0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
14. neděle po Trojici (21. září 2014)
Marek 1; 40 - 45

Text kázání: Marek 1; 40 - 45
(40) Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“
(41) Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“
(42) A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
(43) Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč
(44) a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
(45) On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.


Tento příběh by mohl nést název O prvním misionáři, který se jím vůbec neměl stát. Jenže stal se jím, protože navzdory Ježíšově nařízení, aby nikomu nic neříkal, o svém uzdravení mnoho vyprávěl a rozhlašoval. A tak Ježíš, tak trochu proti své vůli, zahájil svou kariéru ne jako kazatel a učitel, ale jako léčitel. Od té chvíle k němu začali chodit lidé odevšad, ale ne proto, aby se stali jeho učedníky, ty si Ježíš musel povolat sám, ale aby je uzdravoval.

Nemocní, kteří od Ježíše očekávali uzdravení, se chovali různě. Někteří se jej báli byť jen oslovit, jako třeba žena trpící krvácením, která se dotkla pouze Ježíšova šatu. Jiní se s Ježíšem dohadovali a uzdravení si na něm přímo vyvzdorovali jako třeba jiná žena, Syrofeničanka, která Ježíšovi připomněla, že i psi se živí z drobků spadlých na zem.

Malomocný, o němž se jinak nic dalšího nedovídáme, se zachoval neobvykle. Praví se tu, že Ježíše prosil. Ale to není tak úplně přesné. Ano, padá před ním na kolena, vzdává mu úctu, jaká se vzdává samotnému Bohu. Je zajímavé, že když lidé nemocní nebo všelijak ztrápení potkali Ježíše, obvykle velmi dobře rozpoznali, s kým mají tu čest. I když to většinou nebyli žádní vzdělaní bohoslovci, ihned jim bylo jasné, že Ježíš právě není jen potulný medicinman, ale Boží posel přinášející spásu. A naopak, znalci Písma a náboženské elity často tvrdošíjně trvali na tom, že Ježíš si na Boha jen opovážlivě hraje, ale ve skutečnosti je to falešný prorok, možná dokonce spřáhnutý s ďáblem.

Malomocný se sice před Ježíšem sklání jako před svým Pánem a Bohem, ale jeho slova ve skutečnosti nejsou prosbou. Chceš-li, můžeš mě očistit. To zní spíš jako vyznání víry. Vyznání, ke kterému zřejmě dospěl po dlouhém zápase. Můžeme jen tušit, co všechno se za těmito slovy skrývá, kolik zranění, kolik otázek směřovaných Bohu, kolik bolestných zkušeností s Božím mlčením.

Malomocný neříká očisti mě. Mohl by to říci, nebylo by na tom nic špatného a rouhavého. I mnoho jiných nemocných takto Ježíše bez rozpaků požádalo o pomoc. I my takto Boha často prosíme. Pomoz mi, uzdrav mě, zachraň mě. Jistě i tento člověk sklánějící se nyní před Ježíšem takto Boha mnohokrát prosil. Žádal o nemožné, o zázrak, o vyléčení nevyléčitelného. Bůh ho ale prozatím v jeho nouzi ponechal.

Každý z nás má jistě takovou zkušenost nevyslyšené modlitby. Říká se, že to nejhorší, co by Bůh mohl lidem udělat, je splnit všechny jejich prosby. To je jistě moudré zjištění. Nelze ani domyslet, jaké katastrofy bychom na sebe vzájemně uvalili, kdyby Bůh plnil všechna naše přání, včetně těch zlovolných, plných nenávisti, závisti, pomstychtivosti.

Jenže přece jen jsou také přání, na kterých nic bezbožného není, protože chtějí pro druhého jednoznačně dobro. Co je špatného na tom, když si přejeme, aby se někdo těžce nemocný vyléčil? Vždyť tolikrát v bibli čteme, že Bůh někoho uzdravil. Co se Bohu nelíbí na prosbě, aby bezdětný pár zplodil potomka? Vždyť tak často Bůh daroval děti i rodičům, kteří kvůli svému stáří už nedoufali, že by se jich mohli dočkat. Co je zlého na přání, aby přestali být lidé nespravedlivě pronásledováni, vězněni a popravováni? Vždyť Ježíš sám řekl, že právě takoví jsou blahoslaveni!

A přece Bůh všechny neuzdravuje; dopouští, že mnozí rodiče zůstávají bez dětí; nechává pronásledované ve věznicích diktátorů. Tomu nelze nikdy zcela porozumět. Všechna vysvětlení, která byla kdy v dějinách lidstva podána, a že jich bylo nepočítaně, jsou jen polovičatá, nepřesvědčivá, někdy až krutá a urážlivá. Ve skutečnosti nevíme, proč Bůh dopouští to, co dopouští.

Na toto nevědění lze odpovědět dvojím způsobem. Lidé, kteří si v životě prošli peklem, často zatrpknou, odvrátí se od Boha a často i od svých blízkých, přestanou v cokoli věřit a doufat a šíří kolem sebe zlobu. Rozhodně neplatí, že vše, co tě nezabije, tě posílí. Prožitá bolest ovšem člověka může také proměnit k dobrému, povzbudit ho k víře, naději a lásce právě proto, že si tolik zla na vlastní kůži zažil, nechce ho už dál rozmnožovat, ale spíš co nejvíc umenšovat. Utrpení může zlomit, ale také přivést k pokoře.

Chceš-li, můžeš mě očistit. Tato věta je především plná pokory. Nemocný už neumí, nechce, nebo nemá sílu říci: Očisti mě. Bojí se, že prožije další zklamání. Ale zároveň se od Ježíše neodvrací ani po něm neplive jedovatou slinou tak, jak to činili třeba někteří posedlí zlým duchem. On pouze vyznává: Ty mě můžeš očistit. Máš moc i nad nemocí. Máš moc i nad mým osudem. Ale uzdravíš mě jen tehdy, budeš-li chtít. Vím, že tě k tomu nemohu nutit. Smím v to doufat. Ale nic víc. Nemám na to automaticky nárok. Ty jsi svobodný ve své moci. Jsi Pánem, ty rozhoduješ. Vím, že můžeš, budeš-li chtít.

A Ježíš chce a uzdravuje. Zároveň ovšem malomocnému důrazně přikazuje, aby o tom nikde neříkal. Má se pouze jít ukázat knězi a obětovat za své očištění, a tím získat potvrzení, že je skutečně zdráv a čistý a tedy oprávněný k návratu mezi zdravé lidi. O okolnostech svého uzdravení má ovšem pomlčet. Ježíšův mocný čin má zůstat v utajení. Očištěný malomocný si má svůj příběh s Ježíšem, svůj příběh s Bohem, nechat pro sebe. Proč tomu tak je? Proč o něčem tak úžasném naopak všude nevyprávět?

Protože se jedná o tajemství. Malomocný se setkal nejen s tajemstvím svého uzdravení, ale i s tajemstvím Božího jednání se světem. Jemu Ježíš pomohl, jeho uzdravil, to je nezpochybnitelné. Ale z této jednotlivé zkušenosti nelze dělat obecné pravidlo, přírodní zákon. Mnohé nemocné, kteří v té době žili v izraelské zemi, Ježíš neuzdravil. Možná uzdravit nestačil. Možná ani nechtěl uzdravit. My právě že nevíme, proč to tak bylo. To zůstává tajemstvím, do kterého nelze proniknout a každý pokus odhalit ho se vždy nakonec ukáže jako scestný.

V Ježíši Kristu se Boží království neprovalilo jako povodeň, která se řítí hlava nehlava, všechno s sebou strhává, všechno obrací naruby, až nakonec všechno zaplaví. Objevilo se spíš nenápadně, takže to mnozí ani nezpozorovali nebo tomu neporozuměli. Projevilo se tu a tam, na pár místech, v několika lidských příbězích, do nichž vstoupil Ježíš, třeba právě v příběhu tohoto malomocného. V porovnání s velikostí celého světa byl průnik Božího království takřka neviditelný. V porovnání s temnotou bídy a utrpení, ve které se svět topí, to byl jen úzký paprsek světla. Jistě mocný, slavný paprsek, který dokázal křísit z mrtvých a dávat novou naději lidem, kteří už nic od života a ani od sebe neočekávali, ale přece to bylo mnohem méně, než mnozí čekali.

Naplno se Boží království rozzáří až na konci věků. Proč se ale nerozzářilo ve vší síle už při Ježíšově prvním příchodu? To nevíme. To zůstává tajemstvím.

Malomocný ovšem toto tajemství poněkud narušil. Přesněji řečeno přispěl k tomu, aby ho mnozí jiní porušovali. Nenechal si tu svou osobní zkušenost pro sebe a šířil ji dál. A tak mnozí další začali přicházet za Ježíšem a prosit ho: Očisti mě. Ale už někdy zapomínali dodat: Budeš-li chtít. Spíš mu přikazovali: Ty musíš. Já mám nárok na to, abys mi pomohl. Jsi přeci Spasitel. Jsi přeci Bůh. Jsi všemohoucí. Tak podle toho jednej. Tak udělej něco s tímto bolavým světem.

V těchto slovech se začala vytrácet pokora toho malomocného, který padl na zem před Ježíšem. Už v nich nebylo uznání Boží svrchovanosti a svobody. Byl v nich jen požadavek kladený na Boha. Ale Bůh se nenechá spoutat našimi požadavky, on jedná jako pán. A jedná často nepochopitelně. A někdy nás hodně bolí, jak jedná.

Slyšeli jsme, že Ježíš od té doby zůstával na opuštěných místech. Jako by chtěl toto tajemství Božího jednání uchránit. Nechce být v rukou svého okolí, které by mu diktovalo, co má a nemá dělat, komu má pomoci a koho třeba potrestat. Brání si svou svobodu. On sice chce uzdravovat, ale právě nemusí.

Ale nejen to, Ježíš dokonce sám na sobě musí zakusit tuto svobodu Božího rozhodování. On sám se bude muset bolestně probojovat k poznání, že Boha nelze spoutat našimi přáními. V Getsemanské zahradě Ježíš svému Bohu řekne: „Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Nejsou tato slova nápadně podobná těm, která předtím pronesl onen malomocný? Tobě je, Bože, všecko možné, ale záleží na tobě. Jenže Bůh nechtěl Ježíše ušetřit. Na rozdíl od malomocného musel Ježíš přijmout od Boha jeho mlčení, jeho nepochopitelnost, jeho „já nechci“.

Ale přece právě zde na kříži a poté v Ježíšově vzkříšení dal Bůh nám všem najevo: Já chci. Já chci vaši záchranu. Já chci váš život. Bůh nemusí. Nikdo a nic na světě ho nemůže přinutit k tomu, aby to pro nás udělal. Ale on chce. A to je mnohem víc, protože jeho chtění není jen planý slib. Když Bůh chce, tak to také učiní. Jeho „já chci“ platí. A nic na tom nezmění ani náš hřích, ani naše nemoci, ani samotná smrt.

Amen.

Ondřej Kolář


© 2005 archa.cz