Kázání
První kniha Královská 17, 1–16
(1) Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“
(2) I stalo se k němu slovo Hospodinovo:
(3) „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu.
(4) Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“
(5) Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu.
(6) A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil.
(7) Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.
(8) I stalo se k němu slovo Hospodinovo:
(9) „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“
(10) Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“
(11) Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“
(12) Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“
(13) Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna,
(14) neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“
(15) Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům.
(16) Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
Jako blesk z čistého nebe se na scéně příběhů v knihách Královských objevuje prorok Elijáš. Taková postava – a přitom nevíme nic o jeho rodině, neznáme jméno jeho otce, nenajdeme žádné vyprávění o jeho narození. Čteme o něm jen to, že byl z přistěhovalců gileádských. To není zrovna původ, který bychom čekali u proroka jeho formátu. Byl totiž zřejmě imigrant z Gileádu, země sužované válkami a suchem. Ano, ekonomický uprchlík.
Přistěhovalci stáli na nejnižší příčce společenského žebříčku, vlastně spíš mimo něj. Neměli domovské právo, nevztahovala se na ně ochrana zákona. S jejich náboženským životem to taky bylo všelijaké. Vyvolený lid se na ně díval svrchu. A přesto právě z tohoto prostředí Hospodin povolal svého služebníka.
„Hospodinova milosrdenství je plná celá země,“ četli jsme dnes v žalmu. O tom svědčí Elijáš z přistěhovalců gileádských ještě dříve, než promluví. Jeho jméno je vyznáním, znamená: Můj Bůh je Hospodin. Ať pocházím odkudkoli, ať jsem kdokoli, stojím v jeho službách. Všem kolem (i těm domácím víry) Eliáš svědčí: Hospodin je živý Bůh. Nepatří jen do vzpomínek a příběhů z dějepravy. Hospodin nezapomněl na smlouvu se svým lidem, nepřestává působit v tomto světě, jeho moc se nezmenšila.
Elijáš přichází se svým vyznáním tam, kde je potřeba je slyšet. Nejde za těmi, kteří o Bohu nic nevědí. Ani neburcuje ty, kteří na Hospodina zapomněli, přestali věřit, kteří takříkajíc už nechodí do kostela. Přichází k těm, kteří si myslí, že jejich víra je jakž takž v pořádku. Izraelci za krále Achaba nepřestali uctívat Hospodina. Řádně slavili svátky a přinášeli oběti. Na svých synech konali obřízku na znamení smlouvy. Nezapomněli, kdo byli jejich otcové. Co potom vlastně bylo špatně?
Od svých kenaanských sousedů přejal Izrael přesvědčení, že nad přírodou vládne bůh Baal. Každý rok je třeba ho složitými rituály oživit, a když je pak správně uctíván, uvolní plodivé síly, aby bylo dost vláhy a všechno rostlo. Bylo to tedy hezky rozděleno: Hospodin je svrchovaný v těch zásadních věcech, jako je správa a ochrana lidu a svaté boje, které vede se svými nepřáteli. A ty drobné, všední záležitosti, každodenní starosti, jako jestli zaprší a jaká bude úroda a co budeme jíst, svěřovali Baalovi.
Právě k takovému „kulhání na obě strany“ přichází prorok vyřídit rozhodné ne. Hospodin je Bůh celého našeho života. Netýkají se ho jen záležitosti duchovní. Hospodin je Bůh všeho, co děláme, co říkáme, všech našich myšlenek i plánů. On je Pán celého světa. Není to „kostelový“ bůh. Nevládne tady jeho Duch a za dveřmi neviditelná ruka trhu. Není jenom na neděli, zatímco přes týden se každý stará, jak umí.
Do situace, kdy se na to zapomíná, kde člověka starost a strach o každodenní záležitosti odvádějí jinam, zní Elijášovo proroctví: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude ani rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ To není od Pána Boha ukřivděnost ani zlomyslnost. Mám za to, že i takové slovo můžeme chápat jako výraz péče o člověka. Našemu Pánu není jedno, oč opíráme své naděje. Prorocké slovo vede k zastavení, možná k přerovnání žebříčku hodnot. Z čeho mám strach a čemu skutečně věřím? Na co se doopravdy spoléhám? Můžeme to zkoušet u nejrůznějších báječných baalů, ale jen Hospodin svým slovem stvořil nebe i zemi, on dává každý nový den – a bez jeho vůle prostě nezaprší.
Král Achab ovšem nehodlá přerovnávat žebříček hodnot. Naopak – po takové zprávě by chtěl proroka pokud možno zlikvidovat. A tak se na Hospodinův pokyn Elijáš skryje u potoka Kerítu. „Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou,“ slyší z Božích úst. Nevím, jak by takové ujištění působilo na vás – že ten, kdo se má postarat o vaše zabezpečení, je nějaký pták. Elijáš se tím má ale naučit, jak rozmanitým způsobem se Pán Bůh stará o své věrné. Vlastně to, že Hospodinův úkol mají plnit ptáci, tak zvláštní není. On je přece Pán celého stvoření. Zarážející však je, že to mají být zrovna havrani. Havrani jsou podle soupisů v Mojžíšových knihách nečistí. Pohanští. I my bychom je čekali spíš na hřbitově nebo v hororu, než v Božích službách. Ale: „Hospodinova milosrdenství je plná země.“ On sám očišťuje i povolává k službě.
Elijáš dostává chléb i maso ráno a chléb i maso večer. To je z biblického pohledu blahobyt. Cestou do zaslíbené země padala na poušti ráno mana a večer křepelky a všichni měli dostatek. Tady je obojí hned dvakrát denně. Při pohledu zvenčí je prorok v neutěšené situaci: Je na útěku před královskou mocí, musí se skrývat, je sám. Přesto může každý den docela konkrétně zakoušet Boží milosrdenství a péči.
I takové okamžiky mají svůj smysl. Je to veliká věc, když se můžeme ohlédnout za nějakým úsekem svého života a říct – Hospodin se o mě staral. V mém strachu, v pochybách a beznaději – Pán mě posiloval. Přes všechny neblahé okolnosti, přestože se mi všechno rozpadalo pod rukama, dokonce i přes můj hřích – Bůh ode mne neodňal své milosrdenství. Vlastně bychom tady mohli skončit. Jít domů a radostně a vděčně myslet na to, jak se o nás Pán Bůh stará. Jenomže mnohé z nás by asi napadlo, že i ten potok nakonec vyschl. Jak je to tedy s tou Boží péčí, když jde opravdu do tuhého?
Biblický vypravěč to líčí tak, že jedna věc končí, aby mohlo přijít něco dalšího, většího. Jenže to Elijáš ze své perspektivy nevidí. „I stalo se k němu slovo Hospodinovo: Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Sarepta sidónská ležela ve Fénicii. Za hranicemi izraelského království. V krajině, kde se mohutně uctíval Baal. Copak sem Boží slovo dolehne? A navíc má Elijáše opatřovat potravou nějaká vdova. Vdova! Ta z nejchudších a nejubožejších, vždyť vdovy neměly živitele ani zastání. A když je sucho a hlad, postihne je to jako první. Vdova je větší absurdita než havrani. Ale pořád platí: „Hospodinova milosrdenství je plná země.“ Žádné hranice a žádné předpoklady na tom nemohou nic změnit.
A tak Elijáš vstal a šel. S vdovou se setkal u brány do města a velmi zdvořile požádal o vodu a o chléb. Voda ve studních ještě nestačila vyschnout, ale hlad už nastal i tady. Žena zřejmě poznala, že před ní stojí Izraelec, protože při všem, co je Elijášovi svaté, se zapřísahá: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Strašlivé zoufalství zaznívá z těchto slov. Člověk, který už od života nic nečeká. A přece slyšíme, že i této ženy se Pán Bůh ujímá, že i pro ni má úkol: nasytit proroka. Dokud jsme tady, nemáme si chystat rakev. Nikdo z nás tady nepřesluhuje, nikdo z nás tady není zbytečný nebo dokonce nadbytečný. Pán Bůh o nás ví. Máme svůj úkol.
„Neboj se.“ Tenhle asi nejhezčí pokyn v Bibli je to první, co vdova slyší. Je to potěšení a ujištění o Boží přítomnosti. A to je zase Elijášův úkol. Vyhladovělý prorok a zoufalá vdova. Kdo tady vlastně slouží a komu je slouženo? Kdo dává a kdo je obdarován? Jsem přesvědčena, že si pomáhají navzájem, že potřebují jeden druhého. Že potřebujeme jeden druhého. Služba je vždycky záležitost vzájemná, povolání k službě je povolání do společenství. Navzájem si pomáháme a navzájem se obohacujeme. Jsou tady ti, kteří nám pomohou, a jsou tady ti, kterým můžeme pomoci my. I když na to nevypadáme, i když se na to necítíme, i když máme sami málo. Ne snad jídla – ale třeba možností a schopností a odvahy a trpělivosti a peněz – a hlavně času.
Máme málo. Stojíme v tomto světě stejně bezradní jako učedníci před pětitisícihlavým zástupem na pustém místě. A tak si zoufáme anebo nadáváme anebo mávneme rukou nad pěti chleby a dvěma rybičkami, nad hrstí mouky a trochou oleje. Máme málo. A přece zazní k vdově v Sareptě: Jen z toho nejdřív připrav chléb pro Elijáše. Nejdřív. Ne až budeš mít dost, až na tom budeš lépe, až budeš mít jistotu, ale právě teď. „Šla a udělala, jak Elijáš řekl.“ To je krok víry: spolehnout se na Boží zaslíbení. Víra vede člověka také k tomu, aby se přestal soustředit na svůj nedostatek a aby mohl vidět potřebu druhého.
Konec našeho příběhu zní jako z pohádky: „Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.“ Možná jsme z takového zázraku trochu rozpačití. Ale ono tady vlastně je čemu věřit. Protože zázraky se nedějí tam, kde se stane něco senzačního a nevysvětlitelného, ale tam, kde je Pán Bůh přítomen, kde je při díle. Děje se to všude tam, kde obrací lidské sobectví a strach a soběstřednost v službu. Kde mění samotu a beznaděj ve vzájemnost a společenství. Kde člověk dostává odvahu k něčemu, s čím by podle svých propočtů nikdy nezačínal. „Hospodinova milosrdenství je plná země.“ On sám k tomu dává hojnost všeho, co je potřeba. Pro nás i pro druhé.
Amen.
Radmila Včelná (četl Jan Ratiborský)