Kázání
Čtvrtá Mojžíšova 22, 20–36
(20) V noci přišel Bůh k Bileámovi a řekl mu: „Když ti muži tě přišli pozvat, jdi s nimi. Ale budeš dělat jenom to, co ti poručím.“
(21) Bileám tedy ráno vstal, osedlal svou oslici a jel s moábskými velmoži.
(22) I vzplanul Bůh hněvem, že jede, a Hospodinův posel se mu postavil do cesty jako protivník. On pak jel na své oslici a byli s ním dva jeho mládenci.
(23) Oslice spatřila Hospodinova posla, jak stojí v cestě s taseným mečem v ruce, uhnula z cesty a šla polem. Bileám oslici bil, aby ji zase zavedl na cestu.
(24) Tu se postavil Hospodinův posel na pěšinu mezi vinicemi, kde byly zídky z obou stran.
(25) Oslice spatřila Hospodinova posla, přitiskla se ke zdi, přitiskla ke zdi i Bileámovu nohu a on ji znovu bil.
(26) Hospodinův posel opět přešel a postavil se v soutěsce, kde nebylo možno uhnout napravo ani nalevo.
(27) Oslice spatřila Hospodinova posla a klesla pod Bileámem. Bileám vzplanul hněvem a bil oslici holí.
(28) Tu otevřel Hospodin oslici ústa a ona řekla Bileámovi: „Co jsem ti udělala, že mě již potřetí biješ?“
(29) Bileám oslici odpověděl: „Protože si ze mne děláš blázny! Mít v ruce meč, byl bych tě už zabil.“
(30) Oslice Bileámovi odpověděla: „Což nejsem tvá oslice, na níž jezdíš odjakživa až do dneška? Udělala jsem ti někdy něco takového?“ Řekl: „Ne.“
(31) I sňal Hospodin clonu z Bileámových očí a on spatřil Hospodinova posla, jak stojí v cestě s taseným mečem v ruce. Poklonil se a padl na tvář.
(32) Hospodinův posel mu řekl: „Proč jsi svou oslici už třikrát bil? Hle, to já jsem vyšel jako tvůj protivník, protože mám tu cestu za pochybenou.
(33) Oslice mě spatřila a vyhnula se mi, teď už potřetí. Kdyby se mi nevyhnula, byl bych tě věru zabil a ji nechal naživu.“
(34) Bileám odvětil Hospodinovu poslu: „Zhřešil jsem. Nevěděl jsem, že ty ses mi postavil do cesty. Avšak jestliže se ti to nelíbí, vrátím se zpátky.“
(35) Hospodinův posel odpověděl Bileámovi: „Jdi s těmi muži, ale nebudeš mluvit nic než to, co já budu mluvit k tobě.“ Bileám tedy šel s Balákovými velmoži.
(36) Sotva Balák uslyšel, že Bileám přichází, vyšel mu vstříc do moábského města, které leží při Arnónu na samých hranicích.
Milé sestry, milí bratři,
náboženství a politika – jak to jde dohromady? Jedni by je od sebe přísně oddělili, druzí by byli rádi, kdyby církev měla větší moc a vliv, další zas používají křesťanské hodnoty jako zbraň proti svým nepřátelům.
Dnešní příběh pochází z časů, kdy náboženský a politický život byly spolu neodlučitelně propojeny. Představte si, že máte proti sobě silného soupeře. Už víte, že s ním nemáte šanci – a tak hledáte jinou cestu. Moábský král Balák si řekl: Když nemůžu porazit Izrael mečem, zkusím to kouzly a prokletím.
Z izraelského lidu měl strach jistě především kvůli jeho početní převaze. Když tvrdí, že Izraelci pokryli povrch země, je to ovšem poněkud přehnaný obraz. Zarazí nás možná také, jak moábský král o svých nepřátelích hovoří – prý ten lid spase všechno kolem nás, jako spásá vůl zeleň na poli. To je zjevná dehumanizace neboli odlidštění, tedy oblíbený nástroj, jak ponížit protivníky, udělat z nich pouhá zvířata, a tím ospravedlnit násilí vůči nim. Již evropští kolonizátoři s oblibou mluvili o původních obyvatelích Afriky či Ameriky jako o dobytku či opicích, Židé zas byli v nacistické propagandě vykreslováni jako paraziti nebo potkani, určení k vyhubení. Dehumanizace bývala předstupněm genocidy, masakrů či etnického čištění. Nepřítel už není člověk, ale otravný hmyz, který lze bez výčitek zničit.
Velká vítězství Izraelců, o nichž se Balák doslechl, dávala tušit, že pro něj budou nebezpečným nepřítelem. To pravé nebezpečí ovšem spočívalo v něčem jiném než ve vojenské síle. Nejdůležitější bylo, že tento lid byl Bohem požehnaný. Ve hře je tedy jakási vyšší moc, která dokáže drtivě porážet i větší a lépe vyzbrojená vojska. Vzpomeňme, jak se slavné faraonovy vozy utopily v moři!
Pokud Izrael vítězil nad svými nepřáteli, bylo to vždycky především Hospodinovo vítězství. Proto Balák ani neuvažuje o vojenském řešení a sáhne rovnou po tom náboženském. Fyzické zbraně nepomohou, je zapotřebí nasadit zbraně duchovní. Chystá se náboženský souboj a za tímto účelem má být angažován přední specialista ze vzdálené země. Podaří se mu Boží požehnání z Izraele odstranit? Nebo dokonce porazit samotného Hospodina?
Balák měl skvělý plán, ale brzy narazil. Tam, kde to možná nejméně čekal. Vždyť za peníze se prý dá koupit všechno. A věštec Bileám byl určitě zvyklý si za své náboženské služby nechat slušně zaplatit. Balák předpokládal, že vskutku královská nabídka se přece neodmítá. Nabízí nejen zlato, ale také velké pocty. Na ty se často nechají nalákat i ti, kdo o peníze zas tak moc nestojí. Pro pocit vlastní důležitosti, mimořádnosti a uznání jsou lidé ochotni udělat cokoli.
Bileám ovšem Balákovy posly nepříjemně překvapil. Dříve než jim dá konečnou odpověď, musí se nejprve poradit se samotným Hospodinem. Náboženský expert Bileám ví, že je bláhové a snad i nebezpečné postavit se proti Božím úmyslům. Neodváží se o své vlastní vůli tyto úmysly rušit. Ví, že tento Bůh, na rozdíl od jiných, se manipulovat nedá.
Balákův pokus zrušit požehnání Izareale bychom dnes mohli označit jako využití náboženství k politickým účelům. Možná už dnes nevěříme v účinek kletby, ale o různých snahách vtáhnout Boha do mocenských bojů slyšíme neustále – nejen v případě islámu, ale žel také křesťanství. Náboženství si zjevně uchovává svou sílu, kterou politici dokáží nasměrovat tam, kam potřebují. U mnohých věřících – ale vlastně i nevěřících – má vhodně zvolená náboženská rétorika stále velký ohlas. Zejména teď před volbami se navíc někteří lídři stylizují do role mesiášů, kteří kolem sebe šíří strach a zároveň nabízejí záchranu. Taková slova působí na lidi právě jako ta kletba. A úkolem nás křesťanů je tuto kletbu rozbít, ukázat, že víra v Hospodina od náboženských manipulací právě osvobozuje.
V příběhu dále čteme o náhlém a překvapivém obratu. Ještě v noci Hospodin Bileámovi dovolil, aby šel s Balákovými posly – s tím, že samozřejmě dál bude jednat podle Božích pokynů. Ráno je ale všechno jinak. Proč se najednou Bůh na Bileáma rozhněval? Je pravděpodobné, že Bileám nakonec lákavým nabídkám podlehl. Představoval si nejspíš, že to nějak uhraje na obě strany: od krále Baláka shrábne tučnou odměnu a zároveň se svému úkolu nějak šikovně vyhne.
Zní to vychytrale, ale je to čiré bláznovství. To ostatně poznali třeba ti, kdo se naivně domnívali, že to mohou uhrát s minulým režimem – získat pro sebe výhody, ale nenamočit se. Ve skutečnosti se rychle dostali do jeho spárů. Nelze sloužit dvěma pánům, řekl Ježíš. Bileám si musí zvolit ještě předtím, než dorazí za moábským králem, musí k němu přijet už pevně rozhodnutý.
Proto muselo přijít varováni: Bileáme, nemysli si, že Bůh neprohlédl tvé pravé záměry! Jsou chvíle, kdy nás Bůh musí zastavit, otřást s námi, vykolejit nás, abychom si uvědomili, že jsme sešli ze správné cesty. Takové události v životě ovšem obvykle nevnímáme jako setkání s Bohem. Nepočítáme s tím, že Bůh může někdy také překazit naše plány, k nimž se upínáme, a nechat ztroskotat naše projekty, na kterých si zakládáme. Máme pocit, že se proti nám všechno spiklo. Ve skutečnosti se nám do cesty postavil Bůh sám.
Bileám nevidí, že před ním stojí Hospodinův posel s taseným mečem. Vidí jen svou oslici, která uhýbá z cesty a odmítá v ní pokračovat. Nenapadne ho, že mu tím Bůh něco zásadního chce sdělit. Na nenadálé narušení plánů reaguje zlobou a agresí. Obrací ji proti svému věrnému a spolehlivému souputníkovi. To taky často děláme: Nejvíc náš vztek odnesou ti, kdo nás mají nejvíc rádi. Místo aby Bileám zpytoval svědomí, hledá vinu v druhých.
Nakonec Bůh Bileáma oslovuje přímo prostřednictvím oslice. Zvíře, které obvykle pokládáme za poněkud tupější, v tuto chvíli chápe víc než člověk. Oslice byla poslušnější Bohu než náboženský představitel. Když jí Bůh otevřel ústa, ukázal, že jeho hlas není vázán na velké proroky ani na autority. Bůh má tisíc cest, jak k nám promluvit. Jsem otevřený slyšet Boží hlas i tam, kde bych to nečekal? A dovolím Bohu, aby mě zastavil, i když to bolí? Když nás Bůh odklání od dosavadní cesty, mysleme na to, že má pro nás připravenou cestu lepší.
Král Balák se mezitím stále nevzdává naděje, že se význačnému věštci podaří izraelský lid proklít. Bileám – ač pohan – se nakonec zachová správně, jako by nebyl prorok pohanský, ale izraelský. Máme před sebou ojedinělý případ, kdy se Hospodinovým prorokem – aspoň na chvíli – stane někdo mimo Izrael. Je to pro nás opět upozornění, že Bůh promlouvá a působí, jak a kde chce, i za hranicemi církve.
Bileám dá Balákovi zřetelně najevo, že nebude říkat to, co po něm král chce, ale bude pouze tlumočit Hospodinovo slovo. Odmítá stát se nástrojem Balákových mocenských hrátek. Potvrzuje se, že Izrael je Bohem vyvolený lid. Pokud Bůh žehná svému lidu, žádné prokletí, žádná pomluva, žádná temná moc to nemůže překazit. Jak říká klasik: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Smlouvu, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem, nelze zrušit. Boží zaslíbení platí navěky.
Tohoto zaslíbení se smíme držet také my. Bůh je s námi i v náročných životních výzvách. Ano, jeho vůle nám není vždy po chutí, neplní automaticky všechna naše přání. A je to tak dobře, protože jen on sám ví, co je pro nás správné, co vede k životu a co naopak do slepé uličky. Třeba když máme sklon řešit kompromisem záležitosti, v nichž nelze ustoupit a být polovičatý. Věřím ale, že nás Bůh právě tehdy zastavuje, oslovuje a dává sílu rozhodnout se správně.
Amen.
Ondřej Kolář