vůle Boží. Pavel jako by neměl pochyb, že byl Bohem vyvolen. Jeho údělem, ke kterému se hlásí – je šíření života v Kristu. Kde se v Pavlovi bere ta jistota? Ta odvaha? Vůle? Představte si, že bychom psali v dnešní době dopis a nadepisovali bychom jej tímto způsobem?
Pavel pokračuje tím, že představí toho, komu píše. Použije přízvisko „milovaný“. Docela pěkné, no ne? Milovaná kamarádka, milovaná dcera nebo milovaný bratranec – opravdu hezké. Takové oslovení to napíšete opravdu jen v případě, že to myslíte vážně – takové oslovení nenapíšete jen tak někomu, ale někomu, kdo je pro Vás náležitě důležitý nebo důležitá. Pavel k tomuto Timotejovi má vztah a v pravdě hluboký vztah. Vztah, který něco zažil, vztah, který nese vzpomínky a je naprosto konkrétní. Pavel svému Timotejovi žehná – píše milost, milosrdenství a pokoj. Přeje mu Boží lásku – laskavost a mír od Pána Ježíše a Hospodina. Přeje mu tím, aby byl jeho život rozjasněn tím nejlepším, co mu může přát. Po představení a po žehnání Pavel děkuje. Významně děkuje za to, že Timoteus je. Děkuje za jeho bytí. Dozvídáme se, že Pavel se hodně a často modlí a ve svých modlitbách nezapomíná děkovat, a to právě také i za svého Timoteje. Děkuje tím současně za dar blízkosti, lásky a přátelství.
Pavel vzpomíná na Timoteovy slzy. Timoteus byl mužem a nestyděl se vlastní emoce křehkosti a zranitelnosti vyjádřit ba dokonce se nestyděl svou citlivost ukázat před jiným mužem. Oba dva byli natolik moudří a důvěřovali si, že se nebáli se před sebou odhalit v pravdivosti slz. Jak krásné a osvobozující. Inspirativní a posilující. Timoteus plakal a nebylo to potupné, ale Pavla si svou otevřeností získal – jeden druhému se tím přiblížili a jejich pouto blízkosti se upevnilo.
Pavel touží Timoteje spatřit. Jeho radost bude úplná s jeho přítomností – Pavel si je vědom, že jeho život je bohatý a Bůh je k němu štědrý v darech a rád přijímá i z daru sounáležitosti a společenství blízkého. Uvědomuje si, jak výjimečné pouto mezi nimi je, jak v něm přítel otevírá cosi moc dobrého. Už jen myšlenka na jemu milého člověka ho činí vděčným.
Pavlova vděčnost je významně znát právě za prožitý čas s Timoteem. Pavel na Timoteje vzpomíná, vrací se v mysli k prožitkům, které spolu nabyli. Raduje se z nich, i když jsou odděleni vzdáleností. Jeho vzpomínky zůstávají a on z nich může čerpat radost a sílu. Přestože v přítomnosti sedí nad listem a nemůže pohledět Timotejovi do očí a spatřit jeho úsměv, tak se nezaměřuje na zármutek, který by mohl pramenit z té nepřítomnosti, nýbrž se koncentruje na to krásné, výjimečné a stále živé.
Pavel si na Timotejovi cení právě jeho upřímné víry. Hovoří o tom, že opravdovou víru měly i Timotejovy rodinné příslušnice a chce tím dát najevo, že si je vědom, že Timoteus tento dar víry převzal. Pavel po svých citlivých projevech náklonnosti pokračuje – přichází s výzvou. Klade Timoteovi na srdce, aby rozněcoval oheň Božího daru, kterého se mu dostalo. Co je tím myšleno? Jaký že oheň? Timoteus má dle Pavla rozněcovat sílu či jádro Božího daru, jehož se mu dostalo. Timoteus je Bohem obdarován. Je obdarován vírou, ale možná má i další obdarování. Tak jako každá a každý z nás je Bohem obdarován. Pavlův apel je v této části dopisu i konkrétní zprávou pro nás. Nechť se rozněcuje síla Tvého Božího daru.
Bůh nám nedal ducha strachu, úzkosti – obav. Hospodin nám dává ducha síly, lásky a rozvahy. Pavel zmiňuje jako první sílu – můžeme ji chápat také jako moc, pokračuje láskou, bez které by sotva bylo něco dobrého, a končí rozvahou, která nám umožňuje jednat uváženě bez zbrklých unáhlených výpadů. Možná se nám teď může zdát, že nás Pavel konfrontuje. My přece čas od času propadáme strachu. Můžeme si snad vybrat, že by to bylo jinak? Můžeme si snad vybrat, že bychom naše strachy odložili jako starý těžký kabát na věšák a usadili se před plápolající světlo a teplo ohně v krbu? Snad kdyby byl naším ohněm, naším zdrojem tepla a světla Ježíš Kristus. Kdybychom dokázali nasáknout v přítomnosti z našeho zdroje síly, lásky a rozvahy. Pavel nemá pravděpodobně na mysli chvilkové kolísání emocí v přirozených reakcích na podměty, domnívám se, že Pavel hovoří o životním nastavení. „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“
Pavel píše z vězení. Snaží se Timoteje utvrdit v tom, že není důvod se za to stydět. Není důvod hledat důvody, proč nezvěstovat evangelium a proč ho vnímat nepatřičně. Pavel píše – k tomu Ti dá sílu Bůh. Pavel neočekává, že by Timoteus našel sílu, ale očekává, že Hospodin ho obdaruje sílou, aby dokázal jít cestou víry a dělit se o ní. Cítím skepsi. Kolikrát už jsme byli v situaci, kdy jsme nechtěli být za poblouzněné pánbíčkáře, kolikrát jsme nechtěli být hozeni do pytle s tou církví, co z lidí jen tahá peníze a manipuluje je. Co po nás Pavel vlastně chce?
Nechceme přece nikoho přesvědčovat k víře, nám samým by tohle přesvědčování mohlo být dosti nepříjemné. Když on Pavel ve skutečnosti o žádném přesvědčování nehovoří – píše o přijímání síly od Boha. Až později z toho lze vycházet dále. Hezky popořadě. Nelze přeskakovat nebo zaměňovat jednotlivé kroky. Nejdříve zvěstovat bez sil a potom přijímat sílu? Ne, ne, ne. Prvním krokem je přijímat sílu a druhým je zvěstovat. Jak lze přijímat této síly? Snad prohlubováním osobního vztahu k Bohu. Zjemňováním našeho vnímání k Božím darům a postupnou změnou perspektivy od ducha bázlivosti k duchu síly, lásky a rozvahy. Prý je možné si psát deník vděčnosti. Z počátku je prý běžné, že to člověku nejde, ale po určité době se prohlubuje vnímání k vděčnosti. Někdy to jde ztuha. A přece to má svůj význam. Vnímat vlastní život jako dar, vnímat sestry a bratry jako dar, vnímat přírodu jako dar, vnímat církev jako dar. Vnímat naše těla jako dar. Vnímat čas a časovost jako dar.
Přestože Pavel apeluje na povolání, zdůrazňuje pak, že nejsme povoláni, protože bychom se tak báječně osvědčili vlastními milosrdnými skutky. Pavel píše, že jsme povoláni z lásky Boží a z našeho rozhodnutí. Z lásky darované Kristem. A přesto máme možnost svobodného rozhodnutí. My jsme se rozhodli přijmout tento úděl a každý den ho žijeme ve svobodě našeho rozhodnutí.
„Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.“ Pokladem nazývá Pavel, to, co bylo svěřeno Timotejovi a to, co bylo svěřeno nám. Máme poklad. Co víc bychom si mohli přát. Tak jako děti hledají v lese ztracené zakopané poklady, tak i my máme každý den možnost začít odhrabávat hroudy hlíny a nořit se hlouběji k truhle, která je v nás. Nezapomínaje na Ducha svatého – v prosbách žádajíce o obživení a ochranu našeho svěřeného pokladu.
Bože, Kriste, Duchu svatý – teď tady dlíme a přemítáme, kde je naše truhlice, kde jsou ty dary, kde je naše síla, láska a rozvaha. Ať tedy dokážeme dýchat vzduch do plic s vědomím daru, který je nám dán. Ať dokážeme prožít díky za dětský křik v tramvaji, díky za možnost začátků i závěrů, díky za prožití blízkosti i možnost svobodného rozhodnutí.
Amen.
Johana Miriam Vorlová