0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Velikonocích (15. dubna 2012)
Jan 20; 24 - 29

Text kázání: Jan 20; 24 - 29
(24) Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
(25) Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
(26) Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“
(27) Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“
(28) Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“
(29) Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“


Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili! To tedy znamená, že blahoslavení jsme my všichni. Vždyť nikdo z nás neviděl Boha, neviděli jsme ani vzkříšeného Ježíše, nemohli jsme se dotknout jeho ran – a přece věříme. Nebyli jsme tam, když byl bičován a křižován náš Pán. Známe ho jen z doslechu, nejen z druhé, ale kdo ví vlastně z kolikáté ruky. Jsme od jeho příběhu příliš vzdáleni, dokonce už ani přesně nerozumíme všemu, co se o něm v bibli píše, a musíme si to nechat odborníky vyložit. A přece věříme. Pro křesťany, kterým evangelista Jan o Tomášovi vyprávěl, musela Ježíšova závěrečná slova znít nejprve jako blahopřání: hle - vy dokonce věříte ještě hlouběji než leckterý apoštol! Neviděli jste a přece jste uvěřili!

My evangelíci často pokládáme víru bez vidění za své poznávací znamení, které nás odlišuje od ostatních. Jsme na ni hrdi a snad i právem. Touhu vidět, okusit, zažít Boha pokládáme nejen za projev slabosti víry, ale přímo za pohanské pokušení. Na zázraky a soukromá zjevení se díváme s podezřením. Uctivě respektujeme Boží majestát, Boží neviditelnost, nedotknutelnost a tajemství, k němuž se nedokážeme nijak přiblížit. Důležité je, že máme jeho slovo a na tom jest nám přece dosti.

Proč nám tedy vůbec evangelista Jan příběh o Tomášovi vypráví? Jen proto, aby ho vykreslil jako antihrdinu, vzor všeho pochybování a sahání po falešných berličkách? Jen proto, abychom o tomto apoštolovi už navždy hovořili jen jako o nevěřícím Tomášovi? Jen proto, abychom se ujistili, že jeho cesta není naší cestou, že naše víra už dosáhla vyšší úrovně a ušlechtilosti? Opravdu je to tak, že Ježíš chtěl Tomáše především zahanbit a tím nepřímo nás, pravé nevidomé věřící, pochválit?

Mám za to, že Ježíšovu chválu musíme slyšet spíš tehdy, když sami potřebujeme povzbudit. Když naše víra vůbec není hodna blahopřání, ale spíš politování. To jsou chvíle, kdy bychom tak rádi nejen slyšeli, ale i viděli - abychom odvrátili plíživou myšlenku, že věříme jen krásné iluzi, kterou jsme si vytvořili, aby se nám lépe žilo. Bez vidění se dobře věří tehdy, když člověk ani vidět nepotřebuje, protože mu mozaika jeho života do sebe pěkně zapadá a vše je tak, jak si představoval. Nepotřebujeme vidět Boha samotného, když jasně vidíme, že s námi koná velké věci. Můžeme se chlubit vírou bez vidění, když zakoušíme Boží požehnání na sobě i na svých blízkých.

Když se ale pečlivě poskládaná stavebnice našeho života zhroutí, když nám Bůh nebo ďábel nebo náhoda zkříží naše plány, když se nám nic nedaří - pak po aspoň trošce vidění zatoužíme. Vždyť není nutno vidět přímo Boha, kterého přece nikdy nikdo neviděl. Stačilo by jen občas nahlédnout, že věci kolem nás i ty, které se nám zdají být naprosto temné a absurdní, mají jakýsi smysl. Stačilo by poznat, k čemu je dobrá ta či ona zlá událost, která se nám přihodila. Stačilo by nabýt pevné jistoty, že Bůh nás neopustil.

Právě v takové nouzi se nacházeli také první čtenáři Janova evangelia. Pronásledování křesťanů už bylo v plném proudu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se trend nastolený Římem mohl v dohledné době zvrátit. Víra mladé církve procházela prvním velkým otřesem. Od Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání už uplynula hezká řádka let, umírali poslední očití Ježíšovi svědkové. Církev, které Ježíš prorokoval, že ji brány pekelné nepřemohou, byla vážně oslabena. Jediné, co křesťanům zůstalo, byla právě jen jejich víra – bez vidění Boha, zato s viděním bratří a sester, umírajících na popravištích a v arénách.

A do této situace slyšeli slovo o nevěřícím Tomášovi. Slyšeli slovo o sobě samotných. Tomáš, též zvaný Dvojče, je naším dvojčetem – nás, pochybovačů, kteří bychom tak rádi někdy viděli, poznali, ujistili se. Bůh si všímá nejen neochvějných věřících, pevných v kramflecích, co jdou životem bez ztráty bodu, ale i nás ostatních - zmatených, zraněných a otřesených. I na nás pamatuje. Ví o naší slabosti, ale nepohrdá jí. Ví, že se často nemůžeme opřít ani o svou vlastní malou víru, protože ta není spolehlivá; nenese tehdy, když by měla nést. A tak Bůh přichází i za námi, malověrnými věřícími.

Nepřehlédněme ale, jak se v těžké situaci zachová sám Tomáš. Ano, nejprve dá dost důrazně najevo své pochyby. Důvěřuj, ale prověřuj! Chce se sám přesvědčit na vlastní oči a vlastní ruce, pouhá apoštolská zvěst mu nestačí. Zůstává ale dál uprostřed svých bratrů, neotočí se k nim zády jako k bláznům, kteří propadli davové psychóze.

A přitom se mezi nimi jistě musel cítit dost nepatřičně. Možná mu dávali patřičně najevo, že ne oni se zbláznili, ale spíš on je zabedněný a tvrdošíjný. Apoštolové, v euforii z nového shledání s jejich Pánem, naplněni Duchem svatým – a vedle nich Tomáš, střízlivý, držící se při zemi, možná i nespokojený a ukřivděný, že na něho Pán jaksi zapomněl. Ale přesto všechno zůstává. Zůstává mezi lidmi, kteří jsou naladěni na jinou vlnu, ve společenství, jehož ducha nemůže sdílet. Možná si říká: třeba jednou i já pochopím, třeba jednou přeskočí jiskra a já budu zapálený jako ti okolo mě. Teď mi má víra nějak nefunguje, ale možná v té pustině mé duše opět něco nového vyraší.

Nevíme, co se Tomášovi přesně honilo hlavou, ale jedno je jisté: zůstal. To nám obraz nevěřícího Tomáše trochu poopravuje. Nevěřící – ano, ale nikoli zoufalý či rezignovaný. Jeho vlastní víra teď selhává, ale něco ho přece drží. Doufá, že Pán třeba sám jednou vstoupí do jeho života. A drží ho také společenství bratří kolem něj, kteří ho nezatracují a nelámou nad ním hůl.

V tom je Tomáš nikoli antihrdina, ale opravdový hrdina víry. Ovšem hrdina takové víry, která zrovna nic povznášejícího necítí, nezakouší Boží blízkost a pomoc. Je hrdina víry, která je s vlastními silami u konce, je vyprahlá a vyhořelá. A přece tato víra ještě neztratila poslední zbytky naděje. Takováto naděje nás volá, abychom prostě čekali a vytrvali. Abychom se modlili, i když se nám zdá, že mluvíme naprázdno a nikdo nás nahoře neslyší. Abychom se nestranili bratří a sester, i když se nám zdá, že jsme se jim úplně odcizili. Abychom chodili do kostela, i když se nám zdá, že bohoslužby a biblické jdou nějak mimo nás. Jsou chvíle, kdy se z víry stává povinnost. Máme sklon takovou víru z „musu“ odsoudit jako nepoctivou a neupřímnou a říci si: když nic necítím, nebudu přece před sebou a před ostatními předstírat opak. Jenže ve skutečnosti nás povinnost často drží nad vodou a dává nám přečkat zlé časy. To se ostatně netýká jen víry, ale celého života. A třeba se jednou ta povinnost změní v radost.

Ta radost nakonec skutečně přichází. Ježíš prochází i zavřenými dveřmi našich zraněných srdcí. Nezahanbuje zbytky Tomášovy naděje. Touha vidět a cítit je naplněna. Tomáš může vyznat: toto je opravdu můj Pán, můj Bůh. Bůh, který se stal plně člověkem, a tak vstoupil i do mých bolestí a pochybností. I on se přece cítil osamocen i jeho víra se otřásla. Právě proto je můj Pán, protože to vše mu není cizí, protože na kříži sám volal: Bože můj, proč jsi mě opustil? Na Golgotě se stal Bůh také Tomášem a bratrem všech dalších Tomášů, co přijdou po něm. A právě proto se také dal svému pochybujícímu učedníkovi poznat. Ale jak je to s našimi pochybnostmi? Apoštolové měli tu čest vzkříšeného Ježíše poznat, hovořit s ním, dotknout se ho, jíst s ním. Ale co my? Jsme už odkázáni jen na víru ze slyšení? Tomášova víra byla zachráněna. A co ta naše víra, když se chvěje? Kdo jí přijde na pomoc? Zjeví se nám Bůh taky?

Ano, zjeví. Jenže jinak, než často očekáváme. Nezapomeňme: Našeho Pána prozradily jeho rány. Prozradily ho nejen Tomášovi, ale i nám všem. Bůh se nám dává poznat jako zraněný Bůh. Nečekejme na úžasné zázraky, které by přesvědčily i největšího skeptika. Bůh se nám nezjevuje ve svém majestátu, všemohoucnosti, slávě. Tak se celému světu ukáže až na konci časů. Prozatím se nám zjevuje úplně jinak: jako ten, který trpí spolu s námi. Chceme-li vidět Boha, stačí se jen rozhlédnout po světě a vidět jeho bídu. V těch nejmenších, zapomenutých, hladových, nemocných, pronásledovaných – tam Boha dozajista najdeme. Ve všech ranách, kterými země krvácí, se skrývá náš Pán, protože tyto rány vzal na sebe.

Nejsme tedy odkázáni na víru bez vidění. Smíme – stejně jako Tomáš - spatřit Boha. Potíž je, že ho vyhlížíme z úplně jiné strany, než z které za námi skutečně přichází. Takto si ho nepředstavujeme. Jsme zaskočeni jeho podobou, na které není nic velkolepého. Bůh není v dálce, je zde mezi námi, jenže ho často neumíme rozpoznat v té vší bídě, kterou na sobě nese.

A tak se dejme naším Pánem zastavit a dát si říct, že jsme hledali špatně. On je nám nablízku ve své bídě, do které se sklonil. Je nám nablízku i bídě mé a tvé.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz