Kázání
První list Korintským 1, 26–31
(26) Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených;
(27) ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;
(28) neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic –
(29) aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.
(30) Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením,
(31) jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘
Sestry a bratři,
není mezi vámi mnoho moudrých, ani mocných, ani bohatých, ani vlivných. Jak by se vám poslouchalo, kdyby něco takového napsal váš farář třeba do sborového dopisu? Na první poslech to působí jako urážka a arogance. Vyznění má být ale naopak pozitivní. Sestry a bratři, právě vás si Kristus vyvolil za své učedníky a učednice. Právě o vás stojí – chce vás takové, jací jste.
Abyste mohli následovat Krista, nemusíte odpovídat žádným předepsaným požadavkům. Nemusíte vyhovovat měřítkům, kterými vás posuzuje svět. Vlastně nemusíte splňovat vůbec žádné podmínky. Nemusíte Kristu posílat žádný vyšperkovaný životopis, ani rafinovaný motivační dopis, aby si váš vůbec všimnul a nehodil vaši přihlášku hned do koše. On si přece všímá úplně každého, dokonce i toho, kdo má místo bohatých pracovních zkušeností bohatý záznam v trestním rejstříku.
Jak se tato slova poslouchala korintským křesťanům? Asi záleží na tom, jak o sobě daný člověk smýšlel. Mocný boháč, který si zakládá na svém rodokmenu a očekává, že bude mít i ve sboru zvláštní postavení a zacházení, bude nejspíš pobouřen. Naopak člověk, který to kvůli svému původu i svým schopnostem daleko nedotáhl, si může říct: Také na mně záleží. Také já jsem pro Boha nepostradatelný.
Musíme ale uvážit, že Pavel ke Korintským hovořil s trochou jízlivé ironie. Není mezi vámi mnoho moudrých, říká a současně v podtextu dodává: třebaže mnozí z vás se považujete přímo za studnici moudrosti. Není mezi vámi mnoho bohatých, přestože se někteří chlubíte nejen svými penězi, ale především bohatstvím svých duchovních darů.
Církev každopádně přinesla do tehdejšího světa nebývalé zpochybnění tehdejší společenské hierarchie. Ne, že by rovnou zrušila společenské uspořádání. To ani nebylo v jejích silách. Páni dál zůstali pány, otroci zůstali otroky. Tyhle společenské rozdíly a někdy přímo propasti ovšem přestaly platit před Bohem. Spolu s křesťanstvím nepřišla svoboda, rovnost a bratrství. Na to si evropské lidstvo muselo ještě hodně dlouho počkat. Ale první zárodky těchto velkých ideálů už byly přítomny, jako kvas v těstu.
Někteří historici tvrdí, že právě tento rys nového církevního společenství byl pro tehdejší lidi tím největším lákadlem, aby se stali křesťany. Najednou i otrok přestal být podčlověkem, nickou, takovým lepším zvířetem, sloužícím k plnění cílů někoho jiného, ale stal se v pravém smyslu člověkem. Tak na něj pohlížel nejenom Bůh sám, ale i jeho spolubratři a spolusestry.
A stejně tak císař už nebyl v Boží perspektivě bůh ani polobůh, třebaže tak měl být oficiálně uctíván, ale byl to jen člověk. Možná si ani neumíme představit, jak velký průlom to byl, když se najednou u Kristova stolu všichni stávali bratry a sestrami – třebaže je v běžném životě stále od sebe dělilo mnohé.
Apoštol Pavel ale nyní sleduje trochu jinou myšlenku. Všímá si samotného zázraku Božího vyvolení. Bůh dokáže do svých plánů spásy zahrnout i naši slabost, nemohoucnost, chudobu hmotnou i duchovní.
To bylo Pavlovo velké téma i v jeho osobním životě. Sám si byl dobře vědom svých nedostatků. Přestože byl vášnivým kazatelem, sám se kupodivu nepovažoval za příliš výřečného. Dokonce mluví o jakémsi ostnu ve svém těle, který ho sráží, aby se nepovyšoval.
Aby nedošlo k nedorozumění: kamenem úrazu nejsou samotné naše schopnosti, dobré vlastnosti a silné stránky. Stejně tak Pavel neproblematizuje rozum, vzdělání ani bohatství. Vždy záleží na tom, jak s tím vším naložíme. Potíž je v tom, že kdo od Boha mnoho dostal a byl navíc ještě schopen se na základě těchto darů vypracovat, snadno propadá pokušení pýchy.
Ta přitom není jenom jakási nafoukanost a povyšování se nad druhé. Také tahle podoba pýchy jistě škodí jakémukoli soužití, včetně toho sborového. Pavlovi ale jde o její hlubší kořeny. Tedy přesvědčení, že já sám jsem středem světa; že podle mě se musí všechno řídit; že se před žádnou vyšší autoritou nemusím zodpovídat. Jsem prostě sám sobě bohem.
Právě aby Bůh zahanbil pyšné, vyvolil v příběhu Ježíše Krista to, co je pro svět bláznivé, slabé a opovrhované. Ježíšova cesta je pravým opakem kariéry úspěšného člověka z dobré rodiny, se špičkovým vzděláním a úspěšným životem. Byla pohoršením podle tehdejších měřítek úspěchu a je pohoršením i podle současných představ o tom, jak by měl vypadat naplněný život.
Ježíšův život na základě čistě pozemských hledisek ztroskotal. Ale Bůh dokáže, jak říká Pavel, povolat i to, co není nic. Z nicoty nás nově stvořit. Tak Bůh vzkřísil Ježíše, a tak má vzkřísit i naše životy.
Duchovní nebezpečí ovšem může číhat i na opačném pólu. Když propadneme dojmu, že jsme nebyli obdarováni ničím zvláštním, že nám život jenom všechno vzal a osud se proti nám spikl. Takováto role oběti je velice pohodlná. Máme skvělou výmluvu pro to, že se sebou ani pro druhé nic neděláme, že naopak naše okolí se musí postarat o nás. Za všechno vždycky můžou ti druzí. Já jsem bez viny a chudák. Za takovým postojem se nakonec skrývá stejné sobectví jako v případě pýchy.
Když Pavel říká, že Bůh si povolává nemoudré, slabé a neurozené, nechce tím zdůraznit jen velikost Boží milosti, ale zároveň nám připomenout náš úkol zde ve světě. Každý z nás je povolán. To znamená, že nikdo z nás nemá výmluvu. Nikdo nemůže tvrdit, že je nepoužitelný, že s ním Bůh nic nezmůže, a nemá smysl se o nic snažit. Jistě, sami bez Boha opravdu nic nezmůžeme, ale s Bohem můžeme a máme mnohé.
Když předem všechno vzdávám, moc nedůvěřuji Boží moci, která mě uschopňuje k velkým věcem. Neberu tak úplně vážně skutečnost, že Bůh volá právě mně. Právě takového, jaký jsem.
Samozřejmě se nabízí otázka: k čemu jsme vlastně povoláni? Pavel odpovídá různě. Povoláni ke spáse, k svatosti, k svobodě, k naději, k požehnání, ke Kristu. To zní velice vznešeně, ale zároveň trochu nekonkrétně. Co to znamená pro můj běžný život?
Trochu konkrétněji se k této věci Pavel vyjadřuje, když hovoří o různých službách v církvi. Každý z nás má nějaké obdarování, které může uplatnit při budování sborového společenství. Pavel si dává hodně záležet na tom, aby jeden dar nevyzdvihoval nad jiný. Všechny jsou důležité.
Zároveň ale není možné povolání zúžit jenom na církevní práci. Martin Luther kdysi způsobil v církvi revoluci tvrzením, že povolání se netýká jenom vyšších duchovních cílů, například kněžské služby nebo klášterního života. Naopak zdůraznil, že povolán je úplně každý člověk právě v tom místě, kde se nachází, v postavení, které má, a v zaměstnání, které vykonává. Švec nebo lékař nejsou o nic méně povoláni než kněz nebo mnich. Právě uprostřed každodennosti má každý křesťan prokázat svou víru a následovat Krista.
Mnoho lidí se ale dnes trápí mnohem přízemnější otázkou. Co mám vlastně v životě dělat? Čím se mám živit? Mám vůbec založit rodinu? A pokud ano, mám si pořídit děti? Oproti dřívějším dobám je dnes vějíř možností, co si s životem počít, neporovnatelně širší. Kdysi byla životní cesta usměrňována různými pravidly, zvyklostmi a tradicemi. Dnes si člověk sice může více vybírat, ale často je z toho taky zmatený a znejistělý. O nic se nemůže opřít.
Možná i to je jeden z důvodů, proč se lidé tak rádi dovolávají starých dobrých časů, kdy jim bylo jasně řečeno, co mají dělat a čemu se vyhnout. Stačilo jen přijmout předem danou roli a život už se pak ubíral po jasných kolejích.
Je poctivé říci, že Bible z nás tíhu rozhodování nesnímá. Na biblické hodině právě probíráme knihu Rút, jejíž příběh je právě o osobní odpovědnosti a všech důsledcích z ní plynoucích. Bůh jí takříkajíc nestojí za zády a neřídí přesně její kroky. Tak je to taky s námi. Stane se občas, že cítíme Boží povolání k určitému životnímu kroku. Ale většinou prostě nemáme žádnou informaci shůry, co by pro nás v danou chvíli bylo lepší.
Přesto však to podstatné od Boha slyšíme. Jsme povoláni. Cesta každého z nás je jedinečná. Proto máme následovat Krista právě s tím jedinečným a neopakovatelným, co si v sobě neseme. Bůh při svém povolání počítá nejenom s tím dobrým, co mu můžeme nabídnout, ale právě i s tím nedobrým. S našimi slabostmi, nedostatky, vinami. S našimi ranami, které jsme během života utržili. Vy však jste z boží moci v Kristu Ježíši, připomíná nám Pavel. To je to nejlepší povzbuzení, abychom se života nebáli.
Amen.
Ondřej Kolář