Kázání
První kniha Královská 19, 11–13
(11) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
(12) Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
(13) Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“
Eliáš je u konce s dechem. Královna Jezábel, propagátorka kultu pohanského božstva Baale, vynesla ortel nad prorokem Hospodinovým: do čtyřiadvaceti hodin má být odchycen a zabit. Eliáš se dá na útěk a zesláblý na těle i na duchu ulehne v poušti pod trnitý keř a přeje si, aby už byl všemu konec. Jeho život ztratil smysl. Jako Hospodinův prorok neuspěl, Izraelci se od Hospodina odvrátili a ostatní Boží proroky pomordovali.
Hospodin ale má s prorokem jiné úmysly než on sám se sebou. Občerstvil ho jídlem a pitím a dovedl ho až k hoře Oreb. Tam mu uspořádal výchovné divadelní představení. Divák Eliáš sleduje, jak se na scéně střídá vichr, zemětřesení a oheň. Podívaná je to velkolepá, ale běsnící živly žádné, poselství prorokovi nepřinášejí, nebyl v nich Hospodin. Až po jejich odeznění zaslechne prorok hlas. Ten hlas promlouvá tiše, ne úplně zřetelně, ale prorok porozumí. Má se znovu vydat na cestu, aby pomazal nového krále nad Izraelem a pochodeň proroka předal nástupci. Ještě není všem dnům konec, cesta Božího lidu dějinami pokračuje. I kdyby smlouvu s Hospodinem opustili všichni, Hospodin od své smlouvy s lidmi neodstoupí, on neopustí dílo svých rukou. Jeho pravda půjde dále, nakonec zvítězí, i když na čas, někdy na hodně dlouhý čas, poražena bývá.
Určitě se nespleteme, když řekneme, že ten hlas tichý a temný, jenž proroka vysvobodil z deprese, byl Duch svatý. Tentýž duch, který byl seslán v Jeruzalémě 50 dní po Ježíšově vzkříšení k jeho vyznavačům a je sesílán dodnes. Tichý Boží hlas neumlkl, nepřestává promlouvat k těm, kdo mají uši k slyšení a touhu porozumět.
Naše církev, naše země, ba celý náš svět očividně nevzkvétá, to pociťujeme všichni. Duch svatý ale není jako my všichni. Když převládá mezi lidmi nadšený optimismus, Duch svatý varuje a boří iluze. Když nás deptá, kde všude na poli světa z nečekaných děr vylézá tolik zlých škůdců, tak Duch svatý povzbuzuje, že není všech dnů konec a všeho temna začátek. Svět není jen rejdištěm zlých duchů, těch je sice mnoho, ale dějí se v něm též krásné a utěšené věci. Raší zeleň fíkového stromu, roste a dozrává ovoce Ducha, takže pokoj vám. V jednu chvíli prorok Eliáš propadl pocitu, že zůstal docela sám. Boží tichý hlas mu ale prozradí, že v zemi přebývá 7 000 věrných, kteří smlouvu s Hospodinem neopustili a před Baalem svá kolena nesklonili.
Sedm tisíc, to je číslo plnosti. Možná nám chce tato šifra napovědět, že lidí dobré vůle a čistého srdce, kteří se nesklánějí před falešnými bohy, rozeznávají pravdu od lži a oceňují lásku jako hodnotu nejvyšší, je kolem nás tolik, kolik je třeba, i když volby obvykle nevyhrávají. Hospodin díla rukou svých neopouští a nezanechává svět bezduchým. A na nás je, jestli se postavíme na stranu svatého Ducha či propadneme bezduchosti, nebo dokonce řádění duchů nečistých.
Evangelium Janovo, z něhož jsme četli, připomíná křesťanům, že Duch svatý je úzce spjat s Ježíšem. Po výstupu syna Božího Ježíše k Otci do nebeské slávy, stává se Duch svatý jeho zplnomocněným zástupcem. Není to nějaká nová hvězda na náboženském nebi, je to vlastně Ježíš sám, od nás vzdálený a přece přítomný. Podle evangelisty Jana říká Ježíš těm, které tady na zemi zanechává, že ten Duch „bude vám zvěstovat, co přijme ode mne“. Žádné nové, dokonalejší učení nepřinese, nýbrž bude předávat to, co předával Syn, sám jsa k tomu zmocněn od Otce. Proto si také až do skonání světa neustále připomínáme četbou evangelií co Ježíš konal, co říkal a jak tomu jeho vyznavači porozuměli.
Pán Ježíš je a bude s námi až do skonání světa, ale jinak, než byl s družinou svých učedníků. Ti s ním chodili po galilejském venkově, plavili se na jezeře, s ním jedli, pili a hodovali, a hlavně, rozmlouvali s ním tváří v tvář, ptali se a on odpovídal, mohli s ním i nesouhlasit nebo mu skočit do řeči. O tom všem ale my můžeme jenom číst a rozjímat to. Ale i po dvou tisíciletích se při četbě a rozjímání evangelia potkáváme s týmž Ježíšem, kterého potkávali jeho současníci. Je tentýž, ale je jinak. My se můžeme dotknout jeho těla jen symbolicky při večeři Páně. Je neuchopitelný, neboť jak známo, vítr do dlaně nechytíš, duch vane, kam chce, a hlas jeho slyšíš, nevíš však, odkud se bere a kam (Jan 3; 8). A není moc hlasitý, vyžaduje pozornost a soustředění, však už prorok Eliáš slyšel hlas tichý a ne zcela zřetelný, na rozdíl od řevu přírodních živlů. Ježíš přítomný svým duchem mluví tiše.
Podle evangelisty Jana říká Ježíš, že je pro nás výhodné, aby od nás odešel. A proč? Protože teprve pak k nám může zavítat zaslíbený utěšitel a přímluvce. Řečeno jinak, teprve až Ježíš hmatatelný, uchopitelný bude od nás vzdálen, pak teprve může dojít k realizaci Ježíšova zaslíbení. „Kdo mě miluje, zachovává mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14; 23). S Ježíšem, přítomným ve světě tělesně, se mohli potkat jen ti, kdo žili v Galileji nebo v Jeruzalémě či na cestě z jedné destinace do druhé. Ježíš zastoupený svým duchem však může zavítat do našeho srdce kdekoliv, ba i v Praze 8. I v jednadvacátém století je Ježíš nachystán přicházet k nám jako domů, nevtíravě mluvit do našich rozhodování, malých i velkých, do našich partnerských vztahů, do našich občanských aktivit a jednání s lidmi vůbec. Pakliže o jeho blízkost stojíme, bude nám blízko, my jeho blahodárnou blízkost pocítíme a pozná to na nás i naše okolí, že jsme provázeni jakýmsi dobrým duchem. V mnoha písních po staletí křesťané volali: „Přijď Duchu svatý, navštiv naše srdce, osvěť mysl, prodchni nás, inspiruj nás“. A také mnozí učinili zkušenost, že když v pokoře srdce svého takto volají, bývají Duchem svatým navštíveni, zaslechnou hlas, který se nevnucuje, hlas tichý a jemný, který nepodvrací skály a neotřásá světem, ale do našich zmatků vnáší zklidnění a do zármutku útěchu.
Ježíš slibuje učedníkům, že po odchodu od nich s nimi bude jako „Paraklet“. Některé překlady víceznačné řecké slovo ponechávají v původním znění. Náš český ekumenický překlad to převedl slovem Přímluvce. To slovo vystihuje, že duch Ježíšův se za nás přimlouvá, zastává se nás. Podle apoštola Pavla dokonce za nás lká u Otce nebeského lkáním nevypravitelným. Jistý druh zbožnosti jako přímluvkyni upřednostňuje Pannu Marii, ale podle Bible je přímluvcem za nás, i za Marii, Duch svatý. Naše slabosti, selhání a viny, to všechno vlečeme za sebou a sami se té železná koule nezbavíme. Duch svatý však sjednává pro nás u nejvyššího soudce milost, přimlouvá se za nás, aby nám bylo odpuštěno. Duch svatý se ale přimlouvá i u nás samých, abychom nad sebou nelámali hůl, nepropadali pocitům marnosti, ale Boží milost přijali, nechali se jí povzbuzovat k životu v pravdě a lásce, k Boží chvále a lidem k užitku.
Bible kralická překládá slovo „Parakletos“ jako Utěšitel. Samo to slovo nám připomíná, že potřebujeme nejen přímluvy a povzbuzení, ale i útěchu. Toužíme po útěše, když jsme smutní, když na nás doléhá úzkost ze světa, z toho vnějšího, často nepřátelského, i z našeho rozháraného světa vnitřního. Do všech našich smutků ale je připraven vstoupit utěšitel, Ježíšův duch, Duch svatý.
Možná, že lidé mimořádně silní či otrlí se bez útěchy obejdou. My ale, kdo se necítíme mimořádně silní ani otrlí, se svěřujeme utěšiteli, který svým duchem tiší bolest, v našich úzkostech a smutcích nás bere do náruče. „Útěcho duše mé, Ježíši můj, dobro mé nejvyšší, vždy při mne stůj“, tak to v jedné písni zpíváme. Nepřestaňme takto prosit, když nás třeba čeká těžká operace nebo někdo blízký nám umírá. A věřme, že po takové prosbě zaslechneme uvnitř sebe tichý hlas „pokoj tobě“, a pocítíme, že ten pokoj námi pomalu prostupuje, neboť duch utěšitel opravdu utěšuje a odpočinutí dává.
Přijď tedy, Duchu svatý, navštiv naše myšlení i city, naplň svou milostí naše srdce, jako jsi učinil proroku Eliášovi na Orebu.
Amen.
Miloš Rejchrt