Kázání
Jonáš 1, 1–3
(1) Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu:
(2) „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.“
(3) Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.
Milé sestry, milí bratři,
stalo se slovo Hospodinovo, slýcháme často v biblických příbězích. Jak se může slovo stát? Rozuměli bychom, kdyby tam stálo třeba: uslyšel Jonáš Hospodinův hlas, anebo: promluvil Bůh k Jonášovi. To by bylo jasné: jeden mluví, druhý naslouchá. Jenže pozor – tady mluví přece Bůh sám. A tak se nám ihned vnucují otázky: jak mluví? Copak má Bůh ústa? Copak vydává hlas? A v jaké řeči k nám hovoří? Na jaké vlnové frekvenci zní?
Ne, tudy cesta k porozumění nepovede. Stalo se slovo Hospodinovo – to je nakonec přesnější vyjádření, než se na první pohled může zdát. Nevíme, zda Jonáš slyšel nějaké hlasy. Možná vůbec ne. Kdo slyší slova, i když vedle něj žádný mluvící člověk není, měl by asi utíkat k psychiatrovi, protože halucinace jsou neklamným znamením duševního onemocnění. Někdy nám křesťanům lidé předhazují, že jsme blázni, když věříme v jakousi nebeskou bytost, která ovšem kupodivu, navzdory značné vzdálenosti od nás, mluví tak, že ji můžeme slyšet.
Ne, my na žádné zvuky přicházející z kosmických dálek nevěříme. A právem jsme podezřívaví, když slyšíme hlasy vycházející z naší hlavy. Tady jde ale o něco jiného: Boží slovo nerozechvívá naše bubínky, ale rozechvívá naše srdce. Boží slovo se stává tak, že se nám přímo vnucuje, vstupuje mocně do našeho přemýšlení i emocí. Je to brouk v hlavě, který, když se jednou usadí, se už nedá vyhnat.
Boží slovo je výzva, volání, pnutí, které ovšem nevychází z našich úvah, propočtů a plánů. Přichází nečekaně, neplánovaně a obvykle značně nevhod. Boží slovo je svou povahou nevhodné, neskladné, nezapadající – jinak by to ani nebylo Boží slovo, protože bychom si na ně sami uměli přijít.
Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi. Když něco Bůh řekne, obvykle se to stává ihned skutečností. Slovo Boží se okamžitě zhmotňuje, přejde do konkrétních událostí a činů. Stalo se slovo a vzniklo nebe a země a všechno, co je na ní. Boží slovo není planý slib, ale impuls, který dává věci do pohybu.
V Jonášově případě je ovšem cesta Božího slova složitější. Slovo se stává – a vzápětí naráží na odpor. To je důležité poznání: Bůh nám dovoluje klást mu odpor. Bůh je mocný, ale dovoluje nám neposlušnost, vzdor, maření jeho záměrů. Lze to ovšem povědět také naopak, pozitivně: Boží slovo čeká na naši spolupráci. Bůh očekává, že se do jeho díla sami pustíme, že jeho rozkaz přijmeme jako své poslání, a hlavně: že do něj zapojíme svůj um, svůj talent, své znalosti.
Každý z nás bychom měli být připraveni na to, že si nás Bůh povolá k něčemu důležitému. Připraveni – to je možná příliš silné slovo, vždyť na Boží úkol se nikdo nemůže správně připravit. Ale aspoň si máme připustit, že nikdo z nás není natolik nehodný a nevhodný, aby se nemohl stát Božím nástrojem. Každý z nás bychom jistě mohli vyjmenovat mnoho důvodů, proč zrovna já ne. Ale Bůh vidí právě ty opačné důvody: proč zrovna ty ano. Právě pro tvou jedinečnost, právě proto, že nikdo jiný není takový, jaký či jaká jsi ty, Bůh tebe někam volá a někam tě posílá.
Kdysi jsem na internetu našel seznam biblických postav, které si Bůh povolal – a u každé z nich bylo uveden nějaký jejich nedostatek, slabost, hendikep. Například Abraham – byl moc starý. Sára – byla neplodná. Noe se občas opil do němoty. Rachab byla prostitutka. Samařská žena byla několikrát rozvedená. Zacheus byl malý, zakomplexovaný a živil se podvody. A tak dále. Celý ten dlouhý seznam končí upozorněním: tak se nelekni, že Pán počítá taky s tebou.
Jonáš se ovšem zalekl. Nelze se mu příliš divit. Zkusme si položit otázku: má člověk Boha poslouchat úplně ve všem? Když Bůh zavelí, že máš vyskočit z okna, vyskočíš z něho? Když Bůh Abrahamovi přikáže, že má obětovat svého syna Izáka, půjde ho zabít? Když Bůh teroristovi řekne, že se má odpálit v metru, udělá to?
Dnes si asi víc, než kdy jindy dáváme pozor, když se někdo ohání Bohem, aby ospravedlnil své zájmy, politické či osobní. Ne, Bůh nikoho neposílá, aby mařil život, aby zabíjel nevinné, aby bral lidem důstojnost. Přinejmenším tedy Bůh Ježíše Krista tak jistě nečiní. Ježíš posílá své učedníky zvěstovat evangelium, uzdravovat nemocné a vyhánět démony. A pokud církev v minulosti tvrdila, že jí Kristus přikazuje zabíjet jinověrce nebo upalovat čarodějnice, jednala ve skutečnosti ne ve jménu Boha, ale spíš ve jménu satana.
Ne každé vnuknutí, který pociťujeme, je z Boha; může to být také ďábelské pokušení nebo obyčejný hlas našeho sobectví. Naštěstí v tom rozlišování duchů máme jasné kritérium – je jím Ježíšův příběh. V něm dochází k tříbení, oddělování toho, co máme následovat, od toho, co máme zavrhnout, i kdyby se to tvářilo sebesvatěji.
Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář. Upřímně řečeno – komu z nás by se chtělo? Kdo z nás se odváží být osamoceným hlasem, který volá ne, když všichni říkají ano? Kdo dokáže jít proti většině, přesile, převládajícímu přesvědčení? Kolik bylo Rusů, kteří v srpnu 1968 v Moskvě protestovalo proti okupaci Československa? Kolik umělců v roce 1977 odmítlo podepsat Antichartu? Dnes si připomínáme upálení mistra Jana Husa, ten o tom také něco věděl.
Málokdo je pro svůj názor ochoten vážně riskovat – většina se spíše skrývá v bezpečné anonymitě internetového prostředí, kde mohou naprosto bez rizika cokoli vykřikovat do světa, a ještě působit zajímavě. Jít do Ninive, velkého města, plného hříchu – s vědomím, že mohu špatně skončit, že tam nějakého přivandrovalého kritika v lepším případě nebudou brát vážně, v horším případě s ním udělají krátký proces. Do toho se Jonáš nehrne.
Jméno Jonáš může znamenat holubice – a ta je přece symbolem míru a usmíření. Možná by Jonáš rád byl poslem dobrých zpráv, miláčkem publika, kterého všichni vítají s otevřenou náručí. Být poslem soudu naopak nevěstí nic dobrého.
Jenže zlo Ninivanů volá do nebe a Bohu to není lhostejné. Chce proti tomu zakročit, nenechat to tak být. Ale opět: potřebuje k tomu člověka. Mohl by to zlotřilé město smést z povrchu zemského, ale jeho plán je jiný. Ještě, než přijde soud, je možné se změnit a napravit. Ninivané mají dostat šanci a Jonáš jim ji má tlumočit.
Vstaň, Jonáši, a volej proti tomu městu, burcuj, protestuj. Možná, že se ke tvému hlasu připojí hlasy další. Možná tvoje výzva k pokání spustí lavinu dobra, takže i to mocné, bohaté a pyšné město zjistí, jak hluboko se propadlo.
Ale Jonáš se zdráhá. Prchá do Taršíše, pryč od Hospodina. Nelze tu přeslechnout vypravěčovu jemnou ironii. Utéct před Hospodinem? Kam utéct? Ano, Taršíš byl považován za samotný konec světa, někde v dnešním Španělsku. Nikam moc dál se tehdy ani utéct nedalo. Ale myslíš si, Jonáši, že se tam před Bohem schováš? Copak i tam tě Bůh nedostihne? Copak tam nějak snáze zaženeš to slovo, které se stává, které tě nenechá v klidu, které tě nutí konat to, co konat máš?
Můžeme se Jonášově naivitě zasmát. Anebo si připomenout, kdy jsme sami zkoušeli utéct před svým úkolem nebo před sebou samými. Kdy jsme odkládali něco, co nás dříve či později samo muselo dostihnout. Kdy jsme hledali šikovné zkratky a zjednodušená řešení, která nás ale nakonec zavedla do ještě větších problémů, než byl ten, jemuž jsme se původně chtěli vyhnout. Kdy jsme z mysli vytěsňovali a zametali pod koberec nepříjemné věci, místo abychom se do nich odvážně pustili a zpracovali je.
Pryč od Hospodina, říká si Jonáš v srdci svém. Bůh si ale totéž neříká o Jonášovi. Ani o nás.
Amen.
Ondřej Kolář