Kázání
První list Korintským 9, 19–23
(19) Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal.
(20) Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.
(21) Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.
(22) Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.
(23) Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.
Milé sestry, milí bratři,
svobodný a otrok zároveň – tak apoštol Pavel chápal svoje poslání. Je to také poslání nás, křesťanů. Jak ale tyto protiklady můžeme uvést v soulad? Před kým mám být svoboden a komu mám otročit?
Podle jednomyslného svědectví bible jsme či máme být služebníky Božími. Možná nás zarazí, že biblické jazyky užívají jedno slovo pro služebníka i otroka. O Božích otrocích se ale zdráháme hovořit. Příliš nám to připomíná náboženské fanatiky, kteří jsou ochotni klidně zabíjet nevinné lidi, pokud jim to jejich bůh přikáže. Pro Izraelce nebo první křesťany ale otroctví samo o sobě nemuselo být nutně zavrženíhodné. Záleželo na tom, komu otrok slouží. Je veliký rozdíl, otročí-li se egyptským faraonům a římským císařům, kteří utlačují, ponižují a nutí k modlářství, anebo se otročí pravému Bohu, který naopak člověka pozdvihuje, napřimuje a vede po cestě života.
Komu máme sloužit? Odpověď je na první pohled jasná. Nelze sloužit dvěma pánům zároveň, říká Ježíš. A tak bezvýhradně poslouchejme jedině Boha samého. Nikdo jiný na zemi ani na nebi toho není hoden. Všichni ostatní pánové a mocnosti, bohové a bůžkové se tváří jako spasitelé světa, ale ve skutečnosti kolem sebe často šíří hrůzu a zkázu. Když se ve svých životech oddáme pouze Bohu, pocítíme, že ostatní mocnosti, které se na nás činí nárok, nám nemohou vážně ublížit.
Taková zkušenost nesmírně osvobozuje. Je to paradox: čím víc budu sloužit Bohu, tím víc budu svobodný. Třeba i ve vězení, jak dokládá právě apoštol Pavel, když se ve svých dopisech psaných ze žalářů takto vzdorovitě označuje: Pavel, služebník Krista Ježíše. Ano, právě v situaci naprosté vnější nesvobody nepatří Pavel svým věznitelům, není jejich služebníkem. Patří Pánu a bude mu patřit, i když ho třeba povedou na popraviště. Protože tento jediný Pán svého služebníka neopustí nikdy.
Služba Bohu osvobozuje. Jednak vůči lidem: Když sloužíme Bohu, dostáváme sílu svobodně se vzepřít těm, kdo si vynucují naše otročení. Bůh nás ale současně osvobozuje ve vztahu k němu samotnému. Ve službě Bohu zakouším, že nejsem jen otrokem, který plní jeho příkazy, ale jsem také svobodný. Jsem svobodný proto, že si nemusím Boží přízeň nijak zasloužit. Mohu si dovolit být takový, jaký jsem – a právě jako takový očekávat jeho lásku. Jsem Bohem milovaný právě také jako jeho nedobrý a všelijak selhávající služebník. Nemusím nejprve dávat svůj život do pořádku či vyhovět nějakým požadavkům, aby mě Bůh vzal na milost. Díky Bohu se smím volně nadechnout a přestat se bát o sebe a svou spásu. Víra je svobodou nejen před lidmi, věcmi a mocnostmi světa, ale i před Boží tváří.
Svoboda i služba – obojí má ve vztahu k Bohu své místo. Pozoruhodné ale je, že se obojí podle Pavla uplatňuje také ve vztahu k mému bližnímu. Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal, vyznává Pavel. Nejprve tedy: svoboda. Druzí lidé neurčují můj běh života, nemají právo mi přikazovat, co mám dělat a co ne, nemusím být plničem jejich přání, nemusím pokaždé vyhovět očekávání svého okolí, nebo různým trendům a dobovým náladám. Jedině Bůh je můj soudce a moje nejvyšší autorita, před ním se musím zodpovídat.
Současně ale platí také to druhé, totiž služba. Bůh mi přece přikazuje: jdi k lidem, buď jejich služebníkem, buď jejich bližním. Tak jako byl bližním třeba milosrdný Samařan ve slavném Ježíšově podobenství. Samařan přece nebyl otrokem toho nešťastníka, který ležel okradený a polomrtvý u cesty. Ale slitoval se nad ním a stal se svobodně jeho služebníkem.
Právě o této svobodné službě druhým Pavel hovoří. Mluví o ní ve zcela konkrétní souvislosti svého zvěstování evangelia. Když sám přijal evangelium a žije z jeho síly, a tak má povinnost ho nést dál, nenechat si ho jen pro sebe. Ale aby mnohé získal pro Ježíše Krista, musel se k nim nejprve přiblížit. Pavel je v tomto svém úkolu velmi důsledný. Chce odstranit všechny zbytečné překážky mezi evangeliem a jeho posluchači. A tak vstupuje do světa lidí, kteří jsou mu třeba v mnohém cizí. Jde kus cesty s nimi, ba dokonce se stává jedním z nich. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé, říká.
Pavel se tedy kvůli šíření zvěsti o Kristu přizpůsobuje druhým. Neohrožuje tím ale samotné evangelium? Je vůbec možné evangelium přizpůsobit, učinit ho pro lidi přijatelnějším a stravitelnějším, otupit jeho hrany, smířit ho s jinými pohledy na svět? Co pak z evangelia zůstane? Vždyť Pavel sám vyzývá křesťany v Římě, aby se nepřizpůsobovali tomuto věku.
Ne, evangelium určitě nelze přizpůsobit či upravit do všeobecně přijatelné podoby. Tím bychom zvěsti o Kristu neposloužili, ale naopak ublížili. Není to evangelium, ale Pavel sám, kdo se má proměnit, aniž by se ovšem vzdal své víry. Židům se stal Židem, lidem bez zákona byl bez zákona. Stejně jako se Bůh vzdal svého majestátu a stal se člověkem, máme být i my co nejblíž těm, kdo mají být zasažení evangeliem. To není pokrytectví ani snaha zalíbit se všem, ale služba.
Pavlova slova mají významný misijní náboj. Jeho strategie – smíme-li to tak vůbec nazvat – je vlastně velice jednoduchá. Stačí, když se budeme snažit lidem kolem nás co nejvíc přiblížit. Jít kus cesty spolu s nimi. Bez odsudků, beze snahy je ihned měnit, ihned jim předepisovat, co mají a co nemají dělat, ihned je takzvaně zachraňovat. Pro začátek stačí jen být mezi nimi – jedině tím si získáme jejich důvěru, bez které je jakékoli misijní úsilí k ničemu. Předpokladem misie je, že jsem s druhým. Vstoupím do jeho starostí a radostí, beru vážně to, co říká, snažím se mu porozumět a hovořím s ním tak, aby porozuměl on.
Církev si dnes často stěžuje na svou bezvýznamnost a okrajovost. Snad bychom si měli více připomínat Pavlova slova: těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Není na místě naříkat a vzpomínat na staré časy, kdy jsme ještě něco znamenali a kdy náš hlas byl slyšen. Nyní patříme ve společnosti mezi slabé, tedy alespoň podle běžných měřítek síly. Jsem přesvědčen, že to není žádný zlý osud, ale šance. Šance být se slabými tohoto světa, s lidmi na okraji, znevýhodněnými – a sloužit jim. Právě tak můžeme posloužit i našemu Pánu.
Amen.
Ondřej Kolář