0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Trojici (24. července 2011)
Lukáš 5; 8b

První čtení: Lukáš 5; 1 - 11

Text kázání: Lukáš 5; 8b
(8b) „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“

Na hlubinu vede Kristus Pán Šimona Petra. „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu.“ Ale proč by to Petr dělal? Celou noc jezdili s lodí sem a tam, jistě měli své zkušenosti, snažili se, seč mohli a nic neulovili. Petr se zmůže na jakýsi mírný odpor, snad aby si nepřipadal jako manipulovaný, jako ovládaný. Mírný odpor je potřeba, Petrovi se ta Kristova výzva zdá poněkud podivná a hlavně zbytečná, nechce se mu nikam po celonoční práci. Jen si tak sednout na lavičku v lodi a nezávazně poslouchat, co to Kristus lidem říká. A ta slova by si tak pomalu klouzala po Petrově šedé kůře mozkové, něco by uvázlo, něco by vzala voda, něco by pro šplouchání vody neslyšel, něco by pro únavu prospal. No a co. Ale nařizuje mu to sám Mistr a Pán a on je jen jeho učedník. Měl by tedy poslouchat. Únava neúnava, zvedni se Petře a pluj. Tak snad spíše jen kvůli sobě, jaksi pro formu, aby si zachoval alespoň pocit své důstojnosti, maličko si Petr zaodmlouvá. „Už jsme to zkusili, Pane, celou noc jsme dřeli a nic. Ale když jinak nedáš, když to říkáš Ty, tak tedy ano. Plujeme.“

„Zajeď na hlubinu,“ slyší Petr a slyšíme i my. Tam je sice nebezpečí, tam to nebude jednoduché, tam vás může něco ohrozit, tam si musíte dávat dobrý pozor, ale tam to bude mít smysl. To vaše stálé brouzdání mělčinami, těmi všemi jistotami a zkušenostmi, to vaše spoléhání na vlastní síly a rozum a uvažování, ta vaše povrchnost, stačí ochutnat, dotknout se – zdravíčko a jak se máte, a jít rychle pryč od člověka a dál od něj, jen se někde nenamočit, jen si nezavdat, jen si neposkvrnit oděv, neutrpět škrábanec, jen si zachovat dobré mínění o sobě: ano, vždyť jsem se pokoušel, vždyť jsem dřel celou noc, přece jsem se snažil. Tak co? Nejsem žádný lenoch. Jsem docela dobrý a docela spravedlivý a snad nejsem žádný velký hříšník, vždyť jsem nikomu nic zlého neudělal, snažil jsem se jen o dobré. Je fajn, že jsi tady, Pane Ježíši, budu se Ti líbit. Bude nám spolu dobře, Mistře.

Tak už dost. „Zajeď na hlubinu!“ Zajeď tam, kde o sobě zjistíš pravou skutečnost, kde se o své hříšnosti dozvíš celou pravdu. Kde se poznáš ve své celistvosti a kde dostaneš šanci i tak se přijmout. Ponoř se do hlubin vztahů, přijímej angažmá na životních cestách těch, s nimiž pluješ na stejné lodi, zabývej se úskalími jejich životních příběhů. Vnášej do nich naději a víru, ale především lásku. Zajeď na hlubinu a promluv tam sám se sebou. Tam spusť své sítě a uvidíš, co v nich uvázne. Kolik balvanů, které zabírají místo tomu podstatnému, sebou vlečeš. Balvanů neodpuštění, nepodařených věcí, křivd, balvanů minulosti, všelijakých komplexů a nepřijetí sebe. Tam na hlubině, uprostřed jezera svého bytí, tam zjistíš souvislost života a smrti, tam nalezneš odpovědi na mnohé otázky, které tě na mělčině ani nenapadnou.

Moře bylo v židovské symbolice místem zla, místem sil, působících proti životu, místem nebezpečí, sídlem protibožských sil. Působilo strach, jakkoliv bylo také zdrojem obživy. Stejně tak jezero Genezaretské, na kterém se nyní plaví Ježíš spolu s Petrem dalšími. Odtud Ježíš učí zástupy. Z těchto míst a právě z těchto míst slyší lidé o Boží lásce, o milosrdenství a naději. Nejen proto, že se zde lidé na Ježíše netlačí a může ho slyšet větší množství lidí. Využijeme-li onu symboliku, pak můžeme říci: není žádné místo, které by bylo tak temné a zlé, že by z něho nemohla přicházet naděje, že by z něho nemohla být zvěstována láska a odpuštění a milosrdenství. Evangelium, dobrá zpráva o příchodu Boha za člověkem v jeho lidství a lidské hříšnosti a pádech. Na taková místa přichází Ježíš, aby je proměnil, aby i jim dal naději. Aby i odtud řekl, že zlo není trvale u moci, že je přemáháno dobrem a láskou a že to není kdovíjaká iluze. Protože nositelem dobra a nositelem lásky a tím, kdo přemáhá zlo, je On, Ježíš Kristus. Z jeho dobra a z jeho lásky čerpá člověk, v jeho moci a s ním se člověk vydává na hlubinu. A zde má Šimon plout na hlubinu. „Zajeď na hlubinu.“ Všimněme si – Ježíš neříká:„...zavez mně na břeh a pak se vrať a jeď na hlubinu.“ Ježíš pluje se Šimonem a ostatními. Ježíš je na lodi s člověkem, Ježíš je s námi na lodi každého z nás. „Zajeď na hlubinu, budu tam s tebou,“ můžeme zaslechnout.

Z té hlubiny vyloví Šimon Petr a další rybáři veliké množství ryb, až se trhají sítě. Chce to odvahu vyplout na hlubinu, odvahu vystoupit z té životní povrchové plavby, kdy mnohdy o mnoho nejde, a pustit se s Kristem na hlubinu, kde jde o mnoho, kde jde dokonce o život. Šimon je v šoku. Tohle tedy skutečně nečekal. Jaká je jeho reakce? To, co čteme, je více než překvapivé a velmi mnoho to svědčí o nepochopení Krista Petrem, jakkoliv je Petr jeho učedník. „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“

Až na hlubinu musí Šimon Petr doplout, aby o sobě zjistil plnou pravdu. Nebo skutečnou realitu. Aby zjistil, kdo vlastně je. Na mělčině to člověk o sobě mnoho nepozná. Tam, kde o nic nejde, kde je stálost a bezpečí, kde člověk nemusí o nic zápasit, usilovat, kde nevstupuje do vztahů a v nich do životních soutěsek, tam, kde se člověk neodře a nezjizví, kde není otřásán existenciálními obavami, kde se nemusí vyrovnávat sám se sebou, se svými prohrami, kde nejsou žádná pokušení, kde se nemusí rozhodovat na ostří nože, tam, kde se nedostává do mezních životních situací, tam se člověk mnoho o sobě nedozví, tam nezjistí, kým vlastně je. Řečeno biblickým jazykem, tam nepocítí, neuvědomí si a neprožije svoji hříšnost. Musí na hlubinu. Tam, kde o něco jde. A tam Petr zjišťuje, přizná a pojmenuje to, že je hříšný.

„Pane, odejdi ode mne, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Co to říká ten Petr? Co bychom čekali? A snad co bychom řekli my? Jaké by bylo naše zvolání ve chvíli zjištění, uvědomění si naší hříšnosti? No přece: „Pane, zůstaň se mnou, buď tady, neodcházej, neopouštěj mě, potřebuji tě. Nutně až životně tě potřebuji. Potřebuji tvé odpuštění, tvou milost, potřebuji tvou lásku. Vždyť já jsem člověk hříšný.“

Právě proto, že jsme hříšní lidé, potřebujeme Krista. Právě proto, že se tak často spojujeme se silami zla v přemnoha podobách, že nám dělá takové problémy odpuštění, že jsme často tak ukřivdění a sami křivdy působíme, že jsme tam, kde nemáme co dělat a tam, kde nás je potřeba, kde je naše místo, tam nejsme. Soudíme druhé lidi a rádi bych o nich rozhodovali, rádi bychom říkali, kdo je dobrý a kdo ne a dokonce to mnohdy děláme, namísto abychom člověka přijali v jeho plnosti a celistvosti. V jeho lidské jedinečnosti a jinakosti a třeba se z toho uměli i radovat.

„Pane, zůstaň tu se mnou, vždyť jsem hříšný člověk.“ Ten, kdo si uvědomí, připustí, prožije svoji hříšnost – a proto musí na hlubinu, žádný pohyb na mělčině mu to neřekne – ten ví, že potřebuje Krista. A ten také bude umět nesoudit, ale bude přijímat člověka, bude mu rozumět, bude umět být empatický, solidární. Uvidí nejdřív člověka, pak teprve to, co na něm není dobré, třeba jeho nějaký pád. A podá mu ruku.

Všichni žasli nad tím úspěšným lovem ryb, bylo to nečekané, proti předpokladům a očekávání. Bylo to s Kristem. Tam, kde je Kristus s člověkem a kde je člověk s Kristem, tam to bývá nečekané, lidé jsou překvapeni a překvapení neskrýváme ani my. Tam, kde se vydá člověk s Kristem na hlubinu, tam se dějí zázraky. Zázraky proměny člověka, zázraky naplnění života, zázraky záchrany člověka, zázraky lásky. A tam se pak člověk diví. A také v tuto chvíli údiv, když čteme, co říká Ježíš Šimonu Petrovi. „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Tak to je ta zvláštní klasifikace proto, aby člověk uměl oslovit druhého člověka, aby byl pravdivý a věrohodný, aby byl srozumitelný druhým a uměl jim nabídnout cestu s Kristem. Tou klasifikací je v tuto chvíli pro Petra jeho neporozumění Kristu – neboť kdo, když si uvědomí svoji hříšnost, porozumí potřebě přítomnosti Krista ve svém životě, také jeho nechuť vydat se na hlubinu – neboť komu by se chtělo do nebezpečí nahlédnutí do sebe a k sobě samému.

A také a snad především uvědomění si své hříšnosti – neboť komu by se chtělo přiznávat, že je hříšník? Petr si to všechno prožil, proto má šanci porozumět těm, kdo si prožijí něco podobného a nebudou se s tím umět vyrovnat, povlečou to jako olověné závaží na noze. „Petře, budeš lovit lidi.“ Totiž budeš je svoji věrohodností a pravdivostí a porozuměním oslovovat a zvát na cestu víry. Budeš za nimi přicházet do všelijakých nebezpečí, bolestí a strádání a budeš jim svoji účinnou, praktickou láskou zvěstovat Krista.

Jaká je, jaká může být cesta víry, cesta člověka, vírou v Krista osloveného? „Zajeď na hlubinu.“ „Neboj se. Budeš lidi přivádět ke Kristu.“ A mezi tím? Zjištění pravdy o sobě. „Vždyť já jsem, člověk hříšný.“ Proto: „zůstaň se mnou, Pane.“
Zůstaň s námi, Pane.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz