Kázání
Efezským 6, 10–17
(10) A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Milé sestry, milí bratři,
bojujte, bojujte dál, vyzývá své čtenáře apoštol. Ale proti komu vlastně máme bojovat? Naším soupeřem nejsou lidé, ale nadzemské mocnosti a síly. To zní trochu tajemně a neurčitě. Co si pod tím máme představit?
Začneme tou jasnější výpovědí. Nebojujeme proti lidským nepřátelům. Ne, že by církev takové nepřátele neměla. Stačí se podívat do našich dějin nedávno minulých. Anebo překročme hranice Evropy – a rychle zjistíme, že pronásledování křesťanů nepatří jen do arén starověkého Říma, ale je každodenní skutečností v řadě zemí.
Lidští protivníci jsou ale projevem čehosi hlubšího, co na první pohled není vidět. Zlo na sebe sice bere tvář konkrétních lidí a jejich činů, vtěluje se do nich. Ve skutečnosti má ale povahu jakési nadlidské mocnosti, která si podmaňuje životy lidí, rodin, ale i celých národů i států. Podle tehdejší představy existuje něco mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, s čím je třeba počítat jako s reálnou silou.
Nepatří však tyto představy o zlu do náboženského archivu? Můžeme je vůbec brát vážně? Už dávno přece víme, že nad zemí se nenachází žádný svět andělů a zloduchů, ale atmosféra, nebeská tělesa, vesmír – v němž ostatně jakékoli úvahy o „nad“ a „pod“, nahoře či dole ztrácejí smysl.
Jenže tady vůbec nejde o zeměpisnou či vesmírnou polohu, ale spíš o polohu duchovní. Opravdu jsou na světě síly, které člověk nemá ve své moci, které spíš ovládají jeho. Dokonce dnes tyto síly máme popsané a prozkoumané mnohem lépe než třeba v Ježíšově době. To ale neznamená, že jim plně rozumíme – a hlavně: že se jim dokážeme účinně bránit.
I když nevěříme v ďábla, přece nemůžeme popřít, že se lidé často chovají jinak, než by sami chtěli, že za určitých okolností ztratí nad sebou kontrolu, vypnou rozum a vůli, přestanou vnímat odpovědnost za své činy – anebo bychom mohli rovnou říci: kdosi jim ten rozum a vůli vypne, kdosi jim sebere schopnost domýšlet důsledky vlastního jednání, kdosi jim ukradne svědomí a mravní citlivost. Kdosi – nebo cosi.
Zná to každý, kdo někdy propadl závislosti – a takových lidí stále přibývá. Poznal to každý, kdo se někdy ocitl uprostřed rozvášněného davu, který najednou začne žít vlastním životem a člověk se v něm chová jinak, než by se choval jako samostatná bytost. Dav sám se stává tou jednající bytostí a člověk je ponížen na její podřízenou součástku.
Víme také, jak lidé propadají politickým i náboženským ideologiím, které nemají rozumné odůvodnění, ale o to víc jsou napěchovány emocemi. Víme dobře, jak různí vůdcové obratně využívají kolektivního strachu, který se dá mezi lidmi tak snadno rozšířit. A co jiného než nadzemské mocnosti jsou různé trendy, módní vlny, ekonomické a sociální tlaky, prý nezměnitelné, sdílená nenávist vůči skupinám lidí, zotročující pověry, zbožštělé tradice, nevykořenitelné předsudky…
Všechny toto duchovní síly jistě vytvořili a dále přiživují lidé, ale ony se postupně od lidí odpoutaly a staly se z nich – jak se dnes často říká – negativní energie. Proudí sem a tam společností. A je vskutku nadlidským úkolem je vymýtit, protože jsou pozoruhodně houževnaté, umějí dokonce nějakou dobu přezimovat v zapomnění, aby se po čase opět vrátily v plné síle.
Proti těmto silám tedy bojujeme. Svět je jich plný. To je zlá zpráva. Nicméně: můžeme a máme se jim postavit. Má to smysl, protože Kristus už nad nimi zvítězil. To je dobrá zpráva. Sám na vlastní kůži zakusil, co to je zfanatizovaný dav, rozbouřené emoce, náboženství zbytnělé v nemilosrdné zákonictví. Zakusil, co jsou to tradované předsudky, co je nenávist spojená se lží a pomluvou, co je to takzvaná politická nutnost válcující spravedlnost.
Ježíš se nedostal do střetu jen s veleknězi, Pilátem a Herodem, ale právě s nadpozemskými mocnostmi. A zdaleka neměly jen podobu démonů, které vyháněl z nemocných. Ty síly zla se projevily především v politicko‑náboženské mašinérii, která Ježíše nakonec přivedla na kříž.
Ale právě zde Ježíš nad temnými mocnostmi slavně vítězí. Proto se jim máme postavit i my. Už nad námi nevládnou, pouze nás obtěžují ze všech stran a nedají nám pokoj. Náš boj proti nim ale není bez šance, třebaže čelíme mnohem silnějšímu protivníkovi, než jsme sami. Protože u našeho Pána smíme hledat sílu. O jeho velikou moc se máme opřít. A to právě tehdy, když máme pocit, že jako jedinci nic nezmůžeme a jsme slabí a malí proti velkým hráčům tohoto světa.
Apoštol náš věk nazývá – možná až příliš pesimisticky – věkem tmy. Ve skutečnosti ale v našem světě najdeme mnoho zdrojů světla. Je tu mnoho těch, kdo vedou boj spolu s námi a třeba o Kristu vůbec nevědí, a přece je jejich boj kristovský. Ve skutečnosti tento svět nevypadl z Božích rukou a Duch svatý v něm skrytě působí.
Nevedeme boj proti lidským nepřátelům. To jistě neznamená, že se nemáme také vzepřít zcela konkrétním zločincům, politickým diktátorům, manipulátorům, nebo šiřitelům nenávisti a strachu. Jen si musíme být stále vědomi toho, že lidé jsou pouhými nositeli a služebníky zla: i když jeden zločinec padne, nastoupí místo něj další dva. Temná chobotnice je téměř nesmrtelná. Proti ní bojujeme.
Nadzemské mocnosti nejsou jen něčím, co církev ohrožuje zvnějšku. Pronikají také do srdcí věřících. Proto apoštol hovoří o ďáblových svodech, v nichž máme obstát. Náboženství je vůči nim stejně náchylné jako jakákoli jiná lidská instituce. Také církev se může snadno stát rejdištěm nenávisti, nacionalismu, fanatismu, xenofobie i jiných fobií. A nejhorší je, že všem těmto mocnostem nabízí výborné krytí a auru čehosi posvátného. Takový vůdce požehnaný církevními autoritami, toť mistrovské dílo ďáblovo.
Proto je dobré duchovní boj začít právě u sebe. Odhalit a pojmenovat v sobě své předsudky, ustrašenost, svou nenávist, sklon sázet na snadná řešení, své podléhání davu a převládajícím náladám. A říci tomu všemu Ne, ve jménu a v síle Ježíše Krista, který nad Zlým triumfoval.
Není to snadné, ale jsme Bohem dobře vyzbrojeni. Možná se nám zdá být ta zbroj ne příliš dostatečná. Pravda, spravedlnost, pokoj, víra, spasení, Duch svatý… Jakou moc má dnes pravda, kterou máme být opásáni, když politici vítězí se lží v ústech? Jak je možné prosadit spravedlnost uprostřed bezpráví, když je na zemi pácháno každý den? Co zmůže evangelium pokoje proti propagandě a dezinformacím? Jak dokáže pouhá víra odrazit střely fanatismu? Koho ochrání přilba spasení, když spása je dnes spatřována v moci a penězích? Co dokáže meč Ducha svatého proti skutečným zbraním dopadajícím na bezbranné lidi?
Lepší výzbroj jsme ale nedostali a ani po ní nemáme toužit. Naopak, sahat pro zbraních zdánlivě účinnějších je projevem malověrnosti a ohrožuje samotnou podstatu evangelia. S tím má církev ty nejhorší zkušenosti.
Nebojme se: ty v očích světa směšné Boží zbraně už v dějinách dokázaly svést nejednu vítěznou bitvu a ubránit se proti lecjakému ďábelskému běsnění. A tak nepochybujme a dobře se vyzbrojme. Je to výzbroj našeho Pána Ježíše Krista, který nalomenou třtinu nedolomil, neuhasil knot doutnající, a přece ho zlo nepohltilo.
Amen.
Ondřej Kolář