0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Devítník, Septuagesimae (8. února 2009)
Lukáš 8; 4 - 15

První čtení: Izaiáš 55; 6 - 11

Text kázání (Lukáš 8; 4 - 15):
(4) Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství:
(5) "Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali.
(6) Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu.
(7) Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo a udusilo je.
(8) A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek." To řekl a zvolal: "Kdo má uši k slyšení, slyš!"
(9 Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat.
(10) On řekl: "Vám je dáno znát tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.
(11) Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo.
(12) Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.
(13) Na skále - to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.
(14) Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.
(15) Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu."


Milé sestry, milí bratři,

je nás tady docela dost, ale přece máme celkem pohodlí, každý sedí na jedné židli, nejsme natlačení v davu.

Kolem Pána Ježíše se tísní zástupy lidí. Proč přicházejí? Představte si, že se vydáváte na cestu za nějakým učitelem. Kazatelem? Lékařem? Davová psychóza? Možná trochu.

Proč přicházejí? Co čekají? Nebo už něco dostali a chtějí ještě? Od někoho slyšeli, že to stojí za to? Jsou nemocní a chtějí uzdravení?
Ježíš začíná mluvit: Vyšel rozsévač….

V předsíni na nástěnce jsou obrázky, které malovaly děti na biblické hodině a v NŠ, když mluvily o rozsévači. Je tam veselý pán, tašku přes rameno, nabírá zrní, plnými hrstmi sype kolem sebe. Když jsem psala tohle kázání, vybavovaly se mi ty obrázky před očima.

Pán Ježíš podobenství dopoví a dodá: Kdo má uši k slyšení, slyš!
Pochopily to ty zástupy lidí? Učedníci ne. O zástupech se tam nepíše. Asi taky ne.

Představte si – v neděli ráno si dáte budíka, abyste vstali a stihli včas přijít do kostela. A za 2 hodiny kráčíte domů a říkáte si: to teda fakt nevím, co mi ten farář chtěl říct… Někdo prý jde a sype semena na zem, na pole, na skálu…rozsévač…Nerozumím!

Co příští neděli? Zase si dáváte budíka, vstáváte z teplé postele… Nebo ne?

Přemýšlím, proč ty zástupy přicházejí. Není to poprvé, co tomu nerozumějí. Ale něco je táhne. Tuší, že jde o něco, co se jich týká. Rozezvučelo to nějakou strunu v jejich duši a oni cítí, že ten tón v sobě potřebují. Aby symfonie jejich života byla plná.

A tak příště přijdou zase. Možná zase budou kroutit hlavou, zase si nebudou jistí, že pochopili, ale něco se s nimi bude dít. A ne jejich snažením.

Člověk nemusí všechno pochopit. Vždycky byly a jsou věci důležité, ale ne vysvětlitelné a pochopitelné. A tak se nedivme zástupům lidí,
které se tlačí na Ježíše a chtějí mu být blízko, i když toho rozumem chápou jen málo.

Rozsévač. Pán Ježíš jako rozsévač. Sype hodně, rozhazuje to na zástupy, padni, kde padni. Neúnavný. Nešetří. Asi má dostatek setby. Jako na dětském obrázku – usmívá se a rozhazuje.

Co rozsévá? Slova, příběhy, podobenství, naději, uzdravení, lásku, pokoj…. Kráčí prostředkem davu a sype. Kdo má uši k slyšení, slyš! Kdo má otevřené srdce, přijmi lásku, kdo je chromý a chce být uzdraven, ať vezme lože a jde. Kdo je hříšný a ví o tom a chce být jiný – pro toho je odpuštění.

Někdy nám ta setba připadá marnotratná. Proč to sype na cestu? Jak může jít večeřet s takovým zlodějským celníkem? Proč to sype na skálu? Proč si vybírá takové lidi, jako je třeba Jidáš? Jak to, že se baví s jednou ženou prostitutkou a od jiné si nechá otírat nohy? Proč si nevybere někoho lepšího? Spolehlivějšího? (třeba mě? – nebo – to by si mne taky asi nevybral…)

Davy odejdou a Ježíš zůstane jen s učedníky. Podobenství nepochopili. A on jim říká, že jim je dáno pochopit tajemství Božího království. Vy máte tu milost nahlédnout za oponu, vám to chci vysvětlit.

Jsme to my křesťané, komu se to tajemství trošičku poodkrývá? Jestli ano, je to z milosti, je to privilegium. To dostáváme. Není to naše zásluha, že Božímu tajemství rozumíme o maličko více než někdo jiný.

Pán Ježíš učedníkům podobenství vysvětluje. Nezařazuje je. Není to tak, že by oni byli ta dobrá půda a ty nechápající zástupy to neúrodné ostatní. Učedníkům je dáno vidět, jak to se slovem Ježíšovým, se slovem života chodí.
Oni sami jsou některým z těch povrchů, na které semeno dopadá. Jsou cestou, skálou nebo polem? Jsou zemí zavlažovanou, nebo vyschlou? Nemají oni zahradu zarostlou křovím, které nedá ničemu vyrůst?

Čím jsme my? Na jakou půdu dopadá slovo Boží? Je možné, že by semeno mohlo přinést plody?

Ptám se sama – nejsem ušlapanou cestou, kde se semeno asi neuchytí? Čím je moje srdce ztvrdlé, že je neplodné? Čím to je, že je moje srdce otevřené – ale otevřené ďáblu, zloději, zlému? Říká se, že čert se bojí kříže. Dalo by se to říct jinak: ďábel se bojí modlitby. Srdce se dá kultivovat, zúrodňovat a chránit modlitbou.

Ptám se sama – nepadá to slovo u mě (ve mně) na skálu? Proč neprorůstá kořeny hloub? A chtěla bych vlastně, aby do mne Boží slovo prorůstalo? Asi jste všichni někdy vytáhli z květináče rostlinu (bratr Kefurt to asi zná moc dobře), dobře zakořeněnou, a víte, jak to vypadá – kořeny zaplňují celý květináč. Není polovina jen hlína, bez kořenů. Má-li to semeno, slovo nést užitek – musí prorůst všecko. A mne napadá – chci, aby to prorostlo všude? Chci se mu dát všanc úplně? A – nebolí to prorůstání? Nebudu se kvůli tomu muset zbavit něčeho, co v růstu a prorůstání brání? A ještě něco – zalívat. Jak? Zase je to modlitba?

A do třetice se ptám – co to křoví? Nezarůstá zahrada mého srdce křovím? Čemu dávám v sobě prostor? Čím trávím čas, o čem přemýšlím, co dělám celý den? A celou noc?

A naposledy se ptám: můžu být – aspoň někdy - tou dobrou zemí? A jsem to vůbec já, kdo v sobě může tu dobrou zemi připravit? Nemyslím si, že bych byla bezmocná a měla čekat, zda se to náhodou nestane. Nemusím sedět a říkat si, že to na mně stejně nezáleží. Záleží. Nevím přesně jak, jak moc, ale nevěřím, že by bylo někde předem zapsáno – tvoje srdce je a vždycky bude tvrdou zemí, nebo: tvoje srdce bude vždy půdou úrodnou. Jsem to já, kdo má pozvání se modlit. Jsem to já, kdo má uklízet na zahradě, vytrhávat plevel, rozhodovat o svém čase, zájmech a prioritách. Já sama prosím o to, aby Pán Bůh tvrdou půdu mého srdce kultivoval.

A nakonec: zrno v dobré půdě přinese mnohý užitek. Co to je – ten užitek? Vyroste klas a je v něm spousta zrníček. Obilí se sklidí, zrní se vymlátí, umele, vznikne mouka. Ten klas z toho nic nemá. Je smutný, že o všecko přišel? Doufám, že ne. Chtěla bych umět být klasem, který se namáhá, aby na něm vyrostlo 100 semínek, a pak se raduje, jak někomu chutná chleba upečený z jeho mouky. To je úroda a užitek, to je odměna za trpělivé obdělávání a zalívání.

Amen.

Lenka Ridzoňová


zpět ...
© 2005 archa.cz