Kázání
Římanům 13, 11–12
(11) Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili.
(12) Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.
Milé sestry, milí bratři,
vstáváte ráno rádi? Asi záleží na tom, za jakých okolností vstáváme a co nás ten den čeká. Pokud se máme na co těšit, probuzení nám to velmi ulehčí. Na dovolené si rádi přivstaneme, někdy i hodně brzy, třeba abychom mohli pozorovat východ slunce nad mořem. A vůbec nám to nedělá problém. Když ale před sebou máme den plný povinností a starostí, nejraději bychom se otočili na druhou stranu a spali dál.
Zvlášť teď, když je noc tak dlouhá, vstáváme často do tmy, a to na náladě nepřidá. Pomůže nám, když si už od rána najdeme nějaký okamžik během dne, na který se můžeme těšit. I kdyby to měla být jen dobrá večeře, kterou si na konci dne uvaříme.
Apoštol Pavel chce křesťany v Římě probudit. Navíc je budí ve chvíli, kdy je ještě všude kolem hluboká tma. To není moc příjemné. Nebudí je ale proto, že má pro ně nachystané nějaké neodkladné a náročné úkoly, ale naopak proto, aby je ujistil o tom, že se mají na co těšit. Aby jim připomenul, že noc, ve které se nacházíme, nebude trvat věčně.
I když tomu zdánlivě nic nenasvědčuje, blíží se den, říká Pavel. Přicházející den veškerou temnotu rozežene a svým světlem prozáří celý svět. Má svým jasem překonat i ty nejkrásnější východy slunce, jaké jsme kdy zažili. Bude to den, po kterém už nepřijde tma. Spása se přiblížila, je tu blíž než kdykoliv předtím, a tak se máme probudit, vstát a tu hodinu nezmeškat.
Noc pokročila, den se přiblížil. A proto odložme skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Nový den tady ještě není, ale už se na něj máme připravovat. Nestačí jen jej radostně uvítat. Jeho příchod je pro nás jedinečnou příležitostí odložit to, co v našem životě patří tmě, co náleží starému věku. Toho bude asi hodně, víc, než si připouštíme. Pavel nám ale zvěstuje, že teď je ten pravý čas. Sám náš Pán nás přece zve a dává nám k tomu kroku sílu.
Temná minulost nás totiž nemá navěky pronásledovat. Nemusíme si ji životem nést jako břemeno. Ten balvan našich selhání, chyb, nezvládnutých úkolů, promarněných příležitostí, nepovedených vztahů, bolestí, které jsme způsobili my druhým, i těch, které způsobili oni nám – ten těžký balvan smíme odhodit. A vyjít vstříc tomu novému, co pro nás Bůh připravil. Vždyť není žádné břemeno, které by na svých ramenech neodnesl Bůh sám v Ježíši Kristu. Proto smíme uprostřed temnoty vstát, vykročit za tím světlem, žít už tím světlem, které na nás čeká.
Člověka v životě pohánějí a motivují různé věci. Myslím, že tou nejlepší motivací je radostné očekávání. Dobrý cíl nás žene kupředu a umožňuje nám překonat mnohé překážky.
Ale pozor: apoštol Pavel nemluví o nějaké zasloužené odměně za to, že jsme v životě dělali to, co jsme dělat měli. V tom je velký rozdíl. Takové očekávání by vlastně nebylo úplně radostné – bylo by spíš úzkostlivé. Jako když student odevzdá písemnou práci, má z toho, co napsal, docela dobrý pocit, ale stejně v něm hlodá pochybnost, jestli opravdu odpověděl na vše a vypočítal všechno správně, jestli se mu třeba kvůli nepozornosti nevloudila nějaká chyba.
Je smutné, že křesťanství bývá někdy takto prezentováno, dokonce i samotnými křesťany. Náboženství radosti se pak mění v náboženství strachu. Co jsem asi provedl špatně? Kde jsem udělal chybu? Jakých mých nedostatků si Bůh všiml?
Motivace trestem má možná smysl ve vězení nebo v protialkoholní léčebně, ale před Bohem nemá své místo. Bůh nás nemotivuje vyvoláváním strachu, ale probouzením touhy a radosti. Nebe totiž není odměna za vykonanou práci, ale je darem – ne nepodobným vánočnímu dárku, který nakonec dostane každé dítě, i to takzvaně zlobivé.
Když máme naději, že v Božím království už nebude žádné zlo, utrpení ani smrt, má to dopad i na naši přítomnost. Ten nový den, který je za dveřmi, vrhá paprsky i do naší tmy. Tyto paprsky ale vidí jen oko víry. Kdo přijal Krista, už ví, že jeho cesta lásky a milosrdenství neskončila v temnotě hrobu, ale naopak byla vynesena na světlo a mocně zazářila. A tak se smíme spolehnout na to, že nakonec na světě zvítězí Kristova věc, že se prosadí jeho vláda nad silami agrese, bezohlednosti a sobectví.
Právě proto máme odložit skutky tmy. Ne proto, abychom si tím vysloužili nebeskou odměnu, ale proto, že tma už to má spočítané, nemá žádnou budoucnost. Je možné se těšit na světlo. A nejen to – je možné podle světla už teď žít.
Nechejme se tím světlem vysvobodit ze svazujících pravidel tmy. Přestaňme tato pravidla hry, která jsou nám vnucována, považovat za posvátná. Nebuďme fascinováni tím, jak silní vytlačují slabé, jak mocní plivou na spravedlnost, jak láska bývá udušena nenávistí. Buďme v očích světa klidně naivní a dětinští a navzdory všemu už nyní zkusme sloužit Božímu království, i když víme, že tu ještě není. Zatím není.
Jenže – kdy tu tedy bude? Pavlovo podobenství o noci a ránu tady přece jen pokulhává. A stejně tak úplně nesedí ani příměr k rannímu rozbřesku nad mořem, kvůli kterému si rádi přivstaneme. Příchod rána je totiž přírodní danost. Dá se na minutu přesně spočítat, kdy slunce vyjde. A my se na to můžeme náležitě připravit. S příchodem Krista a jeho království je to jiné. Nevíme, kdy tu bude. Apoštol Pavel se ovšem domníval, že Boží ráno je opravdu už za dveřmi, a proto už nastala hodina, abychom procitli ze spánku.
Jak si s touto Pavlovou předpovědí máme poradit my, 2000 let po Kristu? To je velké téma adventu. Advent není jen část církevního roku – je to především způsob života nás křesťanů, po celý rok. Žijeme adventem. Žijeme v očekávání velkých věcí, které pro nás Pán Bůh připravil. Žijeme v naději, že Bůh své dílo dovede do konce, navzdory všemu, co se mu staví na odpor. A na tenhle konec se máme připravovat: čerpat z něj posilu v dobách zlých, nechat se jím vést a inspirovat v každodenních zápasech.
Vedle toho je otázka, kdy ten konec vlastně nastane, až druhotná. Důležité je, abychom nežili jen minulostí, ať už si ji idealizujeme, nebo se jí trápíme, ani se nenechali zdeptat temnou přítomností. Naše přemýšlení a prožívání, naše postoje a konkrétní činy se mají orientovat podle toho velkého Božího dne.
Advent není jen čekání. Bůh přece už teď svým Duchem vstupuje do našich životů a činí všechno nové. Nečekáme se založenýma rukama, ale jdeme naproti přicházejícímu Bohu, odpovídáme na jeho zavolání, kterým nás zve k proměně.
Abychom oblékli zbroj světla, na to nemusíme čekat do soudného dne. Je to spíš naopak – nejvíce potřebujeme být vyzbrojeni tehdy, když je tma největší. Když ta tma není jen kolem nás, ale vstupuje i do našich duší a my propadáme pocitu, že Bůh tu není, vzdálil se a vzdal to s tímto naším pokaženým světem. Když už ztrácíme naději v dobrý konec a ovládne nás strach. Tehdy zoufale potřebujeme Boží světlo, aby zasvítilo i do naší bezradnosti a rezignace. Tehdy potřebujeme Boží zbroj, abychom se ubránili nejen před vnějším nepřítelem, ale hlavně tím vnitřním, který na nás stále dotírá, pokouší nás a velí všechno vzdát.
Zbroj světla – to je především naděje. Naděje ve vítězství světla, které není z nás, ale přichází mezi nás. Jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu Desmond Tutu vyjádřil křesťanskou naději takto: Dobro je silnější než zlo, láska je silnější než nenávist, světlo je silnější než temnota, život je silnější než smrt, vítězství je naše skrze Toho, který nás miluje.
Amen.
Ondřej Kolář