0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 25. října 2020
Jan 2; 12 - 25

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 2; 12 - 25)
(12) Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní.
(13) Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma.
(14) V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly.
(15) Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel
(16) a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“
(17) Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘
(18) Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“
(19) Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
(20) Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
(21) On však mluvil o chrámu svého těla.
(22) Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
(23) Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil.
(24) Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal;
(25) nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.


Představuji si zpřevrácené stoly, rozházené mince, prchající dobytek. Úplná westernová idyla. Místo Clinta Eastwooda v klobouku ale přichází na scénu Ježíš se svatozáří. Netasí zbraň, ale bere, co mu přijde pod ruku, pár provazů, a uplete si bič. Nikdo nestřílí, protože je rok 26 nebo 27 našeho letopočtu, toho se kterým se tehdy ještě nepočítalo. Přesto jsou slyšet zvuky, jako by se střílelo. Bič mrská a třeská, všechno je vzhůru nohama.

Jak dramatické to tenkrát bylo, to těžko říct, každý máme jinou míru představivosti. Někdo rád zveličuje a přibarvuje, někdo si snaží držet představy i vzpomínky střízlivě na uzdě. O scéně vyhnání obchodníků z chrámu píšou všichni čtyři evangelisti, zato Ježíše s důtkami v rukou popisuje jenom Jan. Ale má to něco do sebe, tenhle detail. Copak stačilo, aby Ježíš, v Janově podání ještě téměř neznámý člověk, přišel do chrámu a vyhnal všechny pouhým slovem? Copak by ho někdo poslouchal?

Minulou neděli jsme četli z listu Efezským, že máme být laskaví, milosrdní. Svědčit o Boží pravdě odpuštěním a láskou. To jistě platí. Jak bohatá je ale láska, která patří k základu radostné křesťanské zvěsti. Taková láska je trpělivá, nejedná nečestně, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Ale tato láska je i vášnivá, rve se za pravdu, je-li potřeba. Ježíš si udělal bič, aby vyhnal to, co do chrámu nepatří. Myslím na to, že podobný nástroj důtky používali po staletí sebemrskači, snažící se vymýtit zlo v sobě, umrtvit se, aby v nitru zbylo místo jen pro Boha a duchovní dary. To všechno v souladu s pokynem nejprve hledej trám ve svém oku, než se začneš soustředit na třísky v očích ostatních. Jak by ale vypadal svět, kde by každý myslel především na své chyby? Myslím, že by to byl svět, kde by se každý staral jenom o sebe, a lidé by tak spolu měli pramálo společného. Koho nic nepálí, nemusí nic hasit. Snaha o důkladné zametení před vlastním prahem může skončit jako lhostejnost k druhým. Pro to je dobré postavit se za něco, co je mimo nás, za něco, co přesahuje náš osobní zájem i naši schopnost prokázat něco dobrého z nás samotných.

A co tedy vlastně Ježíš z chrámu vyhnal. Co ho natolik dráždilo, že se rozhodl zasáhnout? Vyhnal zvířata určená k obětem podle ustanovení Zákona. Zpřevracel stoly směnárníkům. Těm, kteří vyměňovali mince s obrazem císaře za týrské šekely, které obraz císaře nemají. Takové byly vhodné pro zaplacení chrámové daně. Tak s nad nedělali nic zas tak špatného, jednali přece v souladu se Zákonem, říkám si. A Ježíš přece nepřišel Zákon zrušit. Ježíš říká, že přišel Zákon naplnit. A jak tedy lépe naplnit zákon než jeho dodržováním? To se zdá prostě nějak složité. Přece by bylo mnohem jednodušší dostat návod, tím se řídit, a dál nespekulovat. Jenže to asi nejde zákony jsou tu proto, aby chránily něco, co je přesahuje, nemají smysl samy v sobě. Tento princip Ježíš důkladně prokázal třeba u nařízení dodržovat den odpočinku. Sobota je pro člověka, nikoli člověk pro sobotu, a tak když vidíme umírajícího člověka, je třeba zasáhnout, ne jenom dodržovat zákon. A tak i člověk který dodržuje zákony, může jednat proti jejich smyslu. To je nám asi povědomé i ze současnosti. Vyšší smysl Mojžíšova Zákona, ve kterém jsou např. ustanovené i ty zmíněné oběti je v zachovávání vzájemného vztahu Boha a člověka. A pokud se v chrámu dějí věci, které Boha provokují k rázné akci, které ho od přítomnosti v chrámu odpuzují, je zřejmě Zákon porušen. Chrám přestal být místem setkání a komunikace s Bohem.

Jan píše svou verzi Ježíšova příběhu z povelikonoční perspektivy. Ví, jak to s Ježíšem dopadlo, a přiznává to více než jiní autoři evangelií. Nepíše román, ve kterém bychom do poslední chvíle napjatě čekal i, jak to celé dopadne. Proto už nyní ve druhé kapitole dodává: Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenul i se jeho učedníci, že to říkal ““. Popisuje, jak se učedníci rozpomínali v budoucnosti, po Ježíšově vzkříšení, ale také komentuje, že se v chrámu rozpomínali na minulost, na odkazy ze starého zákona na Zachariáše i Malachiáše a na žalmy: slyšeli jsme Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ to je přesná citace žalmu. Rozpomínali se učedníci a i my se můžeme ve svém životě rozpomínat , rozpoznávat Boží zásahy, Někdy nám to může být líto, proč jsme to tenkrát nechápali! Lecčemu nerozumíme, dokud se na věc nepodíváme s odstupem. Jakoby Boží jednání bylo často před námi a my ho neuměli jasně vidět zpříma.

