0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Velikonocích (12. května 2013)
Jan 7; 37 - 39

Text kázání: Jan 7; 37 - 39
(37) V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
(38) Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“
(39) To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.


Milé sestry, milí bratři,

když jsem ten text nedávno přečetl na dvou odděleních ochranné léčby v psychiatrické léčebně a ptal se, kdo to je ten, kdo žízní, odpověděl mi mladý muž, který léta vařil pervitin a dosud je tou drogou určován, že to je ten, kdo potřebuje tu lásku. Jde to jen přes Ježíše. Jen tak s ním být. A dodal, že to cítí jako s ženou, se kterou chce jen tak být. Pociťovat lásku. Pohladí, přikryje, slyší, jak oddychuje ve spánku. Jen tak s ním je. Na stejném oddělení mi ve skupině jiný muž řekl: „Když jsme tu Bibli kouřili (nezřídka se stává, že když mají na oddělení bibli s jemnými listy, někteří listy vytrhávají a balí si do nich tabák), tak jsem si četl na natrhaných kouscích úryvky, třeba o víře a bylo to moc zajímavý. A tak jsem vlastně díky kouření přišel k Bibli a tam toho Ježíše potřebují ti, kterým chybí láska.“ Další pokračovali, že žízeň, o které Ježíš mluví, je žízní po vědění nebo žízní po pravdě. A na dalším oddělení, kde se léčí muži se sexuální deviací a kde jsem ten text také četl a ptal se, po čem žízní oni, slyšel jsem odpovědi: „Já žízním po lásce a odpuštění. Já žízním po spravedlnosti a svobodě. Já žízním po porozumění a po svobodě vyjádřit svůj názor. Já žízním po pochopení a odpuštění. Další řekl: „Cítím se tak moc sám, samota mě zabíjí. Žízním po opravdové lidské blízkosti, po společenství, ve kterém bych se mohl sdílet. Jsem úplně sám!“ Docela mě síla těch upřímných odpovědí zaskočila. Vždyť to jsou lidé, kterých se povrchně smýšlející většinová společnost bojí, kterými pohrdá, které by mnozí nejraději viděli za mřížemi nebo rovnou na elektrickém křesle, protože jejich činy jsou skutečně zvrácené. A oni to jsou lidé, kteří žízní po lásce a odpuštění, po spravedlnosti a lidské blízkosti. Z pohledu obětí a jejich nejbližších lidé zavrženíhodní. Z pohledu Krista Spasitele a odtud z pohledu faráře lidé, kterým se něco podstatného a vlastně nejpodstatnějšího v životě nedostávalo a nedostává, protože se dopustili něčeho, zač je společnost odsoudí. Ale oni jsou nemocní a se svou nemocí se narodili. Nedostatek lásky je pak nemocí zásadní a startující nemoci další.

Znova jsem jim četl ta slova z evangelia podle Jana: „Ježíš vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ Jak je to aktuální pozvání. A jaké konkrétní dopady to pozvání má. Kdo z nás kdy netoužil po odpuštění? Neprožil alespoň chvilkově opuštěnost a osamění, kdo neměl pochybnosti, je-li skutečně milovaným člověkem a třeba se i ptal, co to vlastně znamená ta láska? Kdo neprožíval tíseň z vnější nebo vnitřní nesvobody nebo rovnou otroctví a závislosti na něčem, někom, nebyl spoután nenaplněnými představami a tužbami? Kdo neměl někdy sžíravý pocit, že je nepochopený, nepřijatý, že mu nikdo nerozumí, že nikomu na něm nezáleží, koho nepřepadly myšlenky na to, že je vyřazený a nikdo o něho nestojí? Kdo si kdy z přerůzných důvodů nepřipadal jako nepotřebný, jako ten, na něhož druzí ukazují prstem jako by byl nositelem nějaké infekce? Milé sestry a milí bratři, známe něco z toho? Prožili jsme kdy takové chvíle? Pak porozumíme žízni těch nešťastných pacientů léčebny, pak i my pocítíme tu žízeň mnoha podob a pak se společně sejdeme u zdroje vody živé, sejdeme se u Kristova kříže a uslyšíme ten známý hlas milujícího bratra, přítele, Spasitele: „Pij z poháru mé milosti, mého milosrdenství, přijímej mé odpuštění, jsem s tebou, jsem Ti stále nablízku, miluji tě člověče. Byl jsem na kříži opuštěn, slyšel jsi, jak jsem volal: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?´ Až tak hlubokou samotu, kdy jsem prožíval opuštění milujícím Otcem, jsem prožil. To pro Tebe. Abys ty nemusel takto nikdy strádat a naříkat. V tvé samotě jsem s tebou. Pij! Nebo když jsem z kříže volal: ,Žízním´. Dávali mi ocet. To abys ty, člověče, nemusel prožívat věčnou, neukojitelnou žízeň. Aby tě ocet lidských srdcí nepřivedl ke skepsi. V tvé vyprahlosti jsem s tebou. Pij! A také když se mi všichni posmívali, kam že jsem to dotáhl. Když mi říkali, že jsem druhým pomohl, ať pomohu i sobě a sestoupím z kříže. Když mě měli za ztroskotaného a vyloučeného z lidského společenství. To abys ty, člověče, nepodlehl lidské zlobě a posměchu a vylučování, abys nepropadl zoufalství z neúspěchu a prohry. Pij! A také když jsem se na kříži modlil: ,Otče, v ruce tvé poroučím svého ducha´. To abys i ty člověče věděl, že nepatříš lidské zlobě, nicotě, chaosu a prázdnu, ale že opatříš nebeskému Otci, do jehož rukou můžeš poručit i svůj život. Pij! Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“

