Kázání
Lukáš 6, 36–38
(36) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(37) Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
(38) Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Milé sestry, milí bratři,
jedna z knih katolického kněze Ladislava Heryána nese název: Exotem na této zemi: O Božím milosrdenství mezi námi. Po jejím přečtení se nám tento titul i podtitul vyjasní. Člověk, který se upřímně snaží svými slovy i činy nést evangelium o Božím milosrdenství, nutně bude působit jako exot – ve světě, kde často vítězí tvrdé lokty, kde odpuštění je vnímáno jako slabost, kde rozdmychávání nenávisti pomáhá politikům vyšplhat se nahoru. Dokonce se může stát, že takový křesťan bude exotem i ve vlastní církvi.
Heryánova kniha je plná příběhů lidí na okraji, soužených různými ranami i vlastním proviněním. Přesto vyznívá nadějně: je tu ještě Boží milosrdenství mezi námi. Líbí se mi dvojznačnost tohoto spojení. Je to Bůh sám, kdo je dárce milosrdenství, které nás v našich životech nese. Ale toto milosrdenství se uplatňuje právě v našich vztazích, vtěluje se do našeho malého a nedokonalého, ale přesto důležitého milosrdenství.
Každý člověk je pozván, aby se stal nástrojem Boží lásky a dobroty. Každý z nás může aspoň trochu narušit zdánlivě neměnné zákony sobectví, odplaty a lhostejnosti. Boží milosrdenství pak přestává být jen obecným pojmem a stává se oživující silou tohoto světa.
Milosrdenství má mnoho podob. Začíná u vnitřního postoje, často ani přímo nevysloveného. Nesuďte, nezavrhujte, a naopak odpouštějte. Co tím Ježíš myslí? Soudíme přece všichni. Řeckého slovo krinein, které je na tomto místě použito, znamená totiž nejen soudit, ale také rozhodovat, tříbit, rozlišovat, určovat, zvažovat, zkoumat, brát na něco ohled. Do tohoto pojmu spadá nakonec téměř všechno naše myšlení. Kdykoli přemýšlíme, rozlišujeme také mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným, mezi tím, co se osvědčilo, a tím, čemu je nutné se vyhnout.
Kdo takto přemýšlí, je soudný. Nikdo z nás nechce ztratit soudnost a kritičnost. Při ztrátě soudnosti brzo šlápneme vedle, někomu ublížíme, případně spustíme nějakou pohromu. Anebo nás kdekdo podvede a obalamutí. Ježíš nám ovšem nezakazuje používat vlastní rozum k rozlišování a oddělování. Všimněme si: Opakem souzení pro Ježíše není nerozumnost nebo naivita, ale milosrdenství. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Jenže aby někdo mohl být milosrdný, musí nejprve být soudný. Pokud nedokážu rozpoznat, že se někdo zachoval nesprávně, pak vůči němu nemohu být ani přísný, ale ani milosrdný. Také náš nebeský Otec není jen milostivý a slitovný, ale také soudný. Není mu lhostejné, co děláme. A přece nám prokazuje své milosrdenství. Ví dobře o našich nepravostech, ale nepočítá nám je. Miluje nás ne proto, že by naše viny neviděl nebo si před nimi zakrýval oči, ale spíš navzdory tomu, že je dobře vidí.
Posuzování třeba i kritizování se v životě vzdát nemůžeme. Jistě se ale máme zdržet odsuzování a zavrhování. Snad to vypadá jako slovíčkaření, ale je v tom velký rozdíl. Když před Ježíše přivedli ženu přistiženou při cizoložství, Ježíš přece nepopřel její provinění. Jinak by nedávalo smysl jí říci: jdi a už nehřeš. Ježíš dokázal soudit, tedy rozpoznat, vidět a pojmenovat to zlé. Nicméně nakonec říká: ani já tě neodsuzuji. Soudí, ale neodsuzuje. Soudí, ale odpouští.
Naproti tomu odsuzování a zavrhování, o kterém mluví Ježíš, jde mnohem dál. Tam nejde jen o konkrétní čin. Tam jde o celého člověka. Když odsuzujeme, má to charakter definitivnosti. Říkáme: ty jsi takový či onaký, protivný, neschopný, hloupý, zrádce, slaboch, lhář, zloděj, vrah – doplňte si sami celou řadu našich odsudků až po ty vulgární. Někdy to uděláme ve vzteku, to se ještě dá pochopit, ale často i s chladnou hlavou.
Odsudek především nesmírně zjednodušuje. Vždyť náš bližní, ať už udělal cokoli, není jen černý nebo bílý, není padouch nebo hrdina. A tak mu odsudkem vždy křivdíme. Odsudek značkuje, cejchuje, stigmatizuje – je to tak trochu kletba nad druhým. Odsuzováním navíc předjímáme Boží soud, neoprávněně mluvíme Bohu do jeho souzení, které – na rozdíl od toho našeho – opravdu bude provždy platné.
Ježíš neříká: Nikdy nic neposuzujte, přehlížejte zlo, vzdejte se vlastního hodnocení. Kdo posuzuje, ten přemýšlí, hledá pravdu, zkouší pojmenovat problém. Kdo odsuzuje, ten uzavírá člověka do jeho provinění. Jako by řekl: Ty nejsi nic jiného než to, co jsi provedl. Právě před tím nás Ježíš varuje – a přece se někdy podobně chováme i my. Vidíme něčí pochybení a máme pocit, že už o tom člověku víme všechno. Jenže nevíme. Neznáme jeho příběh, zápasy, zranění, ale ani okolnosti, které ho formovaly.
Proto Ježíš říká: Buďte milosrdní. Milosrdenství neznamená, že zlo přestaneme nazývat zlem, že rezignujeme na pravdu. Když vidíme nespravedlnost, máme se ozvat. Když vidíme chybu, máme ji pojmenovat. Když někdo ubližuje druhým, nesmíme mlčet. Jenže křesťanská kritika nemá druhého ponížit a zničit. Má být doprovázena vědomím, že můj bližní je stejně jako já Božím tvorem, stejně jako já je Bohem chtěný a milovaný.
Boží milosrdenství stojí u zrodu milosrdenství lidského. Umožňuje ho, posiluje a inspiruje. Proto nás možná zarazí, že Ježíšova slova toto pořadí jakoby obracejí. Nesuďte a nebudete souzeni; odpouštějte a bude vám odpuštěno; dávejte a bude vám dáno. Je to skutečně tak, že Bůh ve svém odpouštění, milování a obdarovávání přece jen klade podmínky?
Naše víra ale přece stojí na tom, že nám Bůh odpouští i tehdy, když nám se odpouštět nechce a zarytě v sobě nosíme, jak nám někdo ublížil. Nezavrhuje nás, i když my tak rádi druhé odsuzujeme a odepisujeme. Dává nám marnotratně dobré dary, i když pro nás je košile bližší než kabát a pozorně si hlídáme, abychom někomu nedali víc, než si zaslouží.
Milosrdný a shovívavý Bůh nám všechnu naši nedokonalost odpouští. Ze zkušenosti ale víme, že když se zachováme vůči bližnímu nelidsky, má to prostě následky. Ne tak, že bychom za to byli okamžitě nebo aspoň po nějaké době Bohem potrestáni. Ale naše nemilosrdenství a neštědrost a neláska prostě působí. Narušuje dobrý Boží řád. Narušuje základy, na kterých svět stojí. A tak se nedivme, že se svět kymácí a otřásá. A že se tak nakonec všechna zloba, co je v něm nashromážděna, obrací i proti nám.
Takto chápu Ježíšova slova: jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Ne, že by se Bůh řídil mírou našeho milosrdenství či naopak tvrdosti srdce. Stačí, když nás prostě nechá v těch pravidlech hry, která jsme si my lidé tady na zemi zavedli.
Avšak ani toto naštěstí není Boží poslední slovo. Bůh nás nechce utopit v bahně naší nelidskosti. Jeho soud světem není: tak si dělejte, co chcete, já vás v tom nechám. Jeho poslední slovo přece ztělesnil Ježíš Kristus. Jeho životní příběh nám říká: já vás v tom nenechám. Bůh nás nenechá v těch našich zvrácených pravidlech, které jsme si na sebe upletli jako bič. Nenechá nás v zákonech džungle, přežití silnějšího a bezohlednějšího. Bůh nás v tom nenechá a dělá vše pro to, aby se to změnilo. Jeho poslední slovo nad světem je milosrdenství.
A proto si také musíme nechat líbit Ježíšovu výzvu: Co je tvoje poslední slovo nad tvým bližním? Soud, anebo milosrdenství? Poslední Boží slovo nad námi je odpuštění, dar věčného života, otevřené dveře do jeho království pro všechny. Bůh svým milosrdenstvím opravdu nešetří: natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína, říká Ježíš. Nám, které Bůh shledal vinnými, dá nakonec vše dobré vrchovatou měrou. A co uděláme my? Jaké bude to naše „nakonec“ vůči těm, kdo se proti nám provinili?
Boží milosrdenství vstupuje mezi nás a touží se zhmotnit v milosrdenství našich postojů a činů. Dokážeme se postavit proti nemilosrdným poměrům tohoto světa? Pokusíme se napodobovat Boha samotného? K tomu nás Ježíš zve. Buďte jako on, dávejte jako on a odpouštějte jako on. A uvidíte, věci se začnou měnit.
Amen.
Ondřej Kolář