0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle postní (11. března 2012)
Lukáš 9; 57 - 62

Text kázání: Lukáš 9; 57 - 62
(57) Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“
(58) Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
(59) Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“
(60) Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“
(61) A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“
(62) Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“


Byl to tuším pražský rabín Karol Sidon, kdo vyprávěl, co dělává, když k němu někdo přijde s přáním stát se židem. Místo aby takového zájemce přijal s otevřenou náručí a začal mu líčit, jaké si vybral skvělé náboženství, ihned ho slušně, ale důrazně vyhodí. Když se zájemce nedá odradit a přijde podruhé, vysvětluje mu, že to není jen tak; že konverze k židovství obnáší obrovské množství závazků, které na sebe člověk musí vzít. Pak mu ale znovu ukáže dveře. No, a když neodbytný konvertita zaklepe na dveře i potřetí, pochopí rabín, že s ním nic nenadělá, a začne s ním vážně hovořit o jeho vstupu do židovské obce.

Nevím, jestli tento postup rabín Sidon má od rabiho Ješuy z Nazareta, nebo od někoho jiného. Ježíš se každopádně chová dost podobně. Nebo je dokonce ještě drsnější. Nadšení evangelizátoři z takové evangelizace asi moc nadšení nejsou. Za Ježíšem přichází vážný zájemce, nejen náhodný zvědavec nebo kolemjdoucí, a vysloví svou touhu po následování. Ale Ježíš neodpoví se samolibostí, jakou známe z návodů na použití: vážený zákazníku, upřímně vám blahopřejeme, že jste našel tu správnou cestu k Bohu; bylo to patrně nejlepší rozhodnutí ve vašem životě.

Ježíšova odpověď není otevřením dveří, ale spíš jejich přibouchnutím. A není to poprvé. Skoro je mi líto těch lidí, co upřímně, bez postranních úmyslů chtěli jít za Ježíšem a on místo, aby je uvítal, radí jim, ať si dobře rozmyslí, do čeho jdou.

Uchazeči o učednictví ovšem mohli leccos tušit předem. Ježíšův způsob života prozrazoval, že jít za ním nebude žádná selanka. Potloukal se od vesnice k vesnici jako vagabund, nikde nevydržel moc dlouho. Na poctivé tesařské řemeslo mu asi moc času nezbylo. Bydlel u lidí, co byli ochotni ho vzít k sobě a pohostit. Domov vlastně pořádně neměl. Dokonce i lišky a ptáci jsou na tom líp.

Tento toulavý styl života ale nepramenil z Ježíšovy nepokojné povahy. Šlo o mnohem víc: zvěst o Božím království musela proniknout všude, protože platí pro všechny. I těm, které už nikdo nevyhledává a spíš se jim každý vyhýbá. Proto je musí vyhledat Ježíš.

Pravda je, že Ježíš si svůj úkol mohl přeci jen usnadnit. Misie může být odstředivá i dostředivá. Pravzorem té první se stalo působení apoštola Pavla, který neustále vyrážel na daleké cesty po Středomoří a kázal evangelium. Je ale možný i opačný postup: nechat lidi, aby sami – pokud mají zájem - přicházeli ke zdroji pravé spásy. Už prorok Izajáš předpovídal, že budou pronárody dobrovolně putovat na svatou horu a nechají se poučit o Hospodinu. V Ježíšově se zas u Mrtvého moře vytvořil malý kroužek svatých, přísně oddělený od okolního bezbožného světa. Kdo chtěl mít záruku spasení, mohl se k nim přidat.

I Ježíš měl nepochybně takovou možnost: vybudovat si třeba v Nazaretu nebo v Kafarnaum vzorovou obec, sboreček věrných, kde vše funguje podle Boží vůle; takový svatý zbytek Izraele. Církev tomuto pokušení ostatně vždy podléhala. Různé církvičky těch správných křesťanů v údajně povrchní církvi tu vždy byly a asi i budou. Ježíš nic takového nechtěl. Nechtěl nechat svět světem, ať se zboří, hlavně že nám srdce hoří pro Boha. A tak mu nezbývalo než do světa vyrazit - spolu se všemi, co s ním byli ochotni jít a mnohého se při tom vzdát. Bůh v Ježíši přichází ke všem lidem, nejen ke spolku vyvolených.

Bytí na cestě – to bylo před nějakými čtyřiceti lety docela móda. A také dnes, když chce být někdo dostatečně nezávislý, tak se na nic a hlavně na nikoho neváže. Ani na ty nejbližší. Každý vztah totiž umí bolet a to je pro člověka, který chce za všech okolností zůstat cool a nad věcí, prostě není přijatelné. Kdyby dnes Ježíš někomu takto nezávislému řekl, že nesmí ani pohřbít své vlastní rodiče, nebyl by to žádný problém. V Praze prý probíhá celá polovina pohřbů bez obřadu – údajně kvůli penězům, ale spíš asi proto, aby to moc nebolelo a nerušilo kýženou pohodu.

V Ježíšově době by něco takového bylo samozřejmě nemyslitelné. Pohřbít rodiče byla svatá povinnost potomka a přirozený výraz jeho lásky. Vzdát se pohřbu by znamenalo úplně zpřetrhat veškeré rodinné vazby, pohrdnout jimi. I sebevíc rozhádaná rodina se sejde alespoň při pohřbu. Ježíš ale něco takového zakazuje. To je bez nadsázky navádění k hanebnému rouhání. A Ježíš si ještě přisadí: pohřbívat své blízké, to ať si dělají duchovně mrtví. Tedy ti, kteří jsou mrtví pro evangelium o Božím království, kteří se mu uzavřeli a dali přednost něčemu mnohem méně důležitému.

Nezašel tu přece jen trochu daleko? Nepochybně ano. Nová Boží rodina, hlasatelé Božího království tu mají prostě přednost. I Ježíš sám se cítil být v tomto novém společenství doma, pokládal ho za své nové bratry, sestry, ba i rodiče.

I dnes některé náboženské skupiny říkají, že si člověk musí vybrat: buď se odcizit Bohu, nebo se odcizit svým nejbližším. Kdo se obrátí na tu správnou víru, má za sebou spálit mosty, zpřetrhat všechna rodinná a přátelská pouta, hodit za hlavu celý dosavadní život. Teď patříš Bohu, teď patříš nám. My teď pro tebe budeme rodinou – a dokonce mnohem lepší, než byla ta tvoje původní. Ostatně: Na co je ti tvůj otec a matka, když nejsou obrácení a znovuzrození?

Když prorok Eliáš kdysi povolával svého žáka Elíšu, dovolil mu alespoň naposledy políbit své rodiče a vystrojit hostinu pro své blízké. Pro Ježíše je i toto příliš. Dokonce ani za rozloučení ta stará rodina nestojí. Kdo chce za ním jít, ten se prostě musí plně postavit do služeb Boží věci a staré zcela odhodit. Vše, co nás předtím zaměstnávalo, čím jsme žili, koho jsme měli rádi – z toho se teď už stává přebytečná zátěž. Pryč s ní, co nejrychleji, bez velkého loučení, bez ohlížení se zpět – co kdyby nás ta minulost nakonec ještě zlákala, jak ty egyptské hrnce plné masa?

Rozhovor Ježíše s adepty následovnictví probíhá na cestě a na cestu také zve. Království Boží se přiblížilo. Je potřeba mu jít vstříc. Ovšem postupem času se ukázalo, že cesta k němu je ještě dlouhá. Může to trvat celé generace, tedy mnohem déle, než si Ježíš spolu s prvními křesťany představoval. Boží království přece musí růst, zrát, kvasit, jak nám sám Ježíš ve svých podobenstvích připomíná.

Církev poměrně záhy zjistila, že se tomuto mezičasu musí přizpůsobit. Nemůže zůstat společenstvím na cestě v tom nejpřísnějším, ježíšovském smyslu. Musí setrvat ve světě, ve všech jeho vztazích a nějak se v nich zabydlet, aspoň prozatím. Zabydlet se – to zní opravdu hodně neježíšovsky.

Ale realita byla taková. Křesťané se ženili a vdávali, pořizovali si rodiny, vychovávali děti. Pohřbívali své mrtvé. Stavěli domy, pracovali, ba i do politiky se začali plést. A také budovali sbory a kostely, které tu měly nějakou dobu vydržet. Z církve se stala instituce. Je to tak doteď. Je to špatně?

Někteří to pokládají za zradu Ježíšova poslání: Ježíš hlásal Boží království – a místo toho prý přišla jen církev. Já to ale za zradu nepokládám. Zrada nastává až tehdy, když z Ježíšova nároku, který na své žáky klade, už nic nezbývá. Když zůstane jen nabídka laciné milosti bez následování, před kterou varoval Dietrich Bonhoeffer.

Když z kazatelen zní jen slaďoučké: Bůh tě má rád – a nic o tom, k čemu Bůh člověka volá. Když z našich slov a činů není zřejmé, že křesťanství je především cesta – a ta člověka něco stojí.

Nemám moc rád, když někdo obviňuje víru z toho, že je to jen berlička. Ale pokud to nenazveme tímto ošklivým slovem a řekneme místo toho třeba opora, pak souhlasím. Je to ovšem opora na cestě: člověk, který pohodlně sedí a nenechá se Bohem znepokojit, věru žádnou berličku nepotřebuje. Naopak ten, kdo si Boží volání vzal opravdu za své, se často bude cítit unaven a oporu potřebovat bude. Cesta následování u každého z nás jistě bude vypadat jinak, nejsou pro ni žádné předpisy. Není nám ovšem přikázáno zavrhnout rodinné svazky, nebo je pokládat za cosi překonaného. Jsme i dále syny a dcerami svých vlastních rodičů, jsme bratry a sestrami svých sourozenců. Jistě: může se stát, že naše rodina není vůči naší víře vstřícná a tolerantní. Pak se napětí nebo snad i rozporům nevyhneme. Ježíš ví, že svým slovem přináší nejen pokoj a radost, ale i nejedno rozdělení – třeba i do těch nejtěsnějších svazků. S tím je potřeba počítat.

Avšak křesťanským ideálem jistě není „nezávislák“, který opovrhuje domovem a zakotvením, klidně nechá ve štychu své staré a nemocné rodiče, kteří ho vychovali, a když umřou, ušetří pár tisíc korun za nevykonaný pohřeb a odjede si za ně na dovolenou. Ideálem není ani člověk, který se nechá pobláznit nějakým náboženským vůdcem a kvůli němu pohrdne svými nejbližšími.

Ježíšův učedník je ten, pro koho víra není jen opium, ale výzva. Ten, který uzná, že si ho Bůh nárokuje se vším. Ten, který je ochoten se vzdát i mnohého z toho, co k němu patří. A který přece v této cestě spatřuje svou jedinou naději.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz