0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Zjevení Páně (3. února 2013)
Efezským 2; 18 - 22

Text kázání: Efezským 2; 18 - 22
(18) A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.
(19) Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.
(20) Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
(21) V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
(22) v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.


Milé sestry, milí bratři,

tak tu sedíme společně v kostele: Češi a Korejci, Japonci a Slováci, Maďaři i lidé z Konga. A jsme tu také lidé, kteří byli od dětství ve víře v Krista vedeni i ti, kteří uvěřili později, v dospělosti. Někteří byli vychováni v rodinách proticírkevních, ateistických, jiní křesťanských. Jste tu lidé, vzdálení si etnicky, geograficky, filozoficky i nábožensky a třeba někteří i jinou než většinovou sexuální orientací. A ještě mnoho dalších rozdílů by se našlo. Co tady děláme jako taková směs národností a odlišného myšlení? Vždyť my máme být každý jinde, dokonce my máme být nepřátelé. To přece nemá žádnou logiku. Copak se mají Korejci a Japonci kdovíjak rádi? Právě naopak a historie o tom může vyprávět. Nebo Slováci a Maďaři? Oči by si nejraději vyškrábali. Trvalé spory; ti co bydlí na té či oné hranici na jihu Slovenska mají dost napěněnou krev. Nebo Češi. Copak mají Češi rádi černochy? Je to v nás ještě z totalitní doby, kdy když už jsme v televizi viděli černocha, tak někoho zabíjel nebo kradl. Výchova k nenávisti tehdejším režimem. A ateisté s křesťany se přece také nemají rádi, jsou dokonce nepřátelé. Copak to nepamatujeme? Copak to do nás nebylo po několik desetiletí očkováno? A copak nebyli lidé s homosexuální orientací u nás ponižováni a vysmíváni, nebylo jimi pohrdáno a není tomu tak mnohde i dnes? Tak se ptám znova: Co tady spolu děláme? Není to nějaké podivné?

Je to nějaké podivné. Ale jen pro toho, kdo se dívá kdesi zvenčí a z dálky. Kdo nic neví o Kristu Spasiteli a sjednotiteli, kdo vidí skutečnosti jen povrchně, kdo vidí jen očima a zkušenostmi, kdo vidí očima politiky a historie a filozofie a praxe. Kdo se však nedívá očima i srdcem víry. Protože ten, kdo se dívá očima i srdcem víry, ten se takovémuto společenství vůbec nepodivuje. Nic není přirozenějšího než takovéto různorodé společenství, ve kterém pijeme z jednoho kalicha a jíme z jednoho chleba a posloucháme jedno evangelium, žehnáme si a držíme se za ruce, společně se radujeme i teskníme. A všichni jsme tu doma. Nikdo tu nejsme cizinci ani přistěhovalci, všichni máme stejné právo, totiž právo Božího lidu. To vše je dáno Kristem a vírou v Krista.

V Kristu smíme všichni v jednotě Ducha stanout před Otcem. V Kristu obětovaném a vzkříšeném. Kristova oběť způsobila to, že Bůh již nestojí jako přísný soudce proti hříšnému člověku, není mu protivníkem. Mezi člověkem a Bohem je smír, pokoj. A ten může člověk zakoušet ve společenství jedinečných, různých lidí, kde různost nevadí, naopak prospívá, protože to společenství je spojeno Duchem svatým. Kristovou obětí je člověk pozván do pokoje Božího, k přímé komunikaci s Bohem. Není potřeba prostředníka. Svůj nezastupitelný význam však má prostředí. A to je prostředí církve. Nebo také společenství církve. V tomto prostředí jsme slyšeli o Kristu, zde jsme přijímali pozvání ke Kristovu stolu, dělali první kroky víry. Někteří od dětství, jiní v dospělosti, někteří v Koreji nebo Japonsku, jiní v Kongu nebo v Praze. Zde, v prostředí církve, jsme slyšeli, že kdo je v Kristu, je nové stvoření. Ve společenství církve jsme v bibli četli slova: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3; 26 - 29a). Společenství církve vytváří takové prostředí, kde všechno to smíme spolu žít. Protože řeč není jen o přímých adresátech epištol, řeč je také o nás. O tomto společenství kobyliských křesťanů. Chcete-li o těch, kteří se v Kristu Ježíši, kdysi vzdálení, nyní stali blízkými.

Obec, rodina, stavba, chrám. Těmito metaforami autor dopisu do Efezu otevírá přemýšlení čtenáře o záměru textu. Cizinci a přistěhovalci nebyli v obcích starověku právoplatnými občany. Je tomu tak i v současné době. V církvi je tomu jinak. Zde jsou všichni členy Boží rodiny, součástí Božího lidu. Boží rodina roste z Krista a v Krista. V apoštolském vyznání víry vyznáváme svoji víru také ve „svatou církev obecnou.“ Její svatost však není dána lidskou dokonalostí, čistotou, bezhříšností, není dána lidskými snahami. Je dána svatostí Krista a roste a je svatá jen pro svůj základ i hlavu, pro Krista. A tak členové té církevní rodiny jsou v Kristově jménu i chváleni i napomínáni, je jim ve jménu Kristově nabízen společný směr, zde slyší i Kristův imperativ lásky. Slyší ho, a slyšíme ho jako rodina občanů Boží obce s právem Božího lidu.

Hovoří-li dále apoštol o stavbě, dodá, kde a kdo je jejím základem, na kom ta stavba stojí. Odpověď je jasná. Na Kristu. Můžeme se v církvi snažit vyšperkovat bohoslužby, vyzdobit kostel, můžeme dělat sociální práci, můžeme pořádat rozličná společná setkání. Všechno to ovšem bude mít smysl jen tehdy, nepůjde-li v první řadě o nás a o naše jméno a naši slávu a naši pověst, ale půjde-li především a na prvním místě o slávu Kristovu. Půjde-li o onen základ, na který budeme přidávat kámen ke kameni, každý podle svého obdarování, každý ze své jinakosti, pak stavba tohoto společenství kobyliských křesťanů poroste, pevně spojena Kristovou láskou a milosrdenstvím. A pak bude tento sbor, toto společenství rodiny Boží dosvědčovat Krista, bude oslavovat Krista a oslovovat člověka. Ponese misijní rozměr, misijní poslání, ve kterém bude přesvědčivé, věrohodné, protože jak bude viditelná jinakost členů, tak bude viditelné i jejich umění být, setrvávat spolu v lásce. A to je přece přesvědčivé, to je významné.

A tak milí Korejci, Japonci, Slováci, Maďaři, lidé z afrických zemí, ale také Češi, lidé různého myšlení a jinak přijaté víry v Krista, nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Tady a teď, nyní a v tomto kobyliském evangelickém sboru. A já spolu s vámi. Buď za to vzdán dík Bohu Otci našemu i Pánu Ježíši Kristu.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz