Kázání
Skutky apoštolů 1, 6–8
(6) Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“
(7) Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;
(8) ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“
Milé sestry, milí bratři,
té otázce, kterou položili učedníci vzkříšenému Ježíšovi, dobře rozumíme, i když je naše situace odlišná. Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? I my se přece často ptáme docela podobně. Bože, kdy už to bude lepší? Kdy se věci dají do pořádku? Kdy skončí nespravedlnosti, utrpení, chaos? Toužíme po jasné odpovědi, ideálně po konkrétním datu, nebo alespoň po jistotě, že všechno směřuje k dobrému konci, který si dokážeme představit.
Učedníci se cítí osamoceni a trochu bezradní. Ježíš vstal z mrtvých, skutečně přešel ze smrti do života – ale co to znamená pro mě, pro nás? A opět: naše otázky jsou podobné. Jak máme následovat Ježíše ve chvíli, kdy ho už nemáme mezi sebou, tak jak ho měli mezi sebou jeho učedníci za jeho pozemského života? Ti ještě věděli, kam a za kým mají jít – ale co my?
Doslova vzato by následovat Krista mělo znamenat odejít za ním, k nebeskému Otci. Máme tedy co nejrychleji opustit tento bolavý svět, odejít z ciziny domů, kde nám konečně bude dobře? To jistě ne. Ježíš odchází, ale jeho učedníci mají právě zůstat zde na zemi. A toto zůstávání bude trvat dlouho. Trvá až do dnešních dnů. Jak naložit s tímto mezičasem, který se nám vlastně už ani nejeví jako mezičas, ale jako čas táhnoucí se nekonečně dlouho?
Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? – ptají se pozůstalí učedníci. Ježíšova odpověď je krátká, ale vystihuje vše podstatné, co potřebuje vědět církev po Ježíšově odchodu. Podle Skutků apoštolských to jsou Ježíšova poslední slova pronesená předtím, než odešel ke svému nebeskému Otci.
Pojďme si postupně projít Ježíšovu odpověď. Nejprve tedy: jak je to s tímto časem? Bude Boží království obnoveno brzy, v dohledné době? Dožijeme se toho? Ježíš odpovídá na první poslech vyhýbavě: o čas se nestarejte, ten má v rukou jedině Bůh sám. On sám vládne všem časům a lhůtám. Víc vědět nemusíte.
Ježíšova neurčitost má ale své dobré důvody. Tehdy byli mnozí věřící přímo posedlí vypočítáváním termínu konce světa. Vznikaly podrobné harmonogramy posledních událostí. Přemýšlelo se nad tím, jaká dějinná a vesmírná znamení budou blížící se konec provázet.
Těmto snahám a úvahám řekl Ježíš svoje jasné ne už dříve – a teď to opakuje. Tím se nezabývejte, protože to není podstatné. Soustřeďte se na čas, který vám Bůh dává nyní. Ten je důležitý. Čas, v němž žijete, není jen čekárna na poslední den. Osvědčujte svou víru tady, ve svých životech, v těchto pozemských dějinách.
Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? Tolikrát a v tolika různých obrazech Ježíš mluvil o Božím království, ale učedníci pořád nemají jasno. Za jejich otázkou se stále ještě skrývá představa, kterou Ježíš přece mnohokrát odmítl a také oni by ji měli správně už dávno odhodit. Totiž představa, že Bůh či Ježíš obnoví zašlou slávu Davidova království a osvobodí Izrael od jeho okupantů.
Taková představa svědčí o úzkoprsosti víry, o malé naději, zaměřené jen na vlastní národ. Boží budoucnost bude mnohem větší. Bůh chce obnovit celý svět a zahrnout do svého království všechny lidi všech národů. Všeobecná náprava věcí lidských, ba dokonce nejen těch lidských, nýbrž celého stvoření – nic menšího pro nás Bůh nepřipravil. Izrael v tom všem ovšem nebude chybět, není odsunutý stranou, nedohrál svou dějinnou úlohu, jak si někteří křesťané představovali. Bude součástí nového stvoření.
Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael? Ještě jednu významnou korekturu musí Ježíš provést. Učedníci správně pochopili, že toto království je Božím dílem. A také my víme, že ho nemůžeme strhnout na zem a vybudovat ráj na zemi, to jsme poznali v minulém století. Nemůžeme k němu dospět ani pokrokem vědy, techniky a medicíny, to bolestně zakoušíme dnes.
A přece našim úkolem není na Boží království jen čekat. V Ježíšově době byli lidé přesvědčeni, že Bůh má své království již pro nás hotové kdesi v nebesích a ve správný okamžik ho prostě spustí sem dolů. Ježíš naproti tomu říká, že Boží království je mezi vámi. Jako zárodek, který má klíčit, růst a rozvíjet se. Tento růst nemáme pouze zvenčí pozorovat, ale zapojit se do něj, nechat se jím strhnout. Pro Ježíšovy učedníky to v prvé řadě znamená jít do všech končin země a svědčit tam o Kristu.
Ježíš zásadně rozšiřuje horizont naděje. Tato naděje nemá být úzce nacionální a sebestředná. Proto své učedníky pověřuje. Budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na konec země. Tento pohyb od středu k okrajům má hluboký význam. Začíná tam, kde učedníci jsou – v Jeruzalémě. Tam, kde znají prostředí, lidi, jazyk. Ale nezůstává tam. Víra, která je skutečně živá, se šíří, překračuje hranice, bourá bariéry.
Jeruzalém může být i pro nás obrazem našeho domova, rodiny, nejbližšího okolí. Judsko představuje širší společnost, ve které žijeme. Samařsko pak symbolizuje ty, kteří jsou nám cizí, možná i nepříjemní. A konec země ukazuje, že Boží plán nemá hranice.
Růst Božího království není v našich rukou, a přece nestojíme stranou. Jsme pozváni, abychom se do Božího díla zapojili také my. Máme svědčit o Kristu. Svědek není jen neutrální přenašeč informace, není to novinář, který má podat co možná nejobjektivnější zprávu. Svědek je člověk, kterého Kristovo evangelium přemohlo, proměnilo a dalo jeho životu nový směr. Kristův svědek je zaujatý, je velvyslancem Božího království ve světě. A proto se celým svým životem má zasazovat o Boží a Kristovu věc ve světě. Máme žít tak, aby náš život ukazoval na Krista. Máme být nositelem naděje tam, kde je beznaděj, pokoje tam, kde je neklid, odpuštění tam, kde je zranění.
Takový úkol ovšem přesahuje naše přirozené schopnosti. Proto Ježíš říká: dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí. Bůh sám se ujímá své věci ve světě. Ale potřebuje k tomu nás. Proto nás k tomuto úkolu uschopňuje. Mezičas mezi Kristovým odchodem a druhým příchodem není obdobím osamocenosti a bezradnosti, ani blouděním ovcí bez pastýře. Navzdory všem selháním křesťanů Kristus svou církev nikdy neopouští. Učedníci nemají čekat pasivně, až se něco stane. Mají přijmout dar Ducha svatého, který jim dá sílu žít jinak, jednat jinak, mluvit jinak.
Víra je otevřenost pro působení Ducha svatého v našem každodenním životě. Je to ochota nechat se proměňovat, vést, posílat. Možná si řekneme: Já na to nemám. Nejsem dost silný, moudrý, odvážný. To ale není pro Božího Ducha žádná překážka. A tak se z lidí, kteří chtějí znát Boží plán, stávají lidé nesoucí naději. Z těch, kdo čekají na změnu, se stávají nástroje změny.
Možná pořád ještě čekáme na ideální podmínky, na moment, kdy budeme připraveni my, nebo naše okolí. Ale Boží odpověď zní: Začni tam, kde jsi. S tím, co máš. A já ti dám sílu. Nečekejme na ten správný okamžik. Čas Božího království nepřijde až někdy v daleké budoucnosti. Ten čas nastal právě teď. Přítomný čas není jen mezičas netrpělivého anebo zas rezignovaného čekání. Čas, který jsme od Boha dostali, je čas požehnaný, čas vhodný pro život s Kristem.
Není žádná lepší či horší doba pro svědectví o Kristu. Žádná společnost není připravenější či méně připravená přijmout evangelium. Tento svět rozhodně není horší, než byl v době prvních křesťanů. Lidé nejsou víc bezbožní nebo víc zkažení. Nemá smysl čekat, až lidé budou vůči Bohu vnímavější, až budou ochotnější k pokání, nebo až bude církev ve společnosti oblíbenější.
Teď je ten pravý čas zapojit se do Božího díla ve světě, do díla lásky, spravedlnosti a pokoje. Proto prosme, aby nám byl dán Duch svatý – aby nás posiloval, vedl a proměňoval.
Amen.
Ondřej Kolář