0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 12. července 2020
Jan 14; 1–6

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 14; 1–6)
(1) „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.
(2) V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
(3) A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.
(4) A cestu, kam jdu, znáte.“
(5) Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“
(6) Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.


Cesta, pravda a život, to je milé sestry a milí bratři, je slovo, u kterého se dnes chceme zastavit a něco o něm povědět. Ano, řekl jsem slovo a můžete nesouhlasit, že to jsou přece slova tři a já hned opáčím nene, to jsou jen tři slovíčka. Jako je Bůh jedné podstaty ve třech osobách Ducha, Syna a Otce, tak je také cesta, pravda a život jedno slovo ve třech slovíčkách. Ale nebojte, nebudu se pouštět do jemností trojičního učení. Zrovna jako ti apoštolé Wolkerovy modlitby i já zůstanu dole a zkusím o tom rozdílu něco říct. K té úvaze navedla mě dvě loňská úmrtí a jedno živé kázání.

Kazatel kázal o uzdravení hluchoněmého a řekl: „Už tím, že Ježíš hluchého a němého vzal, a vzal ho stranou od zástupu1, už tím přece něco říká.“ A mně vám to v tu chvíli došlo, skoro – no skoro, jako, jako by se ke mně stalo slovo Hospodinovo, … že slovo opravdu není jen zvuk, sled písmen anebo jenom pojem, smysl anebo význam řečeného. Že slovo je sám čin. Že slovo mezi námi lidmi není jen nezávazné povídání nebo i třeba vážná debata. Zkrátka, že to, co obvykle označujeme jako slovo, je technicky vzato, jen slovíčko. Když se učíme cizí jazyk, učíme se přece slovíčka. Aby slovíčka byla Slovem, patří k nim ještě to, co si myslíme, komu a proč a jak je říkáme a co před nimi a vedle nich a po nich uděláme. Psychologové tvrdí, že slovíčky si říkáme jen asi jen 20 % celkového sdělení. 80 % si říkáme tím, jak se tváříme, tím, že vůbec něco řekneme anebo mlčíme, jak se rozhodneme v nelehké situaci, jak se držíme litery nebo smyslu zákona a jak za slovíčky a jejich smyslem stojíme svou myslí a svou duší. Tož tak je to se slovem u nás u lidí současného jazyka – i mezi námi by slovo mělo působit stejně jako řecký logos anebo hebrejský d’var: jako věc, úkol a čin.2 Abychom ve slovu mohli hledat pravdu.

Vloni 5. července ve svátek Cyrila a Metoděje zemřel profesor Josef Koutecký. Slovem soluňských bratří jsou počátky křesťanství v našich zemích, přesněji – počátky východního křesťanství z našich zemí vzešlého. Slovem a pravdou profesora Kouteckého je výborná, první a jedinečná klinika dětské onkologie v Československu.

Vloni 6. července zemřel můj táta. Jeho slovem je rozhodnutí neuhnout poznanou pravdou před lží, kterou vnucovala pseudocírkev zvaná komunistická strana. Po sovětské okupaci se raději v roce 1970 nechal vyhodit z práce vysokoškolského učitele.3 Potom se jeho slovem bagristy stalo množství rybníků vyčištěných bagrem zvaným Naděžda4 a po roce 89 byl jeho slovem také podíl na českoněmecké deklaraci z roku 1997.

6. července si také všichni, anebo skoro všichni v Čechách už od roku 1415 připomínáme smrt Jana Husa. Jeho Slovem je až k smrti dokonalé a dokonané rozhodnutí neuhnout poznanou pravdou před vnucovaným pokroucením slova Božího uprostřed pravé všeobecné církve. Jeho Slovem je člověkovo slovo, za kterým si stál celou svou silou a celou svou duší. A jeho slovem je Kristus a v něm Bůh. Taková je pravda o Janu Husovi. A taková je pravda Jana Husa. Tak čtu Husův Výklad viery z roku 1412 „Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie...“

Také obě naše dnešní biblická čtení něco o pravdě sdělují. První čtení je ze Zachariášova proroctví a vybízí, aby člověčí slovo Hospodinova lidu bylo slovo pravdivé. Tak s nimi bude Bůh a tak se Boží slovo dostane i k ostatním národům, že se deset mužů z pronárodů všech jazyků se pevně chytne roucha jednoho Judejce. Taková je moc pravdy, tak to i vtipně zpívá Jaroslav Hutka: Mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější? Pravdomluvné slovo. Druhé čtení je z dlouhého posledního rozhovoru Ježíše s učedníky před zatčením a poslední modlitbou v Getsemanské zahradě. „Nevíme, kam jdeš, Pane. Jak bychom mohli znát cestu?“ „Já jsem ta cesta,“ odpovídá Ježíš. Tu cestu znáte, je to pravda i život.

Nedá mi to, abych k dvěma čtením nepřidal ještě jedno, je to z Ježíšova vyšetřování v místodržitelském paláci5: „...Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám“ … a „dal Ježíše zbičovat“ a vydal ho k posměchu a popravě ukřižováním.

Zapsané v písmenkách může každé to četní být pouhými slovíčky. Teprve tím, jak je kdo z nás přijme do mysli a do srdce, mohou se stát Slovem. Slovíčko samo neznamená nic než jenom samo sebe, není ani dobré ani zlé. Teprve Slovo může být pravda nebo omyl nebo lež.

Může být pravda to, jak jsem tu zkrátil a vyložil Janovo slovo o Ježíšově odsouzení? Mohli bychom se o tom přít hodiny a napsat slovo dlouhé tisíce slovíček. I Pilát se ptá. „Co je pravda?“. Je ta otázka slovo, nebo jen tři slovíčka? „Já na něm vinu nenalézám“ Těchto pět slovíček už skoro jako slovo vypadá. Zbývá jen potvrdit je slovem činu a vězně propustit. Existuje přece už tenkrát něco jako římské právo a důstojnická čest a moudrost vladaře. Ale Pilát se k činu nemá, neodpustí si posměšnou poznámku „propustím vám tohoto židovského krále“. Sarkasmus, posměch z úst vladaře nad bezmocným vězněm, vladařovy nevkusné bonmoty, to je vždycky na pováženou. A tady ještě nakonec přijde čin, který právo pošlape, důstojnickou čest znectí a znicotní moudrost vladaře. Pilát dal Ježíše zbičovat a zabít potupnou smrtí na kříži. Piláta pravda nezajímá. Pilát lže, jako když bičem mrská.

Jenže pravda bývá často upozaděná a schovaná v koutě, jindy tak samozřejmá, až je přehlížená. Tak ani nám nezbývá, nežli – i ve víře – se ptát s Pilátem „Co je pravda?“ Ale ne jako on s pohrdáním a s posměchem. Ptejme se vážně nebo s humorem, ale se zájmem o věc a vězme, že odpověď není jednoduchá, protože samo slovíčko „pravda“ má mnoho významových rovin: vychází z toho, co je pravé, přímé, spravedlivé, co je právo ba souvisí i s pravou stranou, a s místem na pravici Boha Otce všemohoucího. A hebrejské EMET nebo amaná, i to naše dodnes užívané amen zahrnuje i věrnost.6

Pravda zkrátka není jen soulad slovíček se skutečností? Na kostele máme už pár let opravenou střechu, a nezatéká nám do modlitebny, uvnitř je pěkný obraz z dětské výtvarné dílny, ale venku na zahradě usychá palma. Fajn. Shoda slovíček s pozorováním. Pravda je ale jiná. Kostel slouží k zvěstování Božího slova a pro dobro lidí; tady se zvěstuje láska a pěstuje slovo, které je k pomoci bližním. Věřícím i nevěřícím. Věřím a doufám, že je to pravdivé slovo kobyliského sboru, malé jednoty všeobecné Kristovy církve.

Může být pravda i život v samotném slově cesta? Rozhlédnu se za meze církve a vzpomenu, že staří sociální demokrati, když ještě nevyli s nočními vlky a nesli na krempách širáků pravdu osvobození práce, měli pěkné heslo: Cíl je ničím, cesta je vším. Církev neměli moc v lásce, ale nebudu snad od pravdy moc daleko, když pravím, že to, co na církvi neměli rádi, bylo to, s čím by se znovu dostal do sporu i Jan Hus, církevní pýchu a pocit majitelky pravdy. Chce se mi věřit, že stará socanská cesta, která jim byla vším, se, možná nevědomky, Ježíšovým slovem inspirovala, že ta jejich cesta byla taky pravda a život. Chce se mi to věřit i proto, že vstupní modlitba dnešní bohoslužby je od Jiřího Wolkera, mladého socana starého ražení.

A Ježíš jako cesta? Zmínil jsem už dva muže, kteří svou poznanou pravdou neuhnuli vnucované lži. Jak bych mohl v kostelním kázání nevzpomenout muže, jehož jméno zná celý svět: Ježíš, který je Kristus, to jedno Boží Slovo, kterému musíme naslouchat, jemuž musíme v životě i ve smrti důvěřovat a které musíme poslouchat. To slovo, které bylo na počátku a které samo bylo a je Bůh. Ale také člověk, který nějakých 1385 let před Janem Husem neuhnul svou zjevenou a vtělenou pravdou před vnucovaným pokřivením slova a raději ve své pravdě na sebe vzal úděl velikonočního beránka, který nás chrání svou krví před zhoubcem a smiřuje s Bohem tím, že bere na sebe tíhu našich hříchů. A s jedním velikým rozdílem proti všem velikonočním beránkům od egyptského exodu až do pádu jeruzalémského chrámu: ty zvířecí beránky nikdo nebičoval a neposmíval se jim. Pravda beránka Ježíše vytrpěla mučení a ponižování, aby se nám stala cestou a životem. Aby se naplnilo Zachariášovo proroctví o síle pravdy, která způsobí, že cípu roucha jednoho Judejce chopí se deset mužů z pronárodů všech jazyků. Půl světa už se chopilo cípu roucha a pravdy jednoho Judejce. Ježíše. Protože s ním je Bůh. On je ta pravda, která „tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie“. On je ta pravda, která tě do boží milosti života věčného uvede cestou odpuštění a lásky. Je to veliká milost Boží, je zdarma a přece není laciná a bez namáhavé cesty hledání pravdy. Sluší se beránka následovat jako pastýře. A vědět o svém hříchu. A umět odpouštět.

Amen.

Autorem kázání je Jan Hon.

1 Mk 7:34
2 A měl by to vědět i Goethův akční Faust, aby si ušetřil práci s přemýšlením, jak přeložit začátek Janova evangelia.
3 Vlastně se nechat povýšit do vládnoucího stavu, do třídy dělnické. Hle jaká lež se skrývala ve spojení slovíček „vládnoucí dělnická třída“
4 Tak pojmenovali vyhození docenti bagr po Naděždě Konstantině Krupské, manželce Leninově, a nechali ji pomstychtivě hrabat se v bahně a snad jim ani nedošlo, že ruské slovíčko Naděžda překládá se českým slovíčkem naděje. Bagrovali v naději.
5 Jan 18:37-38, 19:1
6 Proto jsme dnes četli vstupní žalm v kralickém překladu: „pravda Hospodinova na věky“. Ekumenický překlad nám říká, že „Hospodinova věrnost je věčná.“


zpět ...
© 2005 archa.cz