Kázání
Matouš 6, 25–34
(25) Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
(26) Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
(27) Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
(28) A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –
(29) a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
(30) Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
(31) Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
(32) Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
(33) Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
(34) Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.
Milé sestry, milí bratři,
jak vypadá člověk bezstarostný? A je to člověk dobrý? Co se nám asociuje, když si představíme člověka, jež ztělesňuje bezstarostnost? Možná se nám vybaví společně s bezstarostností také nezodpovědnost, nespolehlivost a laxnost. Takový ten člověk, kterého všichni známe – ten, co bere telefony docela náhodně, takže se mu sotva můžeme dovolat. Ten člověk, co přijde pozdě spolehlivě o deset nebo patnáct minut. Ten člověk, který se rochní ve své bezstarostnosti a vystavuje ji s potěchou na odiv. Dává najevo, že je docela spokojený nebo spokojená s tím, že si svůj život žije svým způsobem, ve kterém je ležérnost a nadhled a nemá porozumění pro ty, kteří se honí ve spěchu za pracovními povinnostmi, rodinnými úkoly a závazky všeho druhu. Nerozumí tomu, co je to migréna a nemoci z přetížení, protože docela solidně pečuje o to, aby měl dost času a klidu a radosti a čerpal natolik, aby mu tvář zdobil skoro vždy takový decentní úsměv spokojenosti. To vám tedy povím – takovýto bezstarostný člověk by jednoho skoro naštval. Kde to taky pořád bere? To nemá dost věcí na práci? Vyhýbají se mu snad obloukem životní krize, churavění, hádky a lidé, co dovedou znepříjemnit život? A není to trochu sobecké? Žít si takhle bezstarostně – to přece může znamenat, že dotyčný či dotyčná žije tak trochu ignorantství bez rozpaků. Nesleduje snad televizní zprávy, nečte noviny – neví o tom, co za hrůzy se dějí dennodenně ve světě?
Tenhle bezstarostný či bezstarostná ve svém nadhledu možná chodí s docela ošoupanýma botama, taky to vypadá, že se snad stříhá sám nebo sama. Dovolenou neoznamuje s velikým předstihem a dějí se mu nebo jí skoro až nepředvídatelné události. Plánování je totiž slovo, které tahle bytost příliš do svého bytí nezačleňuje – spíš by se dalo říci, že tahle osoba nechává věci plynout na vlnách toho, co přijde nebo nepřijde. Docela k vzteknutí. Kde ta osoba bere takovou lehkost bytí? To přece nedává smysl. Potřebujeme přece trochu vědět, co bude, kam náš život směřuje, komu nebo čemu ten život věnujeme, jak bude vypadat. Je třeba se zabezpečit, našetřit, obstarat, vydělat. Ale opravdu? Není nakonec čiré bláznovství tenhle život, ve kterém si sebestředně myslíme, že ho máme docela pod kontrolou, že máme vize a jednu po druhé krok po kroku naplňujeme? Nikdy přece nevíme, co nám připraví zítřek. Třeba je zítřek posledním dnem našeho života – tedy např. mého nebo např. s dovolením hypoteticky vašeho. Pokud by to tak bylo – bylo by výsostně hloupé zabývat se tím, co budeme jíst a co budeme mít na sebe. Všechny starosti by v tomto světle byly tak malicherné.
Proč se bojíme? Proč úzkostně přemítáme nad tím, co bude za týden a za měsíc? Jak se to všechno vyvine? Jak se to vyvine politicky, na frontě, s naším partnerským vztahem, s našimi dětmi, domácími psími přáteli, s prací. Přemítáme nad všemi možnostmi – dobrými i zlými. Bojíme se, že to dopadne nějak špatně. Klepeme se strachy, že bychom mohli přijít o práci, bydlení, rodinu, děti, vztahy, které budujeme. Bojíme se, že skončíme s prázdnýma rukama. Ale nemáme ruce náhodou už tak prázdné? Bez ohledu na to, jestli máme na kontě dostatečný obnos, nebo docela vyluxováno. Nemáme docela prázdné ruce bez ohledu na mnoho okolností? Máme jedinou jistotu. Naší jistotou je Pán Ježíš. Další jistotou je smrt. Smrt. Docela tabu slovo smrt. Lidé neradi mluví o smrti. Smrt je nevítanou návštěvou. Máme strach ze smrti vlastní, ze smrti našich blízkých i známých, kolikrát nás zasáhne smrt osobnosti, kterou jsme ani osobně neznali. Znali jsme třeba jen její promluvy na veřejnosti a fotky z novin a časopisů. Přece to s námi zatřese, přetřese nás to. Uvědomíme si konečnost, které jsme vystaveni v tomto světě. Uvědomíme si, že žádné jistoty v tomhle hmotném světě nemáme. A není to nakonec právě ten bod odrazu. Ten bod, který nám umožní skočit šipku víry. Jestli o všechno můžeme přijít mávnutím proutku, nebo střetnutím se s náklaďákem tváří tvář v rychlosti, možná je to ten důvod k oproštění se od všech starostí a variant budoucnosti.
Jestliže máme důvěru v Ježíši, co nám hrozí? Asi namítnete, že nám hrozí strádání a utrpení a útlak. Máte pravdu. A přesto jsem slyšela od lidí o víc než jednu nebo dvě generace starších než já (sedící mezi vámi), životní příběhy, které obnášely krize, obnášely kritické momenty nejistoty. Byly to příběhy, které člověku dojetím vháněly slzy do očí, a přesto vypravěčka nebo vypravěč hovořila či hovořil s jakousi vděčností. S vděčností za to, že časy těžkostí bylo možné překonat spolu a s důvěrou v Boží přítomnost. Některé prožitky zůstávají v pokoře nevyřčené, aby snad nezněly jako chvástání, a přesto z příběhů promlouvají víc než cokoliv jiného.
Když Ježíš praví: “Nestarejte se o zítřek.” Mohli bychom se zeptat, a kdo zaplatí složenky, vodu a za nájem? Jestli se teď koupí granule, nebude na boty na léto. Možná nebude. Možná to bude příležitost zjistit, jestli potřebné letní boty určí hodnotu času s lidmi, se kterými se sdílíme, zdravíme, o které projevujeme zájem a na kterých nám záleží. Možná to zní právě povýšeně, jak snadno se hovoří bílému člověku prvního světa o tom, že se nebude starat o to, co bude jíst a co bude mít na sobě. Žijeme přece v přebytku – z obchodních domů se vyhazují tuny jídla, které se neprodalo, a kontejnery darovaného oblečení jsou plné. My právě teď a tady nežijeme ve válce, a tak jak bychom vůbec mohli vyřknout taková slova. A přece Ježíš svou řeč končí tímto výrokem: “Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.” Nakonec nejde o ten mamon, o to hodování – i Josef dostal krásné šaty a kvůli marnotratnému synu se strojila veliká hostina na uvítanou. Pán Ježíš říká, ať hledáme Boží království, ať hledáme Boží přítomnost, ať neuzavíráme vlastní srdce. Ať dokážeme naslouchat tomu, kdo zná každý náš vlas. Ať se dokážeme oprostit, ať svolíme k prostotě v tom slova smyslu odevzdání se. Odevzdávám se Ti Pane, přijímám, co pro mě máš nachystané. Odevzdávám se tomuto momentu – odevzdávám se této bohoslužbě – tvému slovu, odevzdávám se na vlnách konverzace, tomu, kam mě povede a dovede. Přijímám současnost – akceptuji jí se vším, co k ní patří. Přijímám současnost jako součást mého příběhu, mého příběhu s Tebou.
Pane, možná mi někdy hýří myšlenky, mám obavy z vlastního selhání, z toho, že mě lidé zavrhnou, že se prokáže má malost a nedostatečnost. Pane, ale vím dobře, že jsem Tvým milovaným dítětem, Pane, vím, že pro mě máš plán, že pro mě máš úkol, a tak ať se zrovna vyskytuji na přídi, u kormidla, v podpalubí, ve člunu za lodí, anebo kdesi v mořských hlubinách a temnotách – Pane, buď se mnou, chci být s Tebou. Protože vím, že to, co pro mě chceš Ty, je mnohem lepší, než si vůbec dovedu představit. Díky Ti Pane za všechny části mého života, za ty krásné, radostné, slastné, lehké, povznášející, ale i ty chvíle nelehké, které si mi dopřál překonat, anebo stále pomáháš zvládnout. Díky, že jsi se mnou Pane.
Amen.
Johana Miriam Vorlová