Kázání
První list Timoteovi 1, 12–17
(12) Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě,
(13) ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám.
(14) A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši.
(15) Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě,
(16) avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.
(17) Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.
Milé sestry, milí bratři,
když se podíváte do zrcadla, co vidíte? Unaveného člověka? Ráno je to horší a chvíli to trvá, odpoledne lepší? Anebo obráceně, ráno dobrý, ale přes den se to zhoršuje? Někteří dokáží velmi dovedně klamat tělem – stačí nějaká doba v koupelně a vyjde dáma či švihák, zdánlivě bez poskvrnky. Přitom život na nás zanechává nesmazatelné stopy, jizvy, šrámy, vrásky, na těle i na duši, některé zakrýt jdou, jiné jen s obtížemi, některé vůbec.
Nabízí se trochu ohlédnutí zpět a bilance, co všechno jsme zase za uplynulou dobu nastřádali, co jsme poztráceli, co se povedlo a co ne. Kolik energie jsme vydali – a kolikrát se stalo, že jsme něco mysleli fakt dobře, a přitom se to nepovedlo, pokazilo, vyšlo vniveč, anebo jsme přitom dokonce něco pokazili a nadělali víc škody než užitku.
Kdybychom se podívali na všechny ty svoje jizvy a šrámy, které z nich jsou zaviněné zvenčí a za které si můžeme my sami? Dá se to vůbec takhle rozlišit, anebo je to nerozpletitelné klubko všeho, co nám život přináší, a my se to snažíme nějak ustát, využít, zkorigovat, někdy jako sloni v porcelánu, jindy celkem elegantně? Jak bychom takhle ve zpětném pohledu hodnotili sami sebe?
Vezmu to trochu oklikou. Menší děti se rády doptávají na všelijaká nej, až z toho mnohdy jde rodičům hlava kolem: jaké je nejrychlejší auto na světě? Do kolika nejvíc umíš napočítat? Kdo má největší dům? Kolik nejvíc plyšáků by se mně vešlo do pokoje?
Těžko se na takové otázky odpovídá, to mi věřte. Ale kdyby ta otázka zněla, kdo je na světě největší hříšník, tak to bychom mnozí věděli – věděli bychom minimálně to, co by velela odpovědět naše českobratrská protestantská morálka, ve které bylo vychováváno několik generací a která v tomto měla velmi často jasno: ta správná odpověď je přece ta z Písma, ta Pavlova, jak to zaznělo v textu kázání.
Kdo je největší hříšník? Já! Já jsem ten největší hříšník. Máte pravdu, pane faráři, hodně věcí se nám za ten uplynulý rok nepovedlo, tohle a tamto jsme zpackali, to, co se povedlo, nestojí za řeč, vždyť jsme jen neužiteční služebníci, kteří vykonali svoji povinnost, a to ještě celkem mizerně, mohlo to být lepší, no je důvod k pokání a vyznávání hříchů, samozřejmě, jako ten Pavel, jako ten Pavel, já na prvním místě…
To je špatně. A hned řeknu proč. Mimochodem, když si takovou řeč obrátíte do jejího protikladu, vyjde z toho primitivní chvástání ve stylu některých politiků. A to je taky špatně, možná ještě víc špatně. Východiskem tady tudíž není ani pýcha, ani sypání si popela na hlavu. Musí se na to úplně jinak.
Kdyby se apoštol Pavel podíval do zrcadla, co by viděl? On to vlastně v tom dnešním textu dělá (anebo někdo z jeho žáků, protože tohle pravděpodobně sám Pavel nepsal. Já mu budu dál říkat prostě Pavel). A on to říká o sobě jasně: kdo jsem byl, když se ohlédnu? Rouhač, pronásledovatel a násilník. To je dost odporné vysvědčení. Když to pojmenuje takhle, je to minulost, za kterou by se jeden styděl.
Nevím, jestli bychom se i my rovnou měli přímo stydět za svoji minulost, ale momentů, které si opakovaně přehráváme v hlavě a říkáme si, že jsme něco měli vyřešit jinak, říct jinak anebo spíš mlčet, a že je nám teď zpětně dost trapně, těch známe asi poměrně dost.
Jen si zkuste vybavit, kdy jste se naposledy cítili sami divní. Znáte ten pocit? Přitom takový apoštol Pavel to měl v zásadě dobře nastavené – původně to přece byl zbožný a vzdělaný farizej, horlivý, přesvědčený o své víře, jistě přísný na ostatní i na sebe. Myslel to všechno úplně nejlépe a velmi vážně, snažil se. A pak poznal, že to všechno měl vlastně postavené špatně.
Ovšem poznal to v momentě, kdy si ho Pán Bůh povolal. A tady začíná pointa celého tohoto dění a celé této úvahy: A přece, a právě zrovna toho, kdo to sice myslel v jádru dobře, ale měl to celé špatně postavené, takže má za co se stydět, zrovna toho si Bůh povolává. Tady je ta překvapivá věc: Bůh pracuje s lidmi, kteří by z našeho lidského pohledu spíš nepřipadali v úvahu, neprošli by výběrovým řízením. Jenomže Pánu Bohu nevadí, že je někdo divnej nebo trapnej. Dokonce to z mnoha lidských příběhů vypadá, že takové lidi si vybírá obzvlášť rád, že takové lidi si vybírá na prvním místě, že právě takovým lidem platí jeho příklon a zájem.
Však to taky Pavel uvádí jako to nejdůležitější shrnutí toho, co chce říct a co zná ze své vlastní zkušenosti, dokonce to ve svém dopisu Timoteovi potřebuje říct ještě dřív, než dokončí úvodní pasáž dopisu, jak by to vyžadovaly tehdejší zvyklosti. Ještě předtím potřebuje Pavel zdůraznit, odkud pochází ta zásadní změna naší situace: Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. To je to věrohodné a nejdůležitější slovo, které platí právě všem těm, co se cítí divně, trapně, co pochybují, jestli nemají svůj život nakonec trochu nebo úplně špatně postavený. Ježíš Kristus přišel, aby zachránil právě hříšníky.
Pavel se pořád ještě dívá do zrcadla. Ano, kdysi rouhač, pronásledovatel a násilník. A přesto došel slitování. Právě jemu platila a platí Boží milost. Právě jemu a jemu na prvním místě. A tohle je to, co je potřeba říct nejdřív, tohle je to první nej, s kterým stojí a padá křesťanský život – tedy i náš život: jsem ten nejprvnější, jemuž platí Boží milost, já jsem ten, za něhož Kristus zemřel, ačkoli jsem všemožně neschopně schopný a schopně neschopný.
Ne že by vyznání hříchů nebylo na místě. Je, ale celkově až na druhém místě. I sám Pavel vyznává, že dokud neuvěřil v Krista, nepochopil, že doposud žil v nevědomosti. To je problém nevědomosti, hlouposti i hříchu – dokud člověk vězí uvnitř, nedokáže si sám ze sebe uvědomit, že žije v nevědomosti, hlouposti či hříchu.
Také proto nemůže být vyznání hříchů předpokladem milosti. Až Boží milost vyjevuje a ukazuje náš hřích opravdu jako hřích a v jeho plné hloubce. Vyznání hříchů není předpokladem milosti ani spásy, ale jejím vděčným důsledkem. Protože vím, že mně, právě mně, ano mně na prvním místě platí Boží milost, proto mohu upřímně, pokorně, ale také už poměrně klidně, byť se zahanbením, vyznat své hříchy. Nejsem nula, nejsem ten největší hříšník, který zaslouží jen životní minimum a měl by chodit kanálama. Hříšník jsem a zůstávám, ale ještě více a navzdory tomu jsem tím, kvůli komu Kristus přišel. Jsem tím, koho si Bůh povolává do své služby.
A tato služba není žádná otročina – Pavel právě nemluví o otrocké službě, ale použije slovo diakonia, to je služba lásky těm druhým, bez nadřazenosti či podřízenosti, služba druhým, stejným jako já, jako rovný rovnému. Nejsme jen neužiteční služebníci. Jsme ti, kteří jsou povolaní do služby Boží.
A v tom je další pointa: O tom, jestli jsme pro tuto službu vhodní či ne, nerozhodujeme my, žádné naše kvality či kompetence, míra schopnosti, neschopnosti, trapnosti či divnosti, ani schopnost se vychloubat, předstírat či vykázat úspěchy; rozhoduje to, jestli nás Bůh považuje k tomuto úkolu za vhodné. A jak ukázal v Kristu, je tomu tak z jeho pohledu u každého z nás, ať už jsme v pohledu sami na sebe spíš protestantsky sebemrskačští, anebo rozšafně velikášští.
Až přijdete domů, podívejte se do zrcadla. Možná se vám to nebude zdát, možná bude zatěžko tomu uvěřit, ale právě tohle je člověk, kterému Bůh odpustil všechny dosavadní přešlapy, nedotaženosti a trapnosti, povolal si ho, postavil ho do své služby a má s ním své plány. Podívejte se doma do zrcadla. Uvidíte toho, kvůli němuž Kristus přišel, aby ho zachránil.
Amen.
Petr Gallus (kázání četl Jan Ratiborský)