0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (11. července 2010)
Přísloví 30; 24 - 33

První čtení: Matouš 6; 19 - 34

Text kázání: Přísloví 30; 24 - 33
(24) Tito čtyři jsou na zemi nejmenší, a přece znamenití mudrci:
(25) mravenci, národ bez síly, a přece si zajišťuje v létě pokrm;
(26) damani, národ bez moci, a přece si staví obydlí v skalách;
(27) kobylky, které nemají krále, a přece všechny vytáhnou válečně seřazeny;
(28) ještěrka, kterou můžeš vzít do ruky, a přece bývá v královských palácích.
(29) Tito tři pěkně vykračují a čtyři pěkně pochodují:
(30) lev, bohatýr mezi zvířaty, před nikým neustoupí;
(31) oř silných beder nebo kozel a král se svým válečným lidem.
(32) Jsi bloud, vynášíš-li se; máš-li nějaký záměr, ruku na ústa!
(33) Stloukáním smetany vznikne máslo, tlak na nos přivodí krvácení, tlak hněvu vyvolá spor.


Milé sestry, milí bratři,

lev je králem zvířat, orel je králem ptactva, kůň je symbolem inteligence, stejně tak delfín; had znamená vychytralost, no a člověk je pánem tvorstva. Tak jsme se to během života učili, tak jsme to slýchali. A tak nás překvapí, že text z knihy Přísloví, který je základem kázání, na nás jde tak podivně. S mravenci, damany, kobylkami a ještěrkami. Takoví nepatrní tvorové. Mravenci nás rozčilují, všude vlezou, štípají, jsou nepříjemní. Damani, příbuzní slonů, nejsou o nic větší než králíci, jsou dokonce králíkům podobní. Kdo o nich něco ví? Většinou se musíme podívat do slovníku, abychom věděli, o kom je řeč. Kobylky? Je jich plná louka. Když si hovíme v trávě, kolikrát nějakou tu kobylku zalehneme, skáčou nám kolem hlavy a příšerně cvrlikají. Ještěrky, té si mnohdy ani nevšimneme. Hop, hop a je pryč. Maličká, klouzavá, pro někoho zajímavá, pro jiného nepříjemná. A bible jim věnuje tolik prostoru. Co na té havěti je, že se jí Bible zabývá? Čekali bychom přece veliké věci, zásadní události, řeči o Boží lásce a Božím díle, o hříchu a milosti. O Boží cestě s člověkem, o Božím promluvení k člověku, o plánech a záměrech. A tady na nás s takovými tvorečky, s takovou, opět řekněme, havětí. Co s tím? Přece jen lev by nebyl?

Malí, v podstatě bezbranní tvorové. Nejmenší, a přesto znamenití mudrci, uvádí jejich vystoupení text. Čím jsou tak zajímaví? O každém je stručná charakteristika.

Mravenci umí plánovat a ekonomicky myslet. V létě si zajišťují pokrm na celý rok, shromažďují zásoby. Damani, kteří jsou třeba oproti šelmám slabí, jsou dobří stavitelé. Sídlí ve skalách jako orli. Staví si obydlí, velmi důmyslná doupata, ve skalách. Kobylky jsou bez vůdce a přesto se umí seřadit do vojenského tvaru a mračna kobylek jako nezadržitelný voj táhnou seřazeny bez jakéhokoliv vnějšího rozkazu. A ještěrka, jakkoliv ji ani do ruky nemůže člověk chytit, přebývá v palácích králů. Kdo by to řekl, že tak nepatrní tvorové a budou mít takový význam. Zřejmě význam a hodnota živého tvora nejsou závislé na jeho fyzické velikosti, na síle hlasu, na umění prosadit se vedle druhých a proti druhým. Nebude to vlastně jako s člověkem? Že jeho význam a hodnota jsou dány jeho jedinečnosti, již jen jeho existencí? A nevede nás ten přečtený oddíl k přemýšlení o člověku a jeho ceně? Zůstaňme ale ještě chvíli v živočišné říši.

Když Ježíš hovoří o zabezpečení života, jak jsme to slyšeli ve čtení evangelia, jako příklad Boží péče dává nebeské ptactvo, jiná verze hovoří o vrabcích, a také lilie a polní kvítí. Jsou tak důležití a důležité, že se o ně Bůh stará. Nijak se o to nemusí přičinit a přesto jsou krásné a barevné. Jednoduše jsou a bez nich by byla příroda ochuzena právě o to, čím jsou jedinečné. O jejich barvy a až závratně omamné vůně lilií, o švitoření vrabčáků na drátech elektrického vedení nebo ve větvích stromů, o pohyb ptactva po obloze, když seřazeni letí do teplých krajů. Jsou součástí stvoření, součástí přírody. Všechno živé má v přírodě svůj význam, vše má svoji cenu, hodnotu, vše je součástí toho největšího uměleckého díla nazvaného stvoření, vše je dílem Dárce života, jehož vůlí je život, plný originálních barev a tónů, vůní a zvuků, chutí a tvarů, všechno do sebe zapadá, patří k sobě, má své místo. Je to taková pestrobarevná, velmi plastická mozaika, ve které má každý kamének své místo, svoji roli, svoji hodnotu stejnou jako všechny další kaménky. Patří do toho obrazu, do té mozaiky jak mravenec, tak lev, jak daman, tak slon, jak kobylka, tak orel, jak ještěrka, tak kůň.

A patří do té mozaiky života a celého vesmíru člověk. Patříme tam vy a já, patří tam člověk s ochrnutím na vozíčku a patří tam vrcholový sportovec. Patří tam pacient psychiatrické léčebny z oddělení chroniků a stejně tak vysokoškolský profesor. Patří tam žena v domácnosti i žena v dozorčí radě ČEZu. Patří tam úřednice z oddělení kontroly DPH na finančním úřadě a patří tam podnikatel, který jí předkládá účetní doklady ke kontrole. Patří tam křesťan i muslim, věřící i bez vyznání. Doplňte si do té mozaiky koho chcete, každý v ní má své místo. Každý jako jedinečná, originální, cenná součást společenství, sociálního řetězce, jako dobré Boží stvoření. Nikoliv cenná ve srovnání s druhými, cenná nezávisle na druhých, dokonce cenná ne pro své zásluhy nebo mravný život, cenná jako bytí, protože je, protože existuje. Protože to bytí je, jak věříme, součástí Boží vůle, Božího plánu se světem. On dává člověku zakotvení a určení. On člověka zachraňuje pro život. Pro tento časný a také pro život nový, Kristem, jeho smrtí vykoupený a vzkříšením obnovený. Bůh miluje své stvoření, miluje člověka, miluje tebe a mě. Ne proto, jací jsme, ale proto, že jsme. Odtud pak pramení onen imperativ lásky, abychom milovali jedni druhé. Ne ovšem pro nějaké významné vlastnosti, ne pro zásluhy, ale jednoduše proto, že jsou, že jsme, existujeme. Jde o lásku bez přívlastku. To jen víno máme raději přívlastkové, třeba pozdní sběr, ten bývá lahodný. Ale láska? Ta zůstává láskou, i kdyby to byl raný sběr, trvalý sběr nebo i ten pozdní sběr.

Mnoho osobních krizí vzniká mimo jiné proto, že si člověk svoji cenu, svoji hodnotu, nezávislou na výkonu nebo druhých lidech, nepřipouští. Chybí mu pocit vlastní hodnoty. Pochybuje o své hodnotě. Lide se zdají sobě příliš malými, příliš málo znamenajícími. Záleží jim na tom, co si o nich myslí druzí, jakou hodnotu jim přisoudí druzí. Plyne odtud pocit bezmoci, nepotřebnosti, nedostatečnosti. Svoji hodnotu odvozují od toho, co na ně a o nich říkají druzí lidé. Stávají se otrocky svázání, závislí na mínění a hodnocení druhých lidí, které je svazuje, deformuje; a neptají se, jakou hodnotu jim přisoudil Dárce života. A tu člověk může žasnout, protože ten dává člověku hodnotu jedinečnosti, stvoření, bytí. Stojí za to neptat se, jak mě vidí druzí lidé a svoji hodnotu přijímat odtud, ale ptát se, jak mě vidí Bůh a svoji hodnotu čerpat z odpovědi na tuto otázku. Jaká je to odpověď jsme slyšeli před okamžikem. Německý mnich Anselm Gruen říká: „Pocit vlastní hodnoty je vědomí své vlastní ceny své důstojnosti, jedinečnosti své osoby. Je to vnímání mého já, mého opravdového bytí, obrazu, který si o mě Bůh udělal“. To je, milé sestry a milí bratři, jednak cesta sama k sobě, a pak také cesta k druhému člověku.

Jak je tomu s cestou sama k sobě? Přijetím své hodnoty, dané naší existencí v jedinečnosti a vycházející z Božího rozhodnutí, jeho lásky a přitakání k našemu životu, přijímáme sebe jako celek. Přiznáme si naši nedostatečnost, pochybení, nejistoty a slabosti, naše pády a přešlapy, naši skutečnost, to, že jsme dobří i že dobří nejsme. Nedovolíme, aby o tom rozhodovali, případně nám to sdělovali jiní. My to víme. My to přece víme. Přiznáme si to. Jsme cenní i ve svých nejistotách, ve svých zábranách, ve svém kolísání. Naše hodnota zůstává. Pocit vlastní hodnoty není pýcha a namyšlenost, je to mnohem spíše cit pro vlastní cenu ve všech slabostech a mezích. Přijetí se i s těmi slabostmi a mezemi. „Pane, zde jsem. Takový jsem. Ty mě tak přijímáš. Dej, abych i já uměl sebe tak přijmout a druhé tak přijímat“. Taková může být naše modlitba. Ještě jedna citace z Gruena: „Není žádná duchovní zkratka, která by nám mohla ušetřit vyrovnávání se s psychickou realitou našeho života. Kristus sestoupil k nám lidem, abychom našli odvahu sestoupit do vlastní skutečnosti. Jen tak můžeme vystoupit k Bohu“.

A jak je to s cestou k druhému člověku? Jednoduše: jestliže tak přijmu sama sebe, nic mi nebrání tak přijímat i druhé lidi. Svého partnera, partnerku, své rodiče i své děti, své přátele... Přijímat je v jejich plné hodnotě, dané Stvořitelem. Pro křesťana je to hodnota Kristova života, pro člověka obětovaného.

Milé sestry, milí bratři, to je ale dobře, že spolu s námi žijí na této zemi mravenci, damani, kobylky a ještěrky. Jakkoliv nepatrní tvorové, mají velkou hodnotu. Přivedli nás dnes tito čtyři živočichové k nám samým. Až na svých prázdninových cestách uvidíte mravence, případně budete v lese pozorovat s úžasem a zaujetím hemžení mravenců na mravenečním kopci, až potkáte damana nebo i zajíce, až na louce uvidíte a uslyšíte koncert kobylek, až vám přes cestu přeběhne ještěrka a zmizí v trávě, spokojeně si oddechněte. Všechno je, jak má být. Všechno je v pořádku. Tito čtyři tvorové nás nejen uklidňují, že je skutečně vše, jak má být, ale také, že zde jsme my, jedinečné bytosti a naše hodnota je veliká, stejná u každého, daná Dárcem života, vykoupená Kristovou obětí. Tak vzhůru do života, na cesty. Doprovází nás ještěrky, damani, mravenci, kobylky a další havěť. Ale hlavně, po té cestě s námi jde náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz