Kázání
Matouš 11, 2–6
(2) Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících:
(3) „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“
(4) Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte:
(5) Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
(6) A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“
Milé sestry, milí bratři,
Jan zvaný Křtitel sedí ve vězení. Dovolil si kritizovat samotného krále, a to se nevyplácí. Král Herodes, který není o nic lepší než jeho nechvalně známý otec stejného jména, se ovšem bojí oblíbeného proroka přímo popravit – a tak ho prozatím jen zneškodní.
Za mřížemi však Jana přepadají chmurné myšlenky. Popravdě, kdo by se jim na jeho místě ubránil. Kdykoli jej mohou odvést na popravu. Jenže možná víc než hrozící ortel, Jana trápí něco jiného. Ptá se sám sebe, jestli náhodou nešlápl vedle. Venku na svobodě se totiž mezitím dějí věci. Jejich ozvěna doléhá i k Janovi. Řeč je o Ježíšovi.
Pro Jana Křtitele ovšem není Ježíš žádná tajemná postava. To je ten člověk, který k němu kdysi přišel u Jordánu. Jan v něm rozpoznal Mesiáše, který provede Boží soud, nastolí spravedlivé pořádky, oddělí zrno od plev, shromáždí Hospodinovy věrné a ty ostatní nechá spálit ohněm neuhasitelným.
Jenže: je to skutečně on? Z úst proroka Jana zní tato otázka dost nečekaně. Proroci jsou přece od toho, aby takové věci věděli! Proč Jan už dávno vítězoslavně neprohlašuje: však já jsem vám to říkal! Už je to tady, Boží soud je za dveřmi, třeste se všichni, kdo mě necháváte v tomto vězení! Však už tu dlouho sedět nebudu, protože mě Ježíš brzo vysvobodí!
Proč místo zadostiučinění Jana svírají pochybnosti? Protože Ježíš se chová jinak, než Jan předpovídal. Žádný soud se nekoná a asi ani konat nebude. Za Ježíšem jdou davy – ale nezdá se, že by je Ježíš chtěl v nejbližším okamžiku sežehnout plamenem hněvu. Místo toho jim přináší uzdravení, odpuštění a záchranu. Jeho učedníci vzbuzují rozpaky. Kdyby si Ježíš vybíral vzorné, bohabojné, zákona znalé lidi, takový výkvět Izraele! Ono je to ale přesně naopak: jdou za ním venkované, co pořádně neznají Písmo svaté, všelijací ztroskotanci, hříšníci. Z těch chce vybudovat Boží království?
Ježíš se prostě chová divně. Tak si Jan Mesiáše nepředstavoval. Něco mu říká, že se v Ježíši zmýlil, že ve svém prorokování selhal. V dobré víře vzbudil falešné naděje, které se nenaplnily. A také Janovi stoupenci jsou zmateni: komu teď máme věřit? Máme se přidat k Ježíšovi, nebo se raději neukvapovat a dál čekat na toho pravého přicházejícího? Snad Ježíš ještě neřekl poslední slovo. Ale toho posledního slova se Jan také nemusí dožít. Chce už teď vědět, na čem je. Proto za Ježíšem posílá své učedníky s otázkou: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?
Jasná otázka žádá jasnou odpověď. Jenže ta nepřichází. Ježíš z nás nesnímá tíhu rozhodování. Nevnucuje žádnou doktrínu o sobě: toto jsem já a teď tomu věřte. Staví nás do situace, kdy je potřeba zaujmout stanovisko – bez nevyvratitelných důkazů, které by přesvědčily i toho největšího skeptika. V tomto ohledu neměli Ježíšovi současníci oproti nám žádnou výhodu. Ani je Ježíš nepřipravil o odpovědnost a vlastní rozhodování. U někoho se probudila víra, než vůbec Ježíš stačil vykonat mocný čin. Ale jiným zase ani ty sebevětší zázraky k víře nepomohly – a naopak se proti Ježíšovi ještě o to více zatvrdili.
Ježíš nezvěstuje sám sebe. Ale může poukázat na své činy. Ty jsou ostatně důležitější než všechna velká slova. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Slyšíme tu ozvěnu starého Izajášova proroctví. Žádné plameny, žádná sekera, žádné zjednání Božího pořádku – a přece něco nevídaného, nového, převratného. Když je někdo celý život slepý, a potom náhle prozře, když se odpustí hříchy beznadějnému zločinci, pak je dozajista při díle Bůh sám.
Ano, v Ježíši je Bůh při díle. Ne tak, jak to očekával Jan Křtitel, ale přece mocně. A mají to slyšet všichni, nejen ti, kdo si s sebou vláčejí nějaké postižení či nemoc, nejen ti nemajetní. Vždyť každý člověk je nějakým způsobem chudý, každému se něčeho nedostává. I ten nejbohatší a nejzdravější hledá a postrádá. Když to není zdraví, pokrm, střecha nad hlavou, pak je to třeba smysl a naplnění, porozumění, láska, společenství, odpuštění, nový začátek. A tak nejen hluší a slepí a malomocní, ale úplně všichni jsou pozváni, aby se jim životy od základu změnily. Každému má v Ježíši svitnout naděje – i těm, kdo nikde žádnou dobrou budoucnost nevidí a i nad svým životem už dávno zlomili hůl. Evangelium je tu pro nás, chudé – chudé v duchu, chudé v radosti, chudé v naději.
Najdou se ovšem lidé, pro které tato dobrá zpráva není dost dobrá. Mnohé Ježíš uzdravil, několik lidí dokonce vzkřísil z mrtvých, ale ještě víc bylo těch, kteří zůstali nemocní, anebo na svou nemoc zemřeli. Pro jiné je Ježíšova zpráva naopak až příliš dobrá. Co je to za Boží království, když je tu pro všechny, a nejen pro ty, co si to zaslouží? Možná právě takto se ptal Jan Křtitel. Ježíšovo milosrdenství a dobrota je kamenem úrazu. Ale blaze těm, pro které bude naopak potěšením a povzbuzením. To je poselství, které dá Ježíš vyřídit uvězněnému Křtiteli.
Jan se ptá: Opravdu jsi to ty, nebo jsem se mýlil? Podobně se ptáme i my, když se naše životní cesty zauzlují, když Božímu jednání nerozumíme, když se zdá, že Bůh mlčí. Pane, jsi to ty? Jsi se mnou? Je tvé království opravdu mezi námi? Blaze tomu, kdo se nade mnou neurazí, odpovídá Ježíš. To pro nás znamená: Blaze tomu, kdo nepřestane věřit jen proto, že Bůh jedná jinak, než si představoval.To je veliká výzva: Nenechat se pohoršit Boží jemností, jeho někdy nečekanými cestami. Bůh neplní naše očekávání, ale naplňuje naše nejhlubší potřeby. Bůh nečiní to, co bychom chtěli, ale činí to, co nás zachraňuje.
Každý z nás se může ocitnout v tísni, stejně jako Jan. V prostoru, kde nás sevře život, kde se budoucnost zdá nejistá. A právě tam může znít Ježíšovo slovo: Podívej se, co činím. Možná ti to připadá malé nebo nenápadné, ale je to začátek mého království. Ježíš nás neodmítá, když pochybujeme. Naopak – posílá nám znamení. Ne vždy zázrak, často jen malý paprsek světla. Ale i to malé světlo dokáže narušit vládu tmy a probudit naději. Je totiž poselstvím toho Přicházejícího.
Amen.
Ondřej Kolář