Kázání
Matouš 5, 5
(5) Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Milé sestry, milí bratři,
coby obyvatelé velkoměsta si ticho obvykle spojujeme s něčím příjemným, co nám chybí, a co proto při každé příležitosti vyhledáváme, zejména teď v době dovolených. Ticho léčí, říkáme. Hluk naopak ruší, odvádí pozornost a znervózňuje.
Jak je to ale s tichými lidmi? Nejspíš na první pohled vzbuzují sympatie, ale možná také politování – to jsou ti neprůbojní, uťápnutí, nechají na sobě štípat dříví, a tak je každý jen využívá. Mezi takové přece nechceme patřit. Dnes se naopak žádá, aby se člověk uměl ozvat, nastavil si hranice, bránil se, jinak s ním budou ostatní zametat.
Ježíšovo slovo je jistě zneužitelné, jako ostatně téměř všechny biblické verše. Umím si představit, že by mohlo být oblíbené u diktátorů. Vždyť ti přímo milují tiché občany. Blaze těm, kdo poslušně držíte ústa a krok, kdo neprotestujete, nereptáte, nedožadujete se svých práv a necháváte nás v klidu vládnout. Na plná ústa to sice nikdy neřeknou, ale přesně to od nás očekávají. Vyzdvihování tichosti může snadno sklouznout v oslavu občanské zbabělosti a ustupování zlu.
Písničkáři Simon a Garfunkel ve své dnes již legendární písní Sound of Silence, tedy Zvuk ticha, zpívají o tichu, které neléčí, ale naopak bují v mezilidských vztazích jako rakovina. Je to mrtvolné ticho vyvolané nedorozuměním, vzájemnou ignorancí a apatií.
Tichý nemusí být jen člověk mírný a skromný, ale také člověk neochotný otevřeně vyjádřit svůj postoj, ale o to víc ve skrytu intrikující. Nejen dobré, ale také zlé věci se připravují v tichosti, aby je nikdo včas nemohl odhalit. Je tolik odstínů ticha – a zdaleka ne všechny jsou žádoucí.
Ježíš tiché nejen blahoslavil, ale také se sám za tichého považoval. Vezměte na sebe mé jho, říká, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Jak je to ale s Ježíšovou tichostí?
Po pravdě řečeno, v evangeliích se o ní mnoho nepíše. Občas se Ježíš vzdálí davům a ztiší se k modlitbě. A tím i nám ukazuje, jak je nezbytné, aby si člověk uprostřed celodenního hluku vyhradil také čas pro ticho a usebrání. Abych mohl mluvit a dávat, musím také předtím Bohu naslouchat a od něj přijímat. A abych zaslechl Boží hlas jemný a tichý, musím se sám ztišit. Dokonce i lidé, kteří se s žádným náboženstvím neztotožňují, se dnes čím dál častěji oddávají meditaci, vstupují do ticha, které je stále vzácnější.
Nicméně obvykle Ježíše zastihujeme, jak mluví. Právě jeho mocné slovo proniká hluboko do lidských srdcí, nenechává nikoho v klidu a činí všecko nové. Jeho slovo je stvořitelské – uzdravuje, oživuje, staví na nohy. Ježíš nebyl tichošlápek ani zbabělec: dokázal říci své jak nečistým duchům, tak i náboženským a politickým špičkám. A že uměl také na někoho zvýšit hlas, o tom dostatečně svědčí třeba příběh o vyhnání kupců z chrámu.
Ježíš zjevně nebyl tichý ve smyslu mlčenlivosti. Jeho tichost byla spojena s pokorným srdcem. A právě tím své okolí překvapoval a možná přímo šokoval. Ani do dnešní doby příliš nezapadá, vždyť velkohubost, sebevědomé výkřiky, sebestřednost a bezmezná pýcha jsou spolehlivými prostředky, jak získat přízeň davů a dostat se k moci. Mnozí lidé jsou fascinováni siláckými gesty, mají pocit, že složité problémy dnešního světa lze řešit rázným bouchnutím do stolu.
Také v Ježíšově době se od mesiáše očekávalo, že tvrdě a nekompromisně nastolí spravedlivý řád, potrestá bezbožníky, odstraní všechno zlo – klidně s použitím násilí. Ježíš do těchto představ a schémat nezapadal, protože násilí zásadně odmítl. Jeho slovo sice bylo mocné, ale nikoli ponižující, šířilo radost, a ne strach, rozdávalo naději, a nikoli nenávist.
Ježíš je vzor pokorné a odvážné tichosti. Svou moc Božího syna nikdy nezneužil ve svůj prospěch. Dal ji naopak pocítit těm, kdo už ztráceli naději. Ježíš se přibližoval tichým, stával se jejich bratrem. Byli to lidé – a dodnes jsou to lidé -, jejichž hlas není slyšet. Možná tito lidé dokáží promluvit, ale jejich slova nikdo nebere vážně. Možná protestují a ozývají se, když cítí bezpráví, ale jejich hlas nemá sílu, protože není podepřen žádnou politickou ani mediální mocí. Nikdo se jich nezastane. A tak možná nakonec mluvit přestali, protože jim připadá, že to stejně nemá smysl. Už jsou vysílení neustálým voláním o pomoc a po nápravě, a tak to prostě vzdali.
O těchto lidech se někdy hovoří v předvolebním období. Těch, kdo se voleb neúčastní a nechávají svůj hlas dobrovolně propadnout, je velmi mnoho. Jistě, řada z nich tak činí prostě z lenosti, lhostejnosti a nezájmu, ale jiní mají pocit, že jejich hlas stejně nic nezmění, protože k těm nahoře žádné jejich volání zdola stejně nedolehne.
Ježíš propůjčil svůj hlas tichým. Zaslechl jejich volání, vzal vážně jejich trápení, dotkl se jejich ran. A stal se jejich hlasem volajícím k Bohu. Vzal jejich nářek do svých úst a přednesl je svému nebeskému Otci.
Pro tyto tiché zní Ježíšovo podivuhodné zaslíbení: oni dostanou zemi za dědictví. Proč zrovna zemi? Někteří vykladači v tom spatřovali novou zemi, zemi nově stvořenou na konci času. Tím bychom ale příliš rychle přeskočili pozemskou skutečnost, která biblickým pisatelům přece tolik leží na srdci. Když Ježíš zasliboval zemi, sotva mohla jeho posluchačům přijít na mysl jiná země než země izraelská, země zaslíbená. Země, ve které sice žili, ale která jim současně nepatřila, protože byla okupována cizí říší. Zaslíbenou zemi daroval Izraelcům sám Hospodin, ale tehdejší politická situace Božího lidu tomu příliš neodpovídala.
Ježíšovo zdánlivě nenápadné slovo v sobě obsahovalo třaskavou směs. Kladlo otázku: komu vlastně země patří? Těm, kdo ji násilně obsadili a teď ji vysávají? Patří jen vládcům a oligarchům? Bůh přece nedal zemi jen pár vyvoleným. Jaký podíl má na Boží zemi člověk, jemuž nepatří ani její malý kousek? Možná se Ježíšovým posluchačům vybavila následující slova žalmisty: Zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. Ještě maličko a bude po svévolníkovi – ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj. Když se tato slova propojí s Ježíšovým zaslíbením, zní to přímo revolučně.
Ježíš zásadně staví na hlavu běžnou představu o tom, komu země patří. A vrací se zpět k dávným Hospodinovým zaslíbením: země tu není jen pro ty mocné, kteří si z ní dokáží urvat co největší díl. Není tady jen pro velkostatkáře, kteří scelují pozemky a vytlačují malé sedláky. Není jen pro lidi s ostrými lokty. Nikdo nemá právo říci: tato země je naše, tato země patří jen nám. Země patří především Hospodinu, se vším, co je v ní, jak se píše zase v jiném žalmu. A Hospodin ji zdarma dává svému lidu. Proto má být prostorná a poskytnout domov a zázemí každému. I tomu tichému, i tomu, kdo nemá moc a vliv.
Považme, kolik válek bylo v dějinách lidstva rozpoutáno právě kvůli území. Kolik lidí zemřelo pro vidinu nové, větší a úrodnější země. A kolikrát se takové dobyvačné boje zaštiťovaly Božím jménem. Samotná Izraelská země je dnes místem hrozivého konfliktu také kvůli protichůdným územním nárokům. O zemi ale spolu bojují mnohé jiné státy na světě. Na stále lidnatější planetě je nám stále více zatěžko žít spolu, dopřát druhému prostor k životu a spravedlivě se s ním podělit o bohatství, které nám příroda stále ještě dává. Hrozí, že naše země pro nás přestane být dobrým domovem. Ježíšovo zaslíbení země proto zní dnes aktuálněji než kdy jindy.
Ježíšovo zaslíbení patří tichým. Ne uřvaným vůdcům chřestícím zbraněmi, ne mocným vlastníkům půdy plundrujícím přírodu. Bůh dává na své zemi prostor každému – a nejvíce právě těm nejméně hlasitým, kteří jsou nejvíce ohroženi, protože jsou přezíráni a umlčováni. Před Bohem a u Boha má každý své místo, nikdo se o ně nemusí rvát a odstrkovat druhé. Před Bohem není nikdo bezdomovec. A věříme, že i v nebeském království, v domě našeho nebeského Otce, je dostatek příbytků pro všechny, jak nás o tom ujistil Ježíš.
Amen.
Ondřej Kolář