0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
15. neděle po Trojici (8. září 2013)
Lukáš 17; 5 - 6

Text kázání: Lukáš 17; 5 - 6
(5) Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“
(6) Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“


Dej nám více víry! Prosba, za kterou by Ježíš měl své učedníky pochválit. Vždyť čeho jiného církev skutečně potřebuje víc? Co může být důležitější? Více návštěvníků bohoslužeb a biblických hodin? Více křtů a konfirmací? Více společenského uznání? Více opravených kostelů a modliteben? Více středisek Diakonie? Více navrácených pozemků či peněz v restitucích? K čemu to vše, když se nedostává toho nejpodstatnějšího, totiž víry? Chybí-li víra, může celý církevní provoz fungovat jako švýcarské hodinky, ale stejně je v Hospodinových očích jenom solí, která pozbyla své slanosti. A naopak, je-li v církvi evangelium skutečně vyznávané a žité, nepotřebujeme ani vznešené budovy, ani přízeň politiků, ani světskou slávu.

Dej nám více víry! Tato krátká prosba by mohla nahradit naše mnohomluvné modlitby, v nichž vypočítáváme, co všechno nám chybí a co by na tomto světě bylo potřeba změnit a opravit. Tak často Bohu sdělujeme nenápadná doporučení ohledně jeho agendy, nebo jej dokonce urgujeme, aby náhodou na něco nezapomněl. Doufám, že se Bůh na nás nehněvá, že ho takto poučujeme o tom, co by měl a neměl dělat.

Přitom by stačilo říci jen: dej nám více víry. Vždyť má-li člověk velkou víru, má všechno. Nemusí se ničeho lekat, nad ničím si zoufat; i to zlé mu nakonec poslouží k dobrému. Kdo hluboce věří, je na vše připraven, i na samotnou smrt, protože i v ní na něj čeká jeho Pán. Se silnou vírou se dá jít i po křivolakých cestách, překážky se nezdají být nepřekonatelné, cíle nejsou nedosažitelné. Máme-li dostatek víry, pak si klidně můžeme dovolit mít v životě lecjakou chudobu a nedostatek a přitom se tím netrápit. Mocná víra osvobozuje, uzdravuje, napravuje vztahy. Mohli bychom říci: Věř - a vše ostatní ti bude přidáno.

Dej nám více víry! Tato prosba správně rozpoznává, že víru si sami sobě dát neumíme. Víra není pozitivní myšlení, k jehož dosažení stačí absolvovat příslušný kurz. Víra se nedá nacvičit či natrénovat, nemůžeme ji vydolovat z vlastní duše. Víra je darem, o který máme neustále prosit. Nikdy ho nevlastníme, jen ho od Boha stále znovu dostáváme.

Dej nám více víry, prosí Ježíšovi učedníci, protože zjevně se svou vírou nejsou spokojeni. Zcela rozumím jejich nouzi i jejich touze, sám ji nesčetněkrát pociťuji v nejrůznějších situacích. Existuje vůbec někdo, kdo by se svou vírou byl spokojený? Kdo nikdy nezapochyboval, nikdy se neotřásl v životních poryvech, nikdy nerezignoval, nikdy se nepoddal vlastní slabosti, sebelítosti a malomyslnosti? Neozval se snad v srdci každého z nás někdy onen žalmistův blázen, který si říká: Bůh tu není? Bůh tu se mnou není, neslyší mě, nestará se o mě?

Dej nám více víry, voláme někdy my všichni. Ale Ježíš odpovídá – jak už jsme si u něj zvykli – nečekaně. "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla." To na první poslech zní jako výčitka. Jako by Ježíš řekl: nemusíte usilovat o velkou víru, stačilo by ji mít zcela nepatrnou, jaká by se za nehet vešla - jenže ani ta ve vás není. Jinak byste dělali úžasné skutky, které zjevně neděláte. Pokud by to Ježíš myslel takto, pak by to skutečně znamenalo, že církev svou víru ztratila už na samotném začátku své existence. A ani dnes už ji nemá ani ve stopovém množství. Vždyť nám dělá potíže zvládnout i mnohem jednodušší věci, třeba se usmířit se svým bližním, natož abychom pouhým slovem trhali stromy a házeli je do moře.

Ježíšovo slovo se ovšem dá číst i jinak. V řečtině doslova stojí: když máte víru jako zrno hořčice. To už není výčitka, spíš konstatování skutečného stavu věcí. S vaší vírou to možná není žádná sláva, ale tím se netrapte. I s takovou vírou můžete učinit veliké věci. Žádnou super-víru nepotřebujete: nakládejte a žijte s tím, co máte, na tom jest vám dosti. I skrze to malé zrníčko víry jste byli obdarováni vrchovatou měrou, a tak nežádejte víc.

Dej nám více víry! Za touto zdánlivě zbožnou modlitbou se může skrývat nejen zdravá sebekritika, ale i touha mít víc, než mi náleží. Víc, než mi Bůh určil a připravil. Může být výrazem naší nespokojenosti, ale nikoli s velikostí vlastní víry, nýbrž s tím, že jsme od Boha dostali právě jen víru – a nic víc.

Je v tom kus protestu: Bože, proč jsi mě do života nevyzbrojil něčím účinnějším a praktičtějším než jen vírou? Co já s takovou vírou zmůžu? Pouhá víra mi nestačí, chtěl bych nějaké další schopnosti. Jako věřící si tak často připadám být neschopný, slabý a ubohý. Tvář v tvář utrpení všude kolem - i tváří v tvář vlastním trablům. Chtěl bych mít k dispozici něco, čím bych opravdu mohl změnit svět, a co by i mně samotnému usnadnilo a zlepšilo život. Víra – to je přece dost chabý nástroj k tomu, abych to vše mohl uskutečnit. I s vírou nakonec dál zůstávám tím nedokonalým, omezeným a selhávajícím člověkem, který se marně snaží bojovat proti přesile různých mocností, hýbajících světem i mou duší. Chtěl bych, Bože, něco víc.

„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ – tak kdysi odpověděl Kristus apoštolu Pavlovi, který k němu třikrát volal a prosil, aby jej zbavil jakéhosi podivného ostnu. Stačí, když máte víru jako malinké zrníčko a můžete činit věci nevídané, máme slyšet i my. A tak místo prosby „dej nám více víry“ bychom spíš měli volat „nauč nás žít s pouhou vírou“. Nauč nás pokornému vědomí, že nás víra neproměňuje v hrdiny s nadpřirozenými vlastnostmi, kterými bychom si přáli být a dokonce snad někdy myslíme, že na to coby věřící máme právo.

Ježíš nás ujišťuje, že víra sama, bez dalších přívlastků, přísad a přidaných hodnot, není něčím malým. Ve světě, který vládne úplně jinými zbraněmi a pákami, se jistě víra jeví jako bezmocné hořčičné semeno, kterého si sotva kdo vůbec všimne, a pokud ano, tak ho nebere vážně. Ale i taková semínková víra stačí, aby se děly zázraky.

O jednom takovém mluví Ježíš – vírou můžeme třeba vytrhnout ze země statný, pevně zakořeněný strom a přesadit jej do moře. Na jiném místě v bibli čteme, že víra může dokonce hory přenášet. To jsou velká slova – vždyť něco takového dokáže činit jen Bůh sám, který nutí hory poskakovat jako berany a moře zahnat na útěk, tak jak jsme to slyšeli v úvodním žalmu 114. Máme tomu tedy přeci jen rozumět tak, že věřící získává podíl na Boží moci? Že se svou vírou stává tak trochu bohem?

Věřící všech možných náboženství vždy znovu propadali pokušení to takto chápat. Tedy ve jménu víry a ve jménu Boha začít napravovat náš svět nátlakem a vnější silou. Víme, co dokáže takto zvrhlá víra. Víra, která se pokusila pohnout horami pomocí zbraní a teroru. Je to právě dvanáct let, kdy v troskách Světového obchodního centra v New Yorku zahynuly tři tisíce lidí.

Víra je mocná, ale její moc není z tohoto světa, třebaže tento svět mocně ovlivňuje. Víra je mocná, ale zdaleka není jen výsadou lidí mocných, zdravých a silných, kteří by i bez víry dokázali mnohé změnit. Víra je mocná i ve své slabosti, porážce a bezmoci. Otevírá nám totiž oči pro Boží jednání. Ve víře poznáváme Boží nečekané, překvapující možnosti právě tam, kde si myslíme, že je vše pevně dané a neměnné. Ta stovky let stará moruše, kterou nikdo nepohne, není až tak pevná, jak se zdá. Tvrdá realita, která na nás každodenně doléhá, není realitou poslední. Balvany, které bez vyzvání vstoupily do našich životů, je možné odvalit, protože ten největší kámen už přece odvalen byl. To, co se hluboce zakořenilo do našich duší, lze vytrhnout. Z konfliktů, do nichž jsme se zapletli, je možné vyjít.

K tomu nepotřebujeme žádnou mimořádnou sílu. To, že ji nemáme, není známkou chabé či vlažné víry. Je to znamení našeho lidství. Nemusíme se proto trápit výčitkami, že nejsme asi správní věřící, když se nám zrovna nedaří, jsme zavaleni bolestí a trápením a nevíme, jak z toho ven. Ježíš nás od takového trýznivého sebezpytování osvobozuje. Nezkoumej svou víru, neměř ji a nepřepočítávej, nezoufej si, že si s tvou vírou nepřízeň počasí hraje jak s malým semínkem. Jen prostě věř v Boha tak, jak dokážeš.

Třeba tvá víra kolísá, ale Bůh zůstává pevný. Třeba už ztrácíš naději, ale on tě podrží. Třeba na něj zapomínáš, ale on nezapomíná na tebe. Bůh není odkázaný na to, jak silná a veliká je naše víra. Jeho jednání není závislé na tom, kolik prostoru mu věnujeme ve svém srdci.

A i když se třeba někomu zdá být vlastní víra zdá menší než to nejmenší zrníčko, anebo ji ztratil úplně, Bohu se stejně neztratí. Ten, který jediný umí vytrhávat moruše s kořeny a hýbat mořem, dokáže pohnout i s námi a přivést nás k sobě. Amen.

Odpuštění ovšem není vstupenka do ráje, kterou můžeme vlastnit. Musíme o ně stále prosit, protože sotva je nám jeden dluh odpuštěn, už máme na kontě další. Tak se ale z odpuštění můžeme radovat stále nanovo a být vděčni. Celý náš život je trvalé padání na kolena před milosrdným Bohem – a také trvalá snaha svou láskou napodobit tu nezměrnou lásku Boží. Žena-hříšnice nám v tom může být dobrým učitelem.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz