Kázání
Zjevení Janovo 21, 1–7
(1) A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.
(2) A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.
(3) A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,
(4) a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
(5) Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“
(6) A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.
(7) Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem.
Milé sestry, milí bratři,
dnes se hodně mluví o vizích. Či přesněji: o jejich nedostatku. Naše civilizace potřebuje vizi, tedy schůdnou cestu, jak v následujících desetiletích a staletích vůbec přežít. Naše země má mít vizi, tedy představu o jejím budoucím směřování, přesahující jedno volební období, tak aby se na ní většina lidí dokázala sjednotit. Vize prý chybí církvím a sborům – vyčítá se jim, že žijí jen koloběhem církevního roku, neumějí plánovat, myslet strategicky, rozhodovat se v dlouhodobějším výhledu. Vize se nakonec požaduje i po každém z nás – například při pracovních pohovorech se nás ptají, jak si představujeme sami sebe za pět či za deset let. Stejně tak hypotéka se plánuje na dlouhé období a my bychom měli být schopni odhadnout, jestli ji v budoucnu utáhneme.
Janovo zjevení se někdy označuje jako vidění, tedy vize. Neznámému autorovi, jehož spis uzavírá bibli, byl odhalen běh budoucích dějin. Jeho vize je vskutku dlouhodobá, protože mu bylo dáno nahlédnout až do jejich konečného rozuzlení. Potíž je ovšem v tom, že Jan mluví obrazným a symbolickým jazykem, takže jeho vidění není snadné rozšifrovat, natož je vztáhnout ke konkrétním dějinným událostem nebo postavám. Možnosti výkladu jsou téměř neomezené. Během dějin církve si v nich každý našel to, co potřeboval.
Další potíž spočívá v tom, že Janovy vize nejsou vizemi v dnešním slova smyslu. Popisované události nejsou vytčené cíle, k nimiž můžeme či máme vlastním úsilím dospět. Nelze stanovit žádný plán, podle kterého bychom měli postupovat. To, co má přijít, přijde takříkajíc samo od sebe, bez našeho přičinění. Běžný člověk nemá šanci tyto velké děje ovlivnit. Jízdní řád budoucnosti je předem stanoven, změny či úpravy nejsou možné.
To je samozřejmě v příkrém rozporu se současným vnímáním skutečnosti. Když si něco plánujeme, počítáme samozřejmě také s věcmi neočekávanými a nepředvídatelnými, ale v zásadě jsme přesvědčeni, že máme budoucnost ve svých rukou. Janova vize vychází z předpokladu přesně opačného: budoucnost ve svých rukou nemáme, ta se přes nás prostě jen přežene jako povodeň.
Tenhle pohled na dějiny nám může být cizí. Zdá se, že nás připravuje o vlastní spoluodpovědnost a činorodost, ba dokonce může svádět k alibismu, k hospodskému nadávání na ty nahoře, kteří za všechno mohou. Ale pro mnohé generace křesťanů byl naopak zdrojem útěchy. My sice nemáme dějiny v hrsti, ale to nás nemusí děsit – vždyť je má v rukou Bůh sám. Na tom jest nám dosti. A tak smíme doufat, že po přejití vichřic hněvu se Boží království v tomto světě nakonec prosadí. Žádný strom neroste do nebe, žádná pozemská říše tu není navěky, žádný vládce není nesmrtelný, žádné utrpení není bezbřehé. Nekonečný, věčný je jedině Bůh sám. A on jednou učiní konec všemu, co nás nyní svírá a mučí.
Tato myšlenka může být útěšná i pro dnešního člověka. Budoucnost skutečně není cele v našich rukou, i když si stokrát budeme namlouvat opak. Ani svůj vlastní život nemohu zcela naplánovat a takříkajíc zmáknout. Je v něm příliš mnoho nevypočitatelných faktorů, které prostě přijdou, ať chci nebo nechci.
Dnes jsme přesvědčováni o tom, že každý je svého štěstí strůjce: že tedy štěstí a blahobyt je něco vyrobitelného, stačí jen chtít, snažit se, případně si najít správného kouče, který mě k tomuto cíli přivede. Lidem, kteří v životě neuspěli, se předhazuje, že je to jen jejich vlastní vina: měli se víc učit, víc na sobě pracovat, být chytřejší a prozíravější. Skutečnost je ovšem, jak víme, mnohem složitější.
Autor Janova zjevení doufá v dobrý konec všech věcí. Ani ten sebevíc nepovedený život není před Bohem ztracený, ani ten největší ztroskotanec není pro Boha odepsaný. Ježíš z Nazaretu skončil také neúspěšně. Jeho vize se nejen nenaplnila, ale dokonce byla jeho nepřáteli zesměšněna a pošlapána. Ježíš skončil v hanbě a ponížení. A přece nakonec u Boha zvítězil. Bůh posuzuje podle jiných měřítek, než jsou ta lidská
Hle, všecko tvořím nové, slyšeli jsme: to mají slyšet ti nahoře i to dole, bohatí i chudí, úspěšní i neúspěšní, spokojení i ztrápení. Je tady nový počátek pro každého. I když všechny naše vize a cesty ke štěstí selžou, Bůh zachraňuje. A nepotřebuje k tomu žádné lidské předpoklady. Každý, kdo žízní, dostane napít z pramenu vody živé. A zdarma, podtrhuje Jan.
První země a první nebe pominou. Ale nová země a nové nebe již na nás čekají, už jsou vlastně hotové, připravené pro nás kdesi v nebi. Na konci času pak nebeský Jeruzalém se vší krásou a leskem sestoupí k nám na zem. Tato Janova vize nás vede ke střízlivému pohledu na všechno, co zde na zemi vlastními silami vybudujeme. Ke střízlivosti, nikoli ovšem k odmítání a pohrdání.
A tak Bohu díky za každý nový lék proti doposud nevyléčitelným chorobám, díky za všechny šikovné a obětavé lékaře, díky za každou novou nemocnici vybudovanou v Africe. Ale člověk dál zůstává křehkou, zranitelnou bytostí, jejíž tělo a duše jsou všelijak ohroženy, postupně stárnou a chátrají.
Bohu díky také za každé úsilí o spravedlivější, bezpečnější a soucitnější společnost, v níž ani ti méně obdaření nemusejí strádat a být opovrhováni. Ale dokud je svět světem, rozdíly mezi lidmi trvají, budeme se rodit různě inteligentní a nadaní, do různých prostředí a rodin. S tím nic nenaděláme.
Díky Bohu za každého, kdo bojuje se zlým v sobě i kolem sebe, kdo kultivuje lidské vztahy, kdo pomáhá a stará se o druhé, kdo vzdělává a vychovává. Avšak člověk navzdory všemu dobrému a potěšitelnému zůstává Bohu vzdálen, se zárodky zla hluboko uvnitř, které se kdykoli mohou probudit.
Konečně díky Bohu za církve, za jejich zvěstování evangelia, za to, že přinášejí Boží blízkost ostatním lidem. Avšak Boha stále nevidíme tváří v tvář, zůstává pro nás v mnohém nepochopitelný a vzdálený.
To, co čteme v Janově zjevení, přesahuje všechny lidské možnosti. Moře už nebude. Moře jako zdroj nebezpečí, rejdiště mocností zkázy, moře jako symbol propastnosti lidského hříchu. Toto moře nedokáže vysušit ani ta sebedokonalejší společnost.
Příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh a člověk v ničím nenarušeném, radostném společenství, už žádná bariéra mezi nimi, už žádné nevyslyšené modlitby, už žádná hluchá nebesa, z nichž čiší chlad. A konečně: každá slza z očí bude setřena, odstraněn bude všechen žal, nářek, bolest a samozřejmě – ten poslední, ten nejzarputilejší nepřítel – smrt. Smrt už nebude mít v novém Jeruzalémě místo.
Je to všechno jen krásná iluze? Jako by i samotný biblický pisatel vznesl otazník nad touto smělou vizí, která se mu právě dostala. A tak hned slyší od Božího trůnu odpověď: Tato slova jsou věrná a pravá. Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.
Z hlediska Božího tato slova nejsou pouhým slibem, ale již jsou skutečností. Již jsou hotovou věcí. Bůh přece obepíná celé dějiny, všechny jejich události, všechny lidské životy. A věříme-li, že stál u jejich začátku, pak máme věřit, že bude stát i u jejich konce. Nenechá nás napospas nám samotným.
Neznáme dne a ani hodiny, ani na hodinkách svých životů, ani na těch světových. Nevíme, jak vše skončí. Na pozemské cestě může být užitečné mít vize a plány, ale na jejím konci nám nic z toho nepomůže. Tam jsme odkázáni jen na Boží milosrdenství. Bůh nám ale nabízí svou vizi posledních věcí: vizi záchrany, obnovy a pokoje. Skrze příběh Ježíše Krista do této vize smíme aspoň trochu nahlédnout. Já ti budu Bohem a ty mi budeš synem, ujišťuje Bůh každého z nás.
Amen.
Ondřej Kolář