0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (26. dubna 2020)
videozáznam pro neděli 26. dubna 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 10; 11–15)
(11) Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
(12) Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
(13) Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
(14) Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
(15) tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.


Sestry a bratři,

jistě jste slyšeli, k jakým opatřením v tomto čase přistoupily některé domovy pro seniory. Aby ochránily své obyvatele před nákazou, zůstávají jejich zaměstnanci trvale v těchto zařízeních, dlouhé týdny odříznutí od svých vlastních rodin, a starají se o své klienty. Tak je tomu i v domově pro seniory Nová Slunečnice, do kterého už řadu let docházíme slavit bohoslužby.

Ježíš hovoří o pastýřích, kteří berou své zaměstnání pouze jako způsob, jak si zajistit obživu. Za svou mzdu sice odvádějí práci, ale jen odtud potud, s ručením omezeným. Když se objeví nebezpečí, které může ohrozit ovečky i samotné pastýře, rychle se vzdalují, protože jim to za tu mzdu nestojí. A vlk si může s ovcemi dělat, co chce.

Víme dobře, jak jsou lidé pracující v sociálních službách ohodnoceni. Mnozí jiní by za tak směšnou mzdu ráno ani nevstali z postele. A přesto se tito zaměstnanci nechovají pouze jako zaměstnanci či jako oni námezdní pastýři, které zmiňuje Ježíš. Když se přiblíží nebezpečí, obětují pro své klienty veškerý svůj volný čas, soukromí a pohodlí. S očekáváním, že je za to sice v televizi nějaký ministr pochválí, ale to je asi tak všechno. O těchto pracovnících by Ježíš určitě neřekl, že jim na svěřených potřebných lidech nezáleží. Spíš se ve svém nasazení a ochotě se mnohého vzdát podobají Ježíši – dobrému pastýři.

Ježíš v podobě dobrého pastýře je jeden z nejčastějších motivů v raném křesťanském umění. Ježíš obvykle nese na zádech zbloudilou a zraněnou ovci, někdy zas stojí přede dveřmi ovčína a brání ovce před útočícími vlky. Tato vyobrazení dobře vystihují, oč Ježíši v tomto přirovnání šlo. Ježíš coby dobrý pastýř je především zachránce: je ochoten vystavit se nebezpečí, jít pro své ovce jít do neznáma, nést je na svých ramenou, když samy nemohou chodit, ba dokonce bojovat s dorážejícími vlky. Pastýřské nasazení Ježíš také vyjádřil v podobenství o ztracené ovci - aby ho pak svým vlastním životem naplnil.

Pro nás jsou přirovnání z oblasti pastýřského života poněkud vzdálena. Málokdo z nás asi potkal živého pastýře a naše představy o tomto zaměstnání jsou dost neurčité. Především jsme ale alergičtí na to, když nás někdo přirovnává k ovcím. Ovce nám symbolizují poněkud tupá stvoření, neschopná za sebe převzít zodpovědnost, odkázána na někoho, kdo jim bude řídit život. Ve stádu ovcí hned vidíme stádovitost, přizpůsobování se většině, plynutí s proudem, neoriginalitu, neschopnost vystoupit z řady s vlastním názorem a postojem.

No a vůbec nejhorší zkušenosti máme s pastýři různého druhu, hlavně s těmi politickými, kteří své voliče degradují na nesvéprávné bytosti, a proto se staví do role neomylných vůdců: skvěle se prý o nás postarají, všechno za nás zařídí, zlepší naše životy, aniž bychom my pro to cokoli museli udělat. Člověk uvyklý na svobodu a odpovědnost ovšem k takovým pastýřům rozhodně nevzhlíží, spíš se jejich rozbujelé a nekontrolované moci obává. Jako pastýři se rádi označovali starověcí vládcové a ani těm současným by takový titul nebyl proti mysli.

Zdá se mi, že už Ježíš sám tradiční obraz pastýře přehodnotil a poupravil. Jistě v tom sehrálo velkou roli také zklamání Izraele z různých politických i náboženskými pastýřů. Však se stačí podívat na ty, kdo tehdy vládli ve svaté zemi: Pilát, králové Herodové, jeden horší než druhý, velekněží ochotně se přizpůsobující římskému režimu. Málokdo od nich něco dobrého očekával. A ani pohled do hlubší minulosti o moc víc potěšující nebyl. Když si otevřeme Knihy královské, u většiny králů najdeme lapidární zhodnocení: Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích. Jediným pastýřem, kterému na nás skutečně záleží a je možné mu důvěřovat, tak nakonec zůstává Hospodin sám.

Ježíš metaforu pastýře používá, ale klade trochu jiné důrazy. Nejde mu v prvé řadě o to, že pastýř je vůdce a jeho ovce ho mají na slovo poslouchat. O pár veršů před naším oddílem hovoří Ježíš o tom, jak ovce slyší pastýřův hlas a jdou za ním, protože jeho hlas znají. Poslouchání tu není žádná slepá poslušnost a podřizování vůdci, ale naslouchání. Pastýřův hlas je důvěrně známý a vzbuzuje důvěru. Stejně tak i dítě neomylně pozná hlas svých rodičů, i když slovům nerozumí. Takový hlas neporoučí, ale přináší uklidnění a pocit bezpečí. Je plný lásky a sám lásku vzbuzuje.

Ježíš tedy pastýřskou symbolikou nechce zdůraznit vztah pána a poddaného, ale něco jiného: vzájemnou lásku, důvěru a odevzdanost. Znám své ovce a ony znají mne. Poznání v biblickém smyslu není jen suché přijetí informace, ale hluboký, niterný vztah, v některých případech dokonce sexuální. Už nehraje tak velkou roli, kdo je nadřízený a kdo podřízený. Vždyť Ježíš dokonce přirovnává svůj vztah k lidem ke vztahu mezi ním a jeho nebeským Otcem! Pro Ježíše jsme stejně důležití, jako je pro Boha Otce důležitý jeho Syn! To už s tradiční představou pastýře a jeho ovcí nemá mnoho společného. Ježíš si z ní bere jen to, co pokládá za podstatné. Dobrý pastýř Ježíš své ovce především miluje – bez podmínek, bezmezně, až tak, že je připraven pro ně udělat cokoli, když se dostanou do ohrožení, dokonce za ně položit svůj život.

To je tedy pointa Ježíšova přirovnání. A současně shrnutí jeho vlastního života. On dal život za své ovce. Ježíš nepřišel naše životy ovládat a dirigovat. Ježíšova cesta mezi námi byla cestou sebedarování v lásce.

Nakonec ještě zbývá otázka: jak je to s těmi pastýři, kterým na ovcích vlastně nezáleží, protože se o ně starají nikoli z lásky, ale jen kvůli mzdě? Církev prvních staletí v nich spatřovala nevěrné a nehodné biskupy a jiné církevní hodnostáře, kteří v nebezpečných dobách nechají svá stáda ve štychu. Příkladů takových církevních správců bychom našli dost i v dobách nedávno minulých. Za minulého režimu Svatopluk Karásek v jedné své písni kritizoval vedení církve, že se nijak nezastala pronásledovaných křesťanů, protože se nechtěla dostat do potíží se státem: Synodní rado, ty mrško stará, tys matkou, která se špatně stará o svoje syny, co jsou vinný za činy pro jiný.

Ježíšovu kritiku nájemných pastýřů, kteří si hlídají jen své vlastní bezpečí a pohodlí, však nakonec můžeme vztáhnout každý sám na sebe. Role ovce, i když se nám moc nelíbí, je nám často příjemnější než role dobrého pastýře. Hodit odpovědnost na někoho jiného, nehasit, co nás nepálí, nenechat se rozrušit tísní mého bližního. To je ovčí postoj. Jiný evangelický písničkář, kterého zejména v našem sboru nemusím představovat, ho opsal slovy, která míří do černého v každém režimu: Na pastvách zelených pasme se, jak se na ovce sluší. A když vlk ovečku odnese, buďme němí a hluší.

Nebuďme tedy ovce, buďme pastýři. Tato výzva sice přímo z Ježíšových úst nezazní, ale můžeme se ji dočíst v první epištole Janově: Podle toho jsme poznali, co je láska, že Kristus za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Ježíšovo milování stanovuje měřítko. Vpravdě miluje ten, kdo dokáže zapomenout na svůj vlastní prospěch, a myslí na dobro toho druhého. Miluje ten, kdo na první místo neklade požitky a radosti, které mu ze vztahu plynou, ale uvažuje hlavně o tom, jakou radost by mohl přinést tomu druhému. Miluje ten, kdo se pro druhého dokáže mnohého vzdát, v krajním případě i vlastního života.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, říká Ježíš jinde. My známe přísloví: v nouzi poznáš přítele. Dalo by se mírně obměnit: v nouzi poznáš lásku – a v té nouzi nejvyšší můžeš poznat lásku nejhlubší. Tehdy láska projde zkouškou. Tehdy se ukáže, jaká vlastně je. Položit život, dát sebe sama, být tu cele pro druhého. To je ta pravá láska, ta kristovská.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz