0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Velikonocích (6. května 2012)
Matouš 11; 25 - 30

Text kázání: Matouš 11; 25 - 30
(25) V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
(26) Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
(27) Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
(28) Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
(29) Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
(30) Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“


Milé sestry, milí bratři,

v ten čas. V řečtině je použit tvar „En ekeiró tó kairó“. Tedy v čase, kdy na čase měřitelném nezáleží, kdy není důležité, kolik je hodin a kolikátého je a jaký je rok. Kdy nedotírá chronos. Ale v čase prožitkovém, příhodném, v čase, který tomu měřitelnému dává smysl a význam, naplňuje ho. V čase, kdy jedná Bůh a děje se něco důležitého. Zde se děje to, že Ježíš mluví a evangelista Matouš spojuje trojí Ježíšovo promluvení v jedno zásadní promluvení. Poněkud pro Ježíše netypicky hovoří o sobě a odhaluje to, čemu se říká mesiášské tajemství. Tedy tajemství o záchraně člověka, pro člověka, ve prospěch lidského života. Ježíš naplňuje aktuální, měřitelný čas zjevením mesiášského tajemství. O čem to tajemství je a jak se nás týká?

To první: tajemství neúspěchu nebo neúspěšnosti. Obvykle se člověk pyšní známostmi s bohatými a moudrými, vzdělanými a těmi, kteří stojí vysoko na společenském žebříčku. V církvi se někteří pyšní, jak se znají s tím či oním profesorem teologické fakulty, s tím či oním členem vedení církve. A děkuje-li někdo Pánu Bohu, pak za úspěchy, za umění vyznat se ve složitostech doby, poradit si s problémy, nenaletět vychytralcům. A třeba také za ty známosti děkuje. V ten čas Ježíš děkuje, velebí Otce za maličké, nepatrné, neuznávané, za ty, kteří jako nemluvňátka vztahují ruce k matce v důvěře, že je to to nejlepší. Aniž by o tom přemýšleli. Nenapadá nás příměr s Ježíšovým blahoslavenstvím, kdy blahoslaví chudé duchem, neboť jim patří království nebeské? Inteligence, vědění, znalosti zákona a mnohé další, čím se farizeové pyšnili, je překážkou k přijetí Krista Mesiáše, Spasitele.

Moudrým a rozumným jsou věci Božího království skryty. Maličcí je přijímají jako žíznivý vodu. Jacísi venkované víry, vidláci, řeknou o nich s pohrdáním vzdělanci farizejští, se stávají ukazateli cesty k Božímu království. Tak se ve věci přijetí Krista stává neúspěch, jakýsi prvoplánově vnímaný hendikep, otevřenou cestou ke Kristu a jeho tajemství.

Tak to chtěl Bůh. Taková byla Boží vůle. Zalíbilo se mu to tak. Vyjít vstříc maličkým a nepatrným, chudým a nepochopeným. Zjevit tajemství těm, kteří již nic nečekají, nic od života, nic od lidí, nic od Boha. Jsou u mocných a chytrých v pohrdání. Ti jsou vyvoleni, ti jsou osloveni. Cesta Mesiášova je cestou, která je hodnocena jako neúspěšná. Vždyť znamená neúspěch, posměch, zavržení, kříž. A přece je to Boží cesta, jakkoliv po ní jdou ti, kteří jsou vnímáni jako poražení, politováníhodní. Jim je odhaleno tajemství neúspěchu. Ale je to skutečně neúspěch? V tuto chvíli je to jejich největší životní výhra.

Cítíte se být maličkými a nerozumnými? A já? Pak se dotýkáme tajemství. Pak je nám otevíráno tajemství neúspěchu. Pro naši záchranu.

Druhé je tajemství zjevení. Jde o Ježíšovo Synovství. Všechno podstatné, co Bůh s člověkem zamýšlí, děje se skrze Krista. Znát Otce, znát Syna, to vyjadřuje osobní vzájemný vztah. Obecně je tak v Bibli vyjadřován vztah mezi člověkem a Bohem. Zde vztah mezi Synem-Ježíšem a Otcem-Hospodinem je tak hluboký, tak vzájemně a neoddělitelně prorostlý, že Bůh všechno svěřuje, odevzdává Synu. Zatímco Otec se Synem se znají, mají vzájemně hluboký vztah, lidmi zůstává Ježíš nepoznán a neuznán. A to nejen těmi farizeji a zákoníky, ale často také svými nejbližšími, učedníky.

Ježíš spoléhá na to, že ho Bůh zná a zcela naplňuje Boží vůli. Vkládá se s důvěrou do Božích záměrů, přijímá poslání Božího Syna, s tím posláním přichází na svět, vstupuje do světa, do našeho světa, mezi nás. Ježíši je vše podstatné o jeho poslání zjeveno. A on to nese dál. Otevírá oči slepým, aby prohlédli k záchraně v Kristu, otevírá uši hluchým, aby zaslechli pozvání k záchraně v Kristu, uzdravuje chromé, aby našli cestu záchrany v Kristu. Cítíme onu Kristovu moc i my? Pak je tajemství zjevení otevíráno i nám.

To třetí je tajemství pozvání. Říká se mu „Ježíšovo spasitelské zvolání“. Pojďte, vezměte, naleznete. Jde o prézentní pozvání. Teď se pozvaných týká. Ne zítra, ne v důchodu, ne po smrti. Teď.

Mnozí z Ježíšových posluchačů se plahočili s břemenem zákona. Farizeové a zákoníci, vzdělanci v zákoně a jeho učitelé ukládali na lidi neunesitelná břemena naplňování zákona. Udělali ze zákona jho, břemeno neunesitelní. Boží království se místo radosti stalo zátěží. Zákon místo svobody přinesl nová břemena.

V dobovém myšlení, které prezentuje Sirachovec, to bylo tak, že nevzdělaní měli sklonit hlavy a šíje, ohnout se, sklonit se pod jhem, protože jen ten, kdo pracuje, nalézá klid. Víra v úspěch námahy a práce je zdůrazňována. Ježíš říká pravý opak. Vede ty, kteří se namáhají pod tíhou Zákona, od jejich těžkopádného lopocení do svého odpočinutí, do svého pokoje, a namísto tíživého zákonického jha nabízí to své, takové, které netlačí a netíží. Totiž milosrdenství, odpouštění, pokoj jako spočinutí v Kristově náruči. Významná změna.

Ježíš zval tehdy, Ježíš zve i nyní a nás. Pojďte.... vezměte... naleznete. Slyšíte? Namáháme se pod tíhou života, pod tíhou břemene zjištění, že nejsme jen dobří, ale také zlí? Že nechceme ubližovat, přesto ubližujeme? Že nejsme schopni naplnit ani ta základní pravidla, kterým se říká Desatero? Cítíme zátěž dnů, zátěž hříchu? Pak je to dobře. Pak se dotýkáme tajemství pozvání. Týká se i nás. Přijměme to pozvání. To je úleva.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz