0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 2. srpna 2020
Žalm 82

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 82)
(1) V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy:
(2) „Dlouho ještě chcete soudit proti právu, stranit svévolníkům?
(3) Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost,
(4) pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou!“
(5) Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách, a celá země v základech se hroutí.
(6) „Ač jsem řekl: ‚Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího,‘
(7) zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař.“
(8) Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody!


Při čtení tohoto žalmu nás možná napadne, kde se v bibli vůbec vzal. Vždyť je jak vystřižený z řecké či jiné mytologie. Tam se přece také vypráví o různých poradách bohů: v čele vrchní bůh, jakýsi předseda správní rady světa, kolem stolu manažeři zodpovědní za různé záležitosti, regiony či národy. To nám k víře v jediného Boha, kterou si osvojují už děti v nedělní škole, moc nepasuje.

Žalm 82 je dokladem představy, že Hospodin je bohem nejvyšším, nade všechny svrchovaným, avšak není bohem jediným. Ostatním bohům přiděluje pravomoci, určuje, co mohou a co nemohou. Tato představa stála kdysi u zrodu toho, čemu dnes říkáme židovský monoteismus. V jeho prapočátcích lidé uznávali existenci jiných bohů a různých nadzemských sil, dobrých či zlých, avšak uctívali jedině Hospodina. Jen jemu svěřovali své životy, jen jeho poslouchali, jen jemu obětovali.

Je pravděpodobné, že tento způsob víry v Hospodina přetrvával v různých podobách poměrně dlouho. Vždyť ještě pro novozákonní autory je zcela samozřejmé, že v nebeské sféře nesedí na trůnu samojediný Bůh, ale je obklopen různými postavami, nebeským dvořanstvem, jak jsme o tom slyšeli v prvním biblickém čtení. A nesmíme zapomínat ani na síly zlé, démony, nečisté duchy, hemžící se v tomto světě. Když je Ježíš z lidí vyháněl, uplatňoval tím vlastně Boží vládu nad nimi.

Scéna, kterou nám žalm přibližuje, ovšem není žádná porada či konference bohů, ale jejich soud. Hospodin soudí soudce. Nadpozemští vládci mají vydat počet ze svého vládnutí. Tedy nejen lidé, ale také bohové se musejí zodpovídat Bohu nejvyššímu. Nemohou si z titulu svého božství dělat, co se jim zlíbí. Jejich moc je omezená a jak uvidíme, také dočasná.

Ještě důležitější je ale kritérium tohoto Božího soudu. Bohové mají být souzeni podle toho, jak při svému vládnutí uplatňují spravedlnost. To byla velmi revoluční myšlenka. Vždyť bohové byli pokládáni za nevyzpytatelné, náladové a svévolné bytosti. Mohli si s tímto světem a s lidmi dělat, co se jim zamane, trousit kolem sebe dle libosti dobro a zlo, úrodu a zkázu, klidně odměňovat ničemy a trestat dobráky, když na to zrovna měli chuť. Nikomu a ničemu nepodléhali, žádnému vyššímu principu, nedodržovali žádný řád, žádné hodnoty. Člověk mohl jen doufat, že se nad ním bůh zrovna slituje, případně mohl jeho přízeň podpořit nějakou obětí.

Hospodin se ve shromáždění bohů zjevuje jako Bůh spravedlivý a spravedlnost vyžadující. To vůbec není samozřejmost. A ještě méně samozřejmé je, komu má Boží spravedlivá vláda nejvíce prospět: ne těm mocným a vlivným, s ostrými lokty, dobrými kontakty a šikovnými právníky, ale těm na opačné straně společenského žebříčku. Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost, pomozte vyváznout nuznému ubožáku, svévolným ho vytrhněte z rukou, přikazuje Hospodin. Dobré soudcování nad světem se pozná podle toho, jestli je v něm pamatováno na ty poslední, jestli i oni se dovolají svých práv. Hospodin je jednoznačně na straně ubohých a znevýhodněných. A na jejich straně mají být také všichni nadpozemští vládcové.

Pro mnohé vykladače tohoto žalmu byla nesnesitelná myšlenka, že by Hospodin mohl strpět vedle sebe nějaká jiná božstva. Proto tyto bohy označili za lidské mocnáře. Tento výklad není úplně mylný, protože ve starověku často jedno s druhým splývalo: panovníci, například faraonové, byli pokládáni za bohy či syny bohů a byly jim vzdávány božské pocty. A ostatně také současní vládcové, třebaže se nenechávají přímo označovat božskými tituly, fakticky sami sebe staví do pozice nadlidí, obdařených zvláštními právy a zvláštním zacházením. Trefně to vyjadřuje jedno římské přísloví: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. V tom je řečeno úplně vše: držitelé moci se posouvají do privilegované, skoro božské roviny, protože se na ně nevztahují běžná pravidla, nepodrobují se obecně platným zákonům. A obyčejní lidé jsou zase sníženi do role tažných zvířat, tupých, poslušných, vděčných za to, že jim jejich pánové občas předhodí kus žvance.

Proto asi není od věci platnost Hospodinova soudu rozšířit: nejen bohové různých národů a kultur, ale všichni, kdo soudí, vládnou a rozhodují nad osudy druhých, budou voláni k odpovědnosti. Lidské státy budou posuzovány podle toho, jak se v nich žije chudým, sirotkům, matkám samoživitelkám. Nebo podle toho, jak jsou rozhodovány soudní spory mezi zaměstnancem a nadnárodní společností, mezi drobným farmářem a oligarchou, mezi občanem a politikem. Pro hodnocení vlády není rozhodující růst DPH nebo počet nově postavených aquaparků, ale třeba počet dětí z vyloučených oblastí, kterým se podařilo získat vyšší vzdělání a neztratit se na trhu práce. Nebo počet lidí s duševním onemocněním, kteří už nemusejí trávit své dny na pokoji s dalšími deseti pacienty, ale žijí v chráněném bydlení.

Jak takový soud jednou dopadne? A jak v něm obstojíme my? Vždyť v dnešní společnosti každý z nás má kus moci, samozřejmě neporovnatelné s mocí předsedy vlády, ale přece. Každý z nás můžeme nejenom jít jednou za čas k volbám, ale také vstupovat do veřejné diskuse, ozvat se, je-li pácháno bezpráví, zastávat se nuzných a ponižovaných. Zatímco dávno měli poddaní jen málo možností ovlivnit stav věcí veřejných a víceméně byli odkázání na to, jak za ně rozhodne král, dnes se na moci podílíme všichni. Můžeme být lhostejní, anebo se nechat vyburcovat nespravedlností. Můžeme odvrátit zrak, anebo převzít odpovědnost. Můžeme vše svést na zlou vládu, anebo se dát pohnout soucitem a solidaritou.

Jak tedy v Božích očích dopadneme? To samozřejmě nevíme, avšak víme, jak dopadli bohové shromáždění před Hospodinem. Své povinnosti neplnili, selhali, a tím ohrozili celý svět. Ten se kvůli nim přímo otřásl v základech. Proto musel přijít trest. Ač jsem řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího, zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař, vyhlašuje Bůh. Nastává tedy jakýsi soumrak bohů. Žalmista zachycuje okamžik, kdy se ze skutečných, byť podřízených bohů stávají pouhé přeludy, výtvory lidských hlav či lidských rukou. Z výlučné úcty k jedinému Bohu mezi ostatními bohy se tedy stává víra v jediného skutečného Boha mezi bohy neskutečnými, nepravdivými. Odteď už bez jakýchkoli výjimek či dodatků platí první přikázání Desatera. Já jsem Hospodin a jiného už není.

Bylo by snadné tento Hospodinův soud nad ostatními bohy označit za soud nad všemi jinými náboženstvími. Tak to také teologie po staletí dělala. Je to dobrý pocit, být na té správné straně barikády, být příslušníkem toho jediného pravdivého náboženství a vyjadřovat se pohrdlivě o těch ostatních. Co když je ale tento Boží soud soudem také nad naším vlastním náboženstvím? Můžeme ho číst jako soud nad našimi představami o bohu. Tyto představy straší v našich hlavách, ovlivňují naše myšlení a jednání.

Jakému bohu vlastně sloužili křesťané, když v jeho jménu vedli války a posílali lidi na smrt? Jakého boha vyznávali křesťané, když oslavovali nástup Hitlera k moci jako velkou hodinu lidstva? Jakému bohu věří dnešní křesťané, když vzhlížejí k autoritářům a tím schvalují jejich vládu? Co je to vůbec za boha, který vede lidi k nenávisti, násilí nebo lhostejnosti vůči bídě druhých? Nepochybně to není Bůh Ježíše Krista, který dopomáhal nuznému k právu a poníženému zjednával spravedlnost. Ano, také uprostřed církve vyznávající pravého Boha se snadno uhnízdí uctívání cizích božstev, třeba bohů národa, rasy či prosperity.

A tak smíme tento žalm přijmout jako evangelium: Hospodin, Bůh Abraham, Izáka a Jákoba, Bůh Ježíše Krista, nás osvobozuje také od našich vlastních pokroucených představ o Bohu. On sráží až do prachu nejen mocné na trůnu, ale také modly, jimž někdy podléháme a řídíme se jimi. Možná to není hned a všude poznat, a přece smíme doufat, že jeho právo, jeho milosrdenství a soucit se slabými se přece nakonec prosadí.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz