Kázání
Skutky apoštolů 8, 26–40
(26) Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná.
(27) Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma
(28) a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše.
(29) Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“
(30) Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“
(31) On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho.
(32) To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa.
(33) Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘
(34) Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“
(35) Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše.
(36) Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“
(37) Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“
(38) Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.
(39) Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.
(40) Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.
Milé sestry, milí bratři,
v životě každého člověka nastávají chvíle, kdy je postaven před úkol překročit hranici. Jedno období, důvěrně známé a srozumitelné, končí a začíná jiné, zatím jen tušené, nejisté, možná s obavou očekávané. Někdy je člověk k takovému přechodu přímo donucen, jindy se k němu zdlouhavě odhodlává. Není divu: každý přechod více nebo méně bolí. Ale překročit práh se čas od času musí. Jinak se život zadrhne, ustrne a postupně přestává být životem.
Mladá církev se na přechodu ocitla poměrně brzo. Vlastně sotva po svém zrození už musí učinit zásadní, přímo světodějný krok. Krok, bez kterého by ale přestala být sama sebou, popřela by svůj smysl. Stala by se jen úzkým kruhem Ježíšových ctitelů, jednou z židovských sekt a pravděpodobně by moc dlouho nepřežila. Proto musel přijít tento velký, náročný krok do neznáma.
Ano, celou dobu tu hovořím o misii mezi pohany. O tom, co se později stalo samozřejmostí, ale tehdy to bylo ještě nové, nevyzkoušené a taky ne všemi křesťany přijímané. Misie mezi pohany přivedla ke Kristu milióny lidí, ale zároveň byla poznamenána nátlakem a znásilňováním svědomí. Misie – slovo, které někteří křesťané skloňují ve všech pádech a jiní se ho zase bojí, nebo ho pokládají za staré haraburdí, nehodící se do dnešního tolerantního světa.
Ponechejme dějiny zneužívání misie stranou. Misijní čin diakona Filipa do nich totiž rozhodně nepatří. Filip, vedený andělem Páně, plní Kristův příkaz jít ke všem národům země, získávat učedníky a křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Následuje svého Pána, který také v jisté chvíli svého života překročil hranice vyvoleného národa a nesl Boží království i ostatním. Filip tak činí způsobem, který i pro nás může být příkladem.
Nejprve bylo potřeba skutečně vyjít: vydat se na jih. Jih byl pro Izraelce skoro jiným označením pro poušť. Skutky apoštolské taky výslovně zmiňují, že to místo bylo opuštěné. Nicméně i tímto směrem se občas muselo putovat, například do etiopského království, a tak tudy vedla i cesta, dost široká a pevná na to, aby po ní mohl projet vůz.
Filip vyráží a zatím vlastně neví, co ho čeká – to mu anděl Páně nesdělil. Popud k misii přichází sice od Boha samotného, ale je na Filipovi, jak si se svým úkolem poradí. Nemá v ruce žádný návod, strategii, seznam vhodných otázek a vhodných odpovědí, pravidla, jak vést rozhovor správným směrem. Každý rozhovor o víře je jedinečný a poučky moc nepomohou. Nelze se připravit na někoho, o kom zatím nic nevíme.
Filip potkává nikoho menšího než samotného ministra financí etiopské královny. A je tak postaven před další hranici, kterou musí s evangeliem překonat, dokonce několikanásobnou: V prvé řadě je ten ministr pohan. Navíc je cizinec žijící prakticky na samém konci tehdejšího světa. Dále je to člověk bohatý a vznešený, náležející do společenské vrstvy, k níž měli Ježíšovi učedníci velmi daleko. Tím to ale nekončí: je to eunuch, tedy člověk podle Mojžíšova zákona vyloučený z židovského společenství, zkrátka: nábožensky nezpůsobilý. Napoprvé dost slušný oříšek.
Nicméně: ten člověk není úplný neznaboh. Nebyl vůči víře v Hospodina lhostejný. Dokonce vážil cestu až do Jeruzaléma, aby se zde poklonil Bohu a při té příležitosti si opatřil svitek s prorokem Izajášem. Filipovi se připravuje dobrá misijní příležitost. Dvořan má nějaké ponětí o Bohu a má taky zájem. Filip jde k němu a doprovází ho chvíli na jeho cestě.
Je to zajímavá zmínka: Duch svatý Filipovi přikazuje, aby šel vedle kočáru. Takto se dělá misie: jít spolu s tím, koho chceme oslovit. Není to žádné loupežné přepadení, které skoro nedává člověku prostor k obraně. Vůbec to není násilná akce, nikoho nemáme tlačit ke zdi. Je to především doprovázení. Máme jít kus cesty s tím, komu chceme zvěstovat Boží slovo. Ne ho hned strhávat na naši jedinou správnou cestu, ale spíš vstoupit na jeho cestu, být na ní chvíli spolu s ním. Nejprve ho dobře poznat, což zejména znamená: dobře naslouchat, dřív, než začnu mluvit.
