Pokud vám lze video nelze přehrát, zkuste se na něj podívat přímo na Facebookové stránce.
Kázání
Matouš 12, 31–32
(31) Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.
(32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Dnes je sice svátek svaté Trojice, ale podle pravoslavného kalendáře jsou letnice, takže je slaví také naši ukrajinští bratři a sestry. Navíc svatodušní svátky jsou v církevním roce tak trochu popelkou, a tak stojí za to se u nich trochu zdržet ještě i tuto neděli.
Máme před sebou jeden z nezáhadnějších Ježíšových výroků. Není divu, že si nad ním si lámaly hlavu generace vykladačů. Duch svatý je navíc ze všech tří osob svaté Trojice patrně nejobtížněji uchopitelný a pochopitelný. A přitom bychom se o jeho pochopení měli ve vlastním zájmu snažit – vždyť, jak jsme slyšeli, hřích proti Duchu nelze odpustit. Co když se proti němu prohřešujeme dnes a denně, aniž o tom víme?
Při našich úvahách nad tím, co vlastně měl Ježíš hříchem proti Duchu na mysli, by nám nemělo uniknout jiné sdělení, které Ježíš pronáší mimoděk, skoro jako vedlejší myšlenku. Ve skutečnosti je to ale myšlenka stěžejní. Každý hřích a každé rouhání bude lidem odpuštěno! Takto silně evangelium nezazní snad v celé bibli.
Téměř žádné lidské provinění, až na tu jedinou výjimku, není pro Boha důvodem, aby nám odepřel milosrdenství. Boží milost v zásadě nezná mezí – to je ta dobrá zpráva, která mnohonásobně převažuje tu zprávu špatnou. Když Ježíš všelijakým lidem odpouštěl, vyvolávalo to nemalé pohoršení: jak si obyčejný smrtelník ze zapadlého galilejského městečka dovoluje dělat to, co přísluší výhradně Bohu! A nyní Ježíš navíc ještě směle zobecňuje. Je to generální pardon vyhlášený všem. Totální amnestie – ale nejen pro činy minulé, ale také pro všechny budoucí. Ať už lidstvo v průběhu celých svých dějin napáchá jakékoli představitelné či zatím nepředstavitelné zlo, vězte, že bude odpuštěno.
Ano, ale až na jednu výjimku. Proč zrovna Duch je tou výjimkou? Možná bychom lépe rozuměli tomu, že nejtěžší následky bude mít ten hřích, který se proviňuje proti tomu nejvyššímu v nebeské hierarchii – totiž proti Bohu Otci. O tom se tu ale kupodivu nehovoří vůbec. Možná proto, že nakonec každý náš hřích, i ten zdánlivě banální a nijak nábožensky nezabarvený, je urážkou Boha Stvořitele. Je přece porušením Božího dobrého řádu, je vzpourou proti němu. Každý den se proti Bohu proviňujeme svou neposlušností. Ale nad touto naší nevěrností stojí trvalé a otcovské „odpouštím ti“.
Jak je to s Božím Synem? Dozvídáme se, že ani jeho urážka není důvodem k pekelným trestům. Asi nejvýmluvnějším důkazem jsou Ježíšova slova, pronesená na adresu vojáků, kteří ho přibili na kříž: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Dokonce i popravčí četě vlekoucí Ježíše má být odpuštěno, a spolu s ní i všem, kdo Ježíše nenáviděli, pronásledovali a sestrojili na něj politický proces. A věřím, že i nám křesťanům, kteří neseme Kristovo jméno, a přitom ho svým životem často hanobíme, má být odpuštěno. A jistě také všem nevěřícím či jinak věřícím, kteří Ježíšem pohrdají, nebo jej zesměšňují. Žádná lidská potupa totiž nemůže být větší než ta, která už nastala na kříži. Bůh se v Ježíši vydal na místo nejhlubšího ponížení a hanby. Nic už ji nemůže překonat. Jak by Kristu mohlo ublížit jakékoli lidské plivnutí?
Tedy znovu: Proč zrovna Duch svatý má být obestřen takovou nedotknutelností? Co je na hříchu proti Duchu tak výjimečného? Neznám vyluštění této hádanky, ale nabídnu alespoň pokus o porozumění.
Pomůže nám přečíst si, co Ježíšově podivnému výroku předcházelo. Farizeové přišli na Ježíše s obviněním těžkého kalibru: prý je spolčen s ďáblem, když dokáže vyhánět démony z posedlých. Ježíš si různých pomluv musel vyslechnout mnoho a nemyslím si, že by jím tahle nějak zvlášť otřásla.
