Kázání
Daniel 12, 1–3
(1) „V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.
(2) Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.
(3) Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.
Milé sestry, milí bratři,
u zrodu víry ve vzkříšení stál pocit nespravedlnosti. Bolestivé vědomí toho, že mocní tohoto světa si ve své bohorovnosti mohou dovolit cokoli a nikdo je za to nepotrestá, nikdo je nezastaví. Zkušenost, že slabí bývají převálcováni silnějšími a nespravedlivě pronásledovaní jen málokdy najdou zastání. Poznání, že pravda bývá často umlčena propagandou a vítězí ten, kdo o své lži dokáže nejlépe přesvědčit ostatní.
Nejvíc ze všeho se ale víra ve vzkříšení rodí z otázky: Kde je v tom všem Bůh? Proč nezasahuje, když jsou ponižováni a zabíjeni jeho věrní? Jak vůbec ještě můžeme mluvit o jeho spravedlnosti, když v tomto světě spíš platí zákon džungle?
Tyhle otázky si lidé kladli asi od pradávna. Když se ale začteme do biblických knih, zjistíme, že dlouhá staletí si s nimi Izraelci dokázali poradit. Navzdory všem nepravostem a křivdám trvali na tom, že zlo přece nakonec bude potrestáno a konání dobra se vyplatí. Věříme, vládne Hospodin, zpíváme v jedné písni – a právě tak by mohlo znít krédo izraelské víry. Někdy to trvá hodně dlouho, je potřeba mít velkou dávku trpělivosti, ale Hospodin nakonec v tomto světě svou vůli prosadí a nenechá svou zemi napospas ničemníkům.
To se ale změnilo s příchodem velkých říší, o kterých mluví právě kniha Daniel. Vyvolený lid se proti nim musel cítit jako bezvýznamné kolečko v obrovské mašinérii světové politiky. To byla zásadní změna oproti dřívějším dobám.
Kdysi Izraelci zakoušeli Hospodina jako toho, který s nimi putuje dějinami, vysvobozuje je od různých nepřátel a opatruje je. Pak ale dějiny jako by potemněly. Po asyrské a babylonské říši přišla ta perská, řecká a nakonec římská. V době, kdy byla sepsána kniha Daniel, byla v sázce samotná existence Božího lidu. Její autor vůbec nepřehání, když říká, že takové soužení tu nebylo od samotného počátku izraelského národa. Dokonce ani v Babyloně ne. Bůh jako by se z dějin postupně vytratil a uvolnil místo cizím vládcům a božstvům. Řečeno dnešním jazykem: dějiny přestaly dávat smysl.
My křesťané dnes ve většině zemí světa takový útlak neprožíváme, ale jedno máme s tehdejší dobou společné. Také my máme pocit, že se dějiny vymkly z kloubů, že o nás a bez nás rozhodují světové velmoci, které si už zase porcují své sféry vlivu. Zdá se nám, že na velké mezinárodní dění máme jen nepatrný vliv. Znovu to vypadá, že vítězí ten, kdo je silnější a lépe vyzbrojen.
Všechny vážné celosvětové problémy jsou natolik složité a komplexní, že je těžké je vůbec pochopit, natož vyřešit – ať už jde o vojenské hrozby, klimatické změny, migraci nebo rozevírající se nůžky mezi bohatou menšinou a těmi ostatními. A tak by se dalo pokračovat. Různí vůdcové, kteří chtějí nabídnout snadná řešení, ve skutečnosti žádné řešení nepřinášejí, ale sami jsou součástí problému.
V době sepsání knihy Daniel se začalo šířit přesvědčení, že lidské dějiny jsou nenapravitelně pokažené, a proto nemá smysl doufat, že by se někdy mohly obrátit k lepšímu. To ale neznamená konec vší naděje. Jen se začala upínat jiným směrem: už ne do dějin samotných, ale za jejich hranici. Jednou – a nebude to trvat zas tak dlouho – vše skončí a tím skončí i veškeré nespravedlnosti a utrpení. Poté má přijít něco zcela nového, doposud nevídaného: nový svět, nový věk, zcela zbavený všeho zla a bolesti.
Mezi naším přítomným věkem a tím budoucím tedy není žádný plynulý přechod, ale tlustá čára. Do nového světa tedy nevstoupí poslední šťastná generace lidstva. Takto si to představovali například komunisté. Počítali s tím, že my se sice ráje na zemi nedožijeme, ale naše děti ano – a když ne naše děti, tak aspoň děti našich dětí, případně některé budoucí pokolení. Přítomnost je tu jen proto, aby připravovala dobrou budoucnost lidstva, více nebo méně vzdálenou. Přítomné utrpení tím získává jakýsi smysl: je nezbytnou předehrou něčeho, čeho se ovšem my sami už nedožijeme.
Bible přichází s jiným, v té době zcela nečekaným poselstvím: také na přítomnosti záleží. Protože nikdo z lidí, kdo kdy žili na téhle zemi, nebude zapomenut. Nikdo se neocitne v propadlišti dějin. Z Boží mysli totiž nelze nikoho vymazat, nikdo není pro Boha příliš malý, nepatrný a nevýznamný. Bůh má svůj lid ve svém srdci hluboko uložen. Nad každým člověkem, který svěřil svůj život Bohu, je napsáno: Vidím tě, znám tě, neztratíš se. V těžkých dobách je toto slovo tím, co člověka drží. Vědomí, že mám u Boha své pevné místo, i navzdory samotné smrti.
V popisu soudu, jak nám jej podává kniha Daniel, vidíme určitou nevyváženost – a myslím, že je záměrná. Pisatel má zjevně před očima především Hospodinovy věrné. To jsou ti, kteří i navzdory pronásledování neodpadli od víry a často za to zaplatili mučednickou smrtí. Jak by nad nimi jejich pronásledovatelé mohli navěky triumfovat? Jak by mohli být navěky umlčeni? Jak by mohli být navěky zadupáni do země? Něco takového Bůh přece nedovolí. Proto povstanou k věčnému životu. A nejen to: navíc zazáří jako jasná obloha, jako hvězdy v noci.
Mluví se tu o nich jako o těch prozíravých či moudrých, jako o těch, kdo dopomáhají druhým ke spravedlnosti. Tito lidé usilují o spravedlnost, stojí na straně pravdy a věrně slouží Bohu – a přitom za to často sklízejí posměch a nepřátelství světa. Přesto věří, že jejich poslušnost Hospodinu má smysl za všech okolností, i když se zrovna nevyplatí. Nebo kvůli ní skončí rovnou na popravišti. Své by o tom mohl vyprávět také Daniel, kterého věrnost víře otců přivedla až do jámy lvové.
Těmto lidem se zvěstuje: váš život nezhasne. Možná jste v očích světa neviditelní. Možná vaši námahu nikdo neocení. Ale Bůh říká: vy jste hvězdy – trvalé, pevné, zářící navěky. To je Boží pohled na lidskou věrnost.
O těch ostatních vzkříšených, kteří podle knihy Daniel vstanou k hanbě, se naproti tomu mnoho nedozvídáme. Podstatné ale je, že také oni se budou zodpovídat za svůj život. Před Bohem není možné uniknout ani do smrti.
Tento oddíl z knihy Daniel je jedním z prvních dokladů víry ve vzkříšení v Bibli. Zdaleka ale není posledním. Vždyť naše křesťanská víra ve vzkříšení se opírá o něco jiného: o příběh Ježíše Krista, který třetího dne po své popravě vstal z mrtvých. To je základ naší naděje. Vzkříšení není jen děj, očekávaný na konci času. V Ježíši se již stal skutečností.
A přece Ježíšovo vzkříšení do danielovské vize dobře zapadá. V dějinách Božího lidu bylo mnoho mužů a žen věrných Hospodinu. Ale Ježíš byl ten nejvěrnější, vždyť celý svůj život spojil se službou svému nebeskému Otci. V Bibli i v dějinách církve najdeme řadu úctyhodných postav, o nichž bychom mohli říci, že byli spravedliví před Hospodinem. Avšak jedině Ježíš byl zcela bez viny. Stejně tak bychom mohli jmenovat mnoho mučedníků pro víru – křesťanů i Židů. Ale jen v tom jediném, Ježíši z Nazaretu, trpěl a zemřel sám Boží Syn. Mnoho věrných vyznavačů trpělo pro spravedlnost, ale v Ježíši sám Bůh vstoupil do vší lidské nespravedlnosti a stal se její obětí.
Ježíš neskončil v prachu země – Bůh mu dal zazářit jako jasné hvězdě. A ta záře dopadá i na nás. Na nás, kteří se nemůžeme pochlubit ani svou spravedlností před Hospodinem, ani svou oddanou vírou, ani svou věrností. Nejsme jen oběťmi křivd a nepravostí, ale sami ty nepravosti pácháme. Kdyby náš Pán vládl světu skutečně s důslednou spravedlností, kdo ví, jak by to s námi dopadlo.
Smíme ale věřit, že Ježíš nám tu cestu k věčnému životu vybojoval. Daniel byl kdysi ze lví jámy zachráněn pro svou spravedlnost. My jsme zachráněni pro Ježíše Krista, který se k nám nespravedlivým sklonil.
Amen.
Ondřej Kolář