Kázání
Marek 7, 31–37
(31) Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole.
(32) Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku.
(33) Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka,
(34) vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘
(35) I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.
(36) Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.
(37) Nadmíru se divili a říkali: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“
O Ježíšovi v evangeliích čteme jako o zázračném léčiteli. Než se událo uzdravení, o kterém jsme právě slyšeli z Markova evangelia, uzdravil Ježíš mnohé – a to pouhým dotekem. Stačil dotek ruky a Ježíš uzdravil Petrovu tchyni, malomocného a další… Proto i tentokrát Ježíše žádali, aby na člověka hluchého a špatně mluvícího vložil ruku. Zatímco mnozí chodili za Ježíšem sami za sebe, případně sami za své nejbližší, člověka hluchoněmého museli přivést. Jiní mohli vyznat před Ježíšem svoji víru, že právě on je může uzdravit. Ale člověk se ztrátou sluchu a tím pádem i se špatnou schopností mluvit, pochopitelně nemohl o Ježíšově zázračné moci nic slyšet a nemohl ani vlastními slovy vyznat: „Pane, věřím, že právě ty máš moc mě zachránit!“
Příběh o uzdravení hluchoněmého připomíná situace, ve kterých si lidé nemohou z všemožných důvodů sami pomoci. Situace, kdy jsou tak hluboko ponořeni v potížích, že si o pomoc nedovedou sami říct. Někdy jsou lidé zaslepení láskou, nenávistí, někdy třeba lhostejností. My lidé míváme klapky na uších. Často nechceme vnímat, že něco není v pořádku. Je to jako bychom měli uzavřené smysly. V takových chvílích bývá nutná intervence – zásah zvenčí. Je třeba, aby se do situace vložil někdo vidoucí a slyšící. V našem příběhu se mluví sice jenom o sluchu a o nemožnosti mluvit, ale můžeme přidat i slova o zraku, protože v Markově evangeliu se hned o kapitolu dál objevuje příběh velmi podobný tomu našemu – jak Ježíš uzdravil slepého. Oba příběhy jsou napsané stejným slovníkem, mají mnoho společného. I slepého musí pochopitelně k Ježíšovi přivést, slepý člověk je vyléčen také stranou od zástupu, pomocí stejných léčitelských postupů tehdy běžně užívaných (za pomocí slin) a na závěr příběhu o uzdravení slepého se také setkáváme s Ježíšovým pokynem k mlčenlivosti.
Z obou příběhů je patrné, že uzdravení člověka se děje v intimním prostoru. I když dovedou hluchoněmého člověka k Ježíšovi druzí, samotné uzdravení se děje jen mezi ním a nemohoucím. Ti, kteří ho přivedli, už samotnému uzdravení asistovat nemohou. Zdá se, že sebelepší intervence zvenčí totiž člověka k uzdravení nepřivede. To musí vycházet zevnitř. Všimněme si, že Ježíš se až naturalisticky dotýká vnitřku člověka. Vkládá prsty do uší, dotýká se slinou jazyka. Bylo by to jistě šikovné, kdyby se lidé stávali vidoucími a slyšícími bez vlastního přičinění; jak by se svět proměnil, kdyby se lidé automaticky se stávali vidoucími a slyšícími nějakým magickým neosobním zásahem. Jak by nám bylo všem dobře, kdyby mohla fungovat nějaká formule, která by rázem probudila celé město k správnému nahlédnutí. Ale Ježíš uzdravuje jinak. Možná pomalu a ne zrovna efektivně, ale zato skutečně a podivuhodně. Ježíš věnuje konkrétnímu člověku zvláštní pozornost a péči. Uzdravení se děje ve vztahu Boha a člověka.
Dnešní čtenáři Bible si asi lámou hlavu nad tím, proč zrovna slinou, proč Ježíš léčil jako léčitelé tehdy? Ale možná jsou takové otázky nepatřičné. Vždyť vzal onoho člověka stranou, stranou od tehdejších diváků, vzal ho stranou i od nás čtenářů a učinil s ním něco, čemu diváci rozumět nemohou. Když lidé vyprávějí, jak jim Bůh otevřel oči a uši, zní to také nepochopitelně a magicky, je to zkrátka zkušenost, která se těžko popisuje slovy. Důležitý není způsob uzdravení, ale právě ten osobní vztah. Vztah Boha a člověka. Tomu nasvědčují i slova o tom, že Ježíš