Židé se Ježíše ptali, jakým znamením se jim prokáže. V originále je doslova: „Jaké znamení nám ukazuješ, že tyto věci děláš?“ Co tě opravňuje dělat rozruch v zajetých kolejích naší tradice. A co myslíš tím chrám mého Otce? A odpověď je překvapivá. „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ No to by tak ještě scházelo. Nejdřív nám to tu rozházíš a ještě bys nám to tu celé zbořil. Tenhle chrám budujeme už čtyřicet šest let a postavit ho za tři dny je prostě nemožné. Židé v tomto příběhu ne mohou Ježíšovu odpověď pobrat. My máme jako čtenáři Janova evangelia výhodu, že do stáváme vysvětlení: „On však mluvil o chrámu svého těla.“ To najednou dává větší smysl. Mluvil přece o sobě, o překvapivém božím zásahu, kdy po třech dnech smrti a pekla nastalo vzkříšení. A tak víme, že to je to znamení. Vzkříšení. Ježíš, Slovo vtělené do lidského masa, jak Jan píše až naturalisticky, tak tento ztělesněný Bůh byl jako člověk vzkříšený. Znovu postaven ve třech dnech.

Apoštol Pavel v listu do Korintu, který jsme četli na začátku bohoslužeb, zachycuje raně křesťanské vyznání "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem". Dále Pavel vyjmenovává komu se vzkříšený ukázal. Petrovi, Dvanácti. Dále více než pěti stům bratří najednou; Jakubovi, potom všem apoštolům a nakonec i samotnému Pavlovi. Očití svědci vzkříšeného Boha. Takovou oporu, jako je očité svědectví vzkříšeného Ježíše, to my nemáme. Ale nejsme ochuzení, je s námi přece Duch svatý, tedy způsob, jak se Bůh projevuje ve světě. Nemáme tak jenom zprostředkovanou vzpomínku, ale živou sílu, která nám pomáhá se rozpomínat na boží znamení na vzkříšení i v naší přítomnosti. Přítomnou sílu, která křísí, probouzí suché kosti, naplňuje smysl Boží smlouvy s člověkem. Ta totiž už není vázaná na chrám, na místo oddělené od okolního světa. To lidem moc nešlo. Za to Boží Duch, tedy Bůh sám, ten působí všude.

Na konci našeho čtení je vyjádřen docela skeptický pohled na člověka. Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku." Ježíš se nesvěřil člověku, protože věděl, co v člověku je. To mi přijde skoro až anti humanistické, takhle zpochybňovat lidi. Můžeme vůbec důvěřovat druhým lidem, když ani Ježíš nedůvěřoval těm, kdo v něj uvěřili? Na koho asi evangelista Jan myslel, když sepisoval evangelium. Myslel na všechny ty, kdo Ježíše zapřeli nebo zradili? Na Petra? Na Jidáše? Asi nezjistíme, na koho konkrétně myslel Jan nebo Ježíš, ale o boží vševědoucnosti a schopnosti nahlížet do srdcí lidí se píše i na jiných místech v Bibli. A vševědoucnost snad neznamená, že by nás Bůh sledoval jako Velký Bratr na každém kroku, ale naopak znamená pro člověka svobodu osvobození. Můžeme být před Boží tváří sami sebou, můžeme být nezávislí na tom, jak nás chtějí vidět druzí. A důvěra k druhému člověku je také možná a žádoucí stačí se zase jenom rozpomenout velikonoční událost Ježíš nezemřel jako zločinec, který by si zasloužil trest, ale nábožensky řečeno, zemřel za nás, pro nás. Řečeno snad srozumitelněji i když Bůh ví, co je v lidech, stojí mu za člověka položit život. Stojí mu za to sestoupit z nebes a prožít si lidský život se vším, co k němu patří. Nemá kvůli nám nasazeny růžové brýle, a ani nestojí s bičem v ruce. To jenom někdy.

Bible kromě radostné zvěsti o Božím zájmu o člověka obsahuje katastrofické výjevy, apokalyptické zprávy. Právě prožíváme hlubokou krizi a tak těmto pasážím rozumíme asi lépe, než v období klidu a hojnosti. Naplňují se snad biblické apokalyptické vize? Hroutí se nám svět? Člověk ani nakonec nemusí otevírat bibli, aby si přečetl něco apokalyptického předpovědi konce civilizace nebo světa na nás doléhá jí odevšad. Tak proč se to děje, co máme dělat jinak, lépe. Bože, je to snad nějaké znamení? Ptáme se upřímně. Ale myslím, že nade všechny zbořené jistoty, je třeba ptát se povelikonoční perspektivou, podobně jako evangelista Jan. A upínat se k tomu pravému znamení které je ve vzkříšení. Nechci věřit tomu, že by bylo nějaké boží znamení v utrpení nebo ve zkáze, nechci ho druhým kázat jako trest za naše provinění. A ani v našem dnešním evangeliu nebylo Ježíšovo znamení ono zpřevracení stolů, a nebylo jím ani historické zničení jeruzalémského chrámu, které nastalo ještě o čtyřicet let později. Myslím, že opravdu nemá smysl hledat znamení v otřesu naší civilizace nebo v utrpení a nemoci. Hledejme Boží znamení v naději vzkříšení, rozpomínejme se na ni i ve chvílích hrůzy.

Amen.

Anna Pokorná


zpět ...
© 2005 archa.cz