Taková příležitost k doprovázení a naslouchání se teď Filipovi nabídla. Skoro bychom mu ji mohli závidět. Ale možná je spíš obdivu hodná jeho odvaha, s jakou vstupuje etiopskému ministrovi do jeho hlasitého čtení, které v té době bylo běžné, a vyrušuje ho otázkou: Rozumíš tomu, co čteš?
Ano: věřit znamená také rozumět. Jistě nejen to, ale rozum a pochopení k víře patří. Dokonce i Bible je jen papír popsaný písmenky, když nerozumíme jeho jazyku či neumíme číst. Bez porozumění není Božím slovem. Žádá si výklad. A výklad zase potřebuje vykladače. Bible žije ve společenství, které ho vykládá – sama o sobě může zůstat nepochopena, může jen mlčet, neotevře se čtenáři jako živoucí oslovení. Proto také dvořan vyzval Filipa k výkladu: o kom že to mluví Izajáš, když hovoří o poníženém beránkovi? O sobě, nebo o někom jiném?
Stojí za připomenutí, že tato otázka zůstává dodnes mezi vykladači nerozhodnutá: koho měl prorok vlastně původně na mysli? Nevíme. Ale prvním křesťanům se prorocká slova otevřela skrze Krista. Naučili se bibli – tehdy vlastně Starému zákonu – nově rozumět. Trpících Hospodinových služebníků byla v dějinách Izraele celá řada. Ale až ten poslední, ten jediný, vzal na sebe utrpení celého lidstva. Byly to naše nemoci, které nesl, naše bolesti na sebe vzal, naše hříchy – říká prorok Izajáš.
Toto slovo smějí slyšet všichni: židé i pohané, vzdělaní i prostí, bohatí i chudí, blízcí i dalecí, zdraví i nemocní, černí i bílí. Týká se totiž všech – protože za nás za všechny šel Kristus cestou ponížení a smrti. A týká se i tohoto eunucha z exotické ciziny. O kom to prorok hovoří? O sobě, nebo o někom jiném? Také o tobě, milý dvořane – také za tebe byl tento beránek odveden na porážku.
A dvořan bere Filipa za slovo. Takže také já jsem ve hře? Jde v tom starém proroctví i o moje hříchy a mé nemoci? Co tedy brání tomu, abych i já přijal Krista a nechal se pokřtít? Pohan sám přivádí Filipa před klíčové rozhodnutí: brání něco tomu, aby si evangelium mohl přivlastnit skutečně každý? Bez dalších dodatečných podmínek?
Možná je to na Filipa všechno příliš rychlé. Ale couvnout tady by znamenalo nebrat vážně dosah Boží milosti. Zaváhání by udělalo z Krista jen pozoruhodného židovského reformátora, moudrého potulného rabína, zázračného léčitele. Uvěznilo by ho v hranicích, které sám učil bourat. Někdy je potřeba hranice překročit. Ten velký okamžik tehdy nastal – pro Filipa i pro celou církev.
Nezapomeňme ale na tu drobnou, a přece důležitou zmínku. Byl to Duch svatý, který Filipa k tomu muži přivedl. Sám od sebe by se k tomu těžko odhodlal. Předsudky vůči cizincům tehdy převládaly úplně stejně jako dnes, navíc v případě vyvoleného národy byly ještě nábožensky zdůvodňovány. Boží Duch tu tedy jedná jako bořitel bariér mezi lidmi, národy a kulturami, jako ten, který spojuje to, co my lidé rozdělujeme. Duch svatý je duchem naslouchání druhému, komunikace, porozumění a vzájemné blízkosti.
Stejně tak věřím, že byl Duch přítomen i ve chvíli, kdy Filip s dvořanem společně četli a vykládali bibli. Také Písmo se nám otevírá skrze Ducha: přeskočí takříkajíc jiskra a my se necháme oslovit, otevřeme svá srdce a z litery se stává Boží slovo. Duch svatý je duchem porozumění bibli, je tím mostem, který nás spojuje s biblickými autory přes propast staletí.
A konečně je Duch svatý tím, kdo dává odvahu. K nečekanému, nevypočitatelnému – k tomu, co pro nás Bůh připravil, ale na co sami často moc připraveni nejsme. K vyjití z komfortní zóny, kde je nám bezpečně, ale kde se dál nerozvíjíme a stagnujeme. K vyjití z bludných kruhů, v nichž se utápíme – směrem k hlasu Božímu, volajícímu k obnově.
Amen.
Ondřej Kolář