V tuto chvíli je ale v sázce mnohem víc než jen on sám. To není jen urážka Božího Syna, kterou je možné odpustit. V touze postavit Ježíše na pranýř farizeové zpochybňují jeho uzdravování nemocných. Popírají, že skrze Ježíše se děje něco nezpochybnitelně dobrého a Bohu milého. O Ježíši samotném ať si třeba myslí cokoli, ať ho prohlašují za lžiproroka – avšak jak mohou tvrdit, že jeho zachraňující činy jsou výsledkem působení Božího protivníka? Vydávají dobro za zlo, božskou pomoc za ďábelské kejkle – jen aby na Ježíše vymysleli nějaké obvinění. Avšak když odstaví Ježíše, zastaví i jeho uzdravování, vezmou poslední naději ubohým, zvrhnou Boží záchranu, která v Ježíši přichází.
Ježíšovi nepřátelé v tuto chvíli napadají nejen Ježíše, ale především Ducha svatého. Jestliže však vyháním démony duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království, říká Ježíš. Farizeové přicházejí – jak se dnes říká – s alternativní pravdou: je to ve skutečnosti ďábel, kdo v Ježíši působí. To je rouhání proti Duchu, to je pošlapávání jeho svatosti. Tento hřích nebude odpuštěn. Ale ne proto, že by se Duch svatý hluboce urazil a rozhněval a chtěl se rouhačům pomstít. Blasfémie vůči Duchu především ohrožuje ty nejmenší, lidi, kteří zoufale volají o pomoc.
Troufám si říci, že ne kvůli Duchu svatému, ale kvůli posedlým, nemocným a všelijak jinak trpícím Ježíš takto kategoricky řekne: ne, něco takového odpuštěno nebude. Kdo brání Duchu v jeho vanutí, proviňuje se nejen proti Bohu, ale hlavně proti těm, kdo Ducha nutně potřebují k tomu, aby mohli důstojně žít.
A můžeme jít ještě o krok dál. Jestliže je Ježíš spolčen s ďáblem, pak nemá žádnou platnost ani jeho odpouštění. Pak je všechno milosrdenství, projevené různým provinilcům a ztroskotancům, pustá lež. Ježíš přece bral pod ochranu nejen tělesně či duševně nemocné, ale také všechny, kdo se od Boha vzdálili a ostatní nad nimi lámali hůl. Pokud Ježíšovo evangelium není pravým Božím slovem, zůstávají Bohu vzdáleni nejen oni, ale také my ostatní, kdo jsme tomuto evangeliu uvěřili.
Co je tedy hřích proti Duchu svatému? Není to ani bezbožnost, ani rouhání, ani vražda. To všechno má být podle Ježíšova zaslíbení přikryto milosrdenstvím. Hřích proti Duchu se – jak se zdá – děje tehdy, když se někdo vědomě staví na odpor proti Boží moci života, uzdravení. Když člověk člověku nepřeje odpuštění. Když pohrdne Boží zachraňující rukou.
Pro nás křesťany je obzvlášť důležité si uvědomit, že Ježíš sám sebe nepovažuje za vlastníka či jediného původce Božího Ducha. Naopak: vidí jeho působení také jinde kolem sebe, i tam, kde bychom to nečekali. Dokonce upozorňuje, že žáci týchž farizeů, kteří Ježíše obviňují, přece démony také vyhánějí. Ježíš nechce mít patent na Ducha svatého, naopak se raduje z toho, že Duch uzdravuje a obnovuje všude, klidně i mezi jeho nepřáteli.
Proto ani my křesťané nesmíme Ducha rezervovat pro sebe a ostatním ho upírat. Díky Bohu Duch působí také za hranicemi církve, mezi takzvanými ateisty, v jiných náboženstvích. A naším úkolem není Ducha žárlivě střežit ve svých kostelích, ale naopak mít oči dobře otevřené a hledat jeho stopy ve zdánlivě bezbožném, ve skutečnosti Duchem naplněném světě.
Všude, kde se život prosazuje proti smrti, kde jsou lidé osvobozování ze zotročení, kde je jim navraceno pravé lidství; všude, kde se nemocní uzdravují, kde se ponížení staví opět na nohy, kde menšiny přestávají být utlačovány; všude, kde přibývá naděje, kde se lidé usmiřují, kde se napravují vztahy – tam dozajista působí Duch svatý. Tam je Kristus při díle – byť třeba anonymně, nepoznán, a přece mocně. A běda tomu, kdo by chtěl toto dílo Ducha zpochybnit – třeba ve jménu jediné pravé víry, ve jménu černobílého vidění světa. Kdo nepřipouští, že také někdo jiný než našinec může udělat něco dobrého, ten se podobá Ježíšovým nepřátelům. A tak, Duchu svatý, přijď – i tam, kde tě nečekáme, nezveme a s tebou nepočítáme.
Amen.
Ondřej Kolář