Jak veliká žízeň především po lásce může člověka provázet, pomáhá pochopit srovnání se sílou lásky a touhy milenců. Starozákonní Píseň písní je těch symbolů plná. Kousek jsme z ní četli v prvním čtení. „Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z prsů mé matky. Až bych tě nalezla, políbila bych tě a nikdo by mnou nesměl pohrdat. Odvedla bych si tě, dala bych ti pít kořeněné víno… Polož si mě na srdce jako pečeť, vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob její horlivost. Žár její, žár ohně…Lásku neuhasí ani velké vody, ani řeky ji nezaplaví. A kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ To je přece vyznání, to je síla, to je žízeň. Takové srozumitelné srovnání nám nabízí texty Starého a Nového zákona. Kdo prožil alespoň dotek toho, co píše král Šalomoun ve své Písni, porozumí žízni po lásce. A nejen to. Porozumí žízni po odpuštění a po všem, co člověku tak zoufale chybí k plnému životu. A bude toužit po uhašení žízně z Ježíšových dlaní.

Ten text má však ještě druhou část. „Kdo věří ve mne, proudy vody živé poplynou z jeho nitra.“ Člověk, který uhasí to mnohotvarou žízeň u Ježíše, ten se proměňuje. Ten ví, jak mu bylo žíznivému, když hledal a nenacházel lásku, když toužil po odpuštění a neslyšel „odpouštím ti“. Když prožíval samotu a nikdo na jeho dveře nezaklepal, když si nevěděl rady, prohrával a druzí se mu posmívali. Když toužil po svobodě a zůstával v okovech různých závislostí. Kdo uvěřil v Krista a uhasil u něj svoji žízeň, z toho se pohrnou proudy vod. Proudy lásky, proudy empatie, laskavosti a vlídnosti, proudy spolulidství, proudy živé víry v Krista, která je napájena z kříže a hasí žízeň u prázdného hrobu. Žízeň po životě, půjčíme-li si titul slavného románu Irwinga Stonea o Vincentu van Goghovi. Člověk, který si dopřál radost z uhašení svých přerůzných žízní u Krista, bude nabízet ze svého nového bohatství, nové svěžesti také druhým. Nebude soudit, nebude ukazovat na chyby druhého, aby nebyly vidět ty jeho. Proudy živé vody poplynou z jeho nitra. A mnozí žízniví a vyprahlí se budou napájet.

Milé sestry, milí bratři, víc než jindy jsem si v té léčebně uvědomil aktuálnost bible, aktuálnost a trvalou přítomnost Ježíšova pozvání. To je přece potřeba i dnes, tak jako tomu bylo vždy v historii. Potřeba Krista, který napájí člověka živou vodou lásky a pravdy a milosrdenství, živou vodou odpuštění a nové naděje.

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mně, proudy vody živé poplynou z jeho nitra.“ Bratři a sestry, slyšíte to pozvání? Nebojme se ho přijmout. Pojďme pít ke Kristu. Ale pak počítejme s tím, že proudy vody živé poplynou z našeho nitra a my se staneme jakýmsi zásobníkem živé vody, pro kterou si budou trvale žíznící přicházet. To je ale dobré poslání, co myslíte?

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz