Kázání
Micheáš 5, 1
(1) A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.
Sestry a bratři,
Betléme efratský, proč právě ty?Proč právě ty jsi byl určen k tomu, aby se v tobě narodil Spasitel světa? Odpověď se zdá být jasná: protože to tak předpověděl prorok Micheáš. Protože se tím naplňuje Písmo svaté a Boží plán. Prorok ovšem ihned dodává, že Betlém rozhodně nepatřil mezi významná sídla v judské zemi. Úctyhodným městem jistě byl pár kilometrů vzdálený Jeruzalém, kde měl sídlo král i chrám. Ale ani královský palác, ani náboženské centrum vyvoleného lidu Božím navštívením nejsou poctěny. Čím si tedy toto malé městečko, celkem bezvýznamné i v době Ježíšově, vysloužilo tak důstojné postavení?
Betlém je ve Starém zákoně spojován se třemi příběhy. Co mají společného? Řekl bych, že se v nich propojuje velké s malým, mimořádnost s každodenností a radost s bolestí. Není právě tento kontrast důležitým rysem vánočního příběhu? Uvidíme, že těch podrobností je tam ve skutečnosti víc. Zkusme se u nich chviličku zastavit.
Poprvé se Betlém objevuje v bibli ve velmi smutné souvislosti. V knize Genesis čteme o Ráchel, manželce Jákoba, praotce izraelského národa. Ráchel umírá při porodu a je pohřbena na cestě do Efraty, což je Betlém. Byla Jákobovou nejmilovanější ženou, vždyť kvůli ní sloužil u svého strýce Lábana celých čtrnáct let. Nakonec ale Ráchel umírá předčasně, ještě v docela mladém věku. Jejich syn Benjamín zůstane naživu, ale cena za to je vysoká.
Ráchel jako by obestíral zlý osud: aby ji mohl Jákob dostat za ženu, musel kvůli ní roky otročit. Než se jí narodí první syn, musí Jákob podstoupit nedůstojné, byť tehdy nejspíš běžné kompromisy s náhradními matkami, aby vůbec měl nějakého potomka. Ze všech Jákobových žen rodí Ráchel jako úplně poslední. Narození svého druhého syna už ale nepřežije. Skoro se nám chce říci: to už musí být nějaké prokletí. Jako by v Ráchelině životě platilo kruté pravidlo: má-li se něco dobrého zrodit, je třeba za to zaplatit nějakou ztrátou. Má-li se člověk radovat, musí počítat s tím, že jeho radost bude zakalená bolestí.
Připomeňme si ale, že ani Ježíšovo narození není prodchnuto jen radostí nad novým životem, ale je spojeno s namáhavou cestou do Josefova rodiště, s ponižujícím hledáním noclehu, a nakonec s porodem na slámě mezi zvířaty. A to všechno je teprve počátek: nad právě narozeným Spasitelem se už stahují mraky. Nebude to dlouho trvat a svatá rodina bude muset uprchnout před šíleným krutovládcem.
Do dvojznačnosti našeho lidského bytí přichází Bůh. Nestojí stranou tohoto rozporu. Je nositelem světla, ale jeho život je vydatně poznamenán temnotou. Jákobův a Ráchelin Betlém je městem ztráty toho nejdrahocennějšího – blízkého člověka. Jestliže se Ježíš rodí v Betlémě, vstupuje také do naší zkušenosti, že čím více milujeme, tím více se činíme zranitelnými. Vždyť i Ježíš sám to pozná, když ho láska k nám zavede až na kříž. Tím, že sám sebe daruje, zároveň sám sebe ztrácí. Evangelium lidské utrpení nepopírá, ale dosvědčuje Boží blízkost v něm.
A není právě tato zvláštní směs světla a tmy typická pro to, jak dnes lidé Vánoce prožívají? Vzájemně si přejeme šťastné a veselé, ale ve skutečnosti dobře víme, že mnozí tyto svátky nevnímají jako čas radosti, veselosti, ale jako bolestnou připomínku vlastní samoty, chudoby, nemoci a nejisté budoucnosti. Pro ty všechny zní vánoční zvěst: Bůh ruší bludné kruhy osudovosti a přináší naději i do bezvýchodných chvílí. V jeho síle je možné plně prožít a zároveň také unést hlubokou ztrátu. V jeho blízkosti smíme být o Vánocích smutní a bolaví a nemusíme hrát povinnou hru na štěstí.
Druhý velký příběh Betléma známe z knihy Rút. Betlém sice v překladu znamená dům chleba, ale rodina Elímelekova v něm hladoví, a proto musí odejít za obživou do cizí země. Tam však rodina žádné štěstí nenachází, protože postupně umírají všichni její mužští členové a zůstávají jen ženy – Noemi a její snachy. Rút, cizinka z Moábu, se s Noemi vrací zpět do Betléma a prokáže tím velikou lásku: je ochotna odejít do cizí země, kde nikoho nemá, jen proto, aby její tchyně nezůstala sama. Rút oddaně miluje, ale sama se nakonec s láskou setká, když se jí ujme muž z Noemina příbuzenstva.
Více než městem chleba je tak Rútin Betlém městem obětavosti, překonávající hranice mezi národy a náboženstvími. Je městem lásky probouzející naději i uprostřed tíživých podmínek. Je městem nesobeckosti překračující společenské konvence a předsudky. V knize Rút se o Bohu mnoho nemluví, ale je zřejmé, že právě mezilidská láska je místem, kde se Hospodin mocně zjevuje. Jeho milosrdenství je rozpoznatelné v milosrdenství těch, kdo víru v Boha berou vážně.
Lásku nacházíme také v příběhu Ježíšova narození, a i zde má charakter odvážného překročení svazujících pravidel. Josef miluje svou snoubenku, a tak se ji od sebe neodhání, ani ji nedá před soud, ale navzdory předpisům se jí ujímá. Do dvojího přikázání lásky Ježíš později shrne celé náboženství a svým vlastním láskyplným a odpouštějícím postojem, zejména vůči lidem na okraji a hříšníkům, zpřítomňuje, co znamená Boží království.
Také dnes lidé postupně zjišťují, že tím největším vánočním obdarováním není něco hmotného – ať už máme na mysli drahý dárek pod stromkem nebo pečlivě uklizený dům s deseti druhy cukroví. To nejdůležitější, co si nelze za peníze opatřit, jsou naše vztahy. Tím největším luxusem je mít vedle sebe – nejen o Vánocích – milujícího člověka, se kterým mohu sdílet svůj život. Zároveň právě tento nejdůležitější dar řadě lidí chybí.
Poslední významný okamžik Betléma přichází s Davidem. Prorok Samuel je poslán, aby v Betlémě pomazal nového krále. Nakonec je za krále ustanoven nejmladší syn v rodině, který původně ani nebyl pozván k výběru. David – pastýř, přehlížený, obyčejný. Už když se přihlásil, že se postaví proti Pelištejci Goliášovi, nikdo mu příliš nevěřil. A přesto se z něj stal nejslavnější izraelský král.
Tento způsob Božího jednání známe z mnoha dalších biblických příběhů. Bůh si za své služebníky volí lidi, kteří neoplývají mimořádnými schopnostmi, nikdo od nich neočekává velké výkony a samozřejmě jsou také plní chyb. Také David přece selhal.
Davidův Betlém je znamením Boží nepochopitelné milosti, která člověka uschopňuje k velkým činům a dává mu sílu bojovat navzdory vlastní slabosti a nedokonalosti. Betlém je nejmenší mezi judskými rody, ale to pro Boha není žádná překážka. Právě tehdy, když my už nic nezmůžeme a nemáme co nabídnout, Bůh jedná.
Takový je i Betlém Ježíšův. Na uschlém a zapomenutém pahýlu davidovského rodu nečekaně vyraší nový výhonek. Z něho jednou vzejde nový král. Zatím ale přichází jako dítě, bezmocné, a jeho narození si téměř nikdo nevšimne. A ještě i dospělému Ježíšovi, který se už prokázal mocnými skutky, lidé s opovržením připomínají, že je to přece jen syn Josefa odvedle.
Příběh o vyvolení Davida promlouvá i do našeho slavení Vánoc. Nevím, jak se to přihodilo, ale Vánoce se staly svátkem hromady povinností, které je potřeba splnit, aby byly náležitě oslaveny. Ze svátků radosti nad darem, který jsme všichni zadarmo dostali a nemuseli jsme si ho nijak zasloužit, se stal bič, který jsme si na sebe dobrovolně upletli. Ale pointa Vánoc je přece opačná: Bůh si nás vyvolil a poslal na zem svého Syna, aniž jsme pro to cokoliv udělali.
Tři betlémské příběhy – o Ráchel, Rút a mladém Davidovi – jsou jakousi pamětí tohoto města. Neodehrály se v něm žádné světodějné události. Přesněji řečeno: ve chvíli, kdy se děly, nikdo netušil, jak významné jednou budou. Ty skutečné boží dějiny probíhají skrytě, stranou velkých světských dějin.
A jak je to s těmi našimi životními příběhy? Někdy máme pocit, že se v našich životech nic pozoruhodného neděje, ničím zvláštním nevynikáme a žádné zázraky nás nepotkávají. Vánoce jsou pro nás příležitostí uvědomit si, že i skrze zdánlivou obyčejnost může Bůh jednat. I naše životy, poznamenané ztrátami, bolestmi a vinami, se mohou stát Betlémem, kam Bůh vstupuje svým mocným Duchem a činí velké věci.
Betlém tedy není jen místo na mapě. Je obrazem míst, která jsou malá, přehlížená, bolavá nebo obyčejná. Právě tam Bůh přichází. Nevybírá si Betlém proto, že je velký a významný, ale proto, že v něm může o to více vyniknout jeho milost.
A tak i dnes zní vánoční zvěst: Bůh přichází. Do našeho světa. Do našeho života. Do našich Betlémů. A to je důvod k radosti.
Amen.
Ondřej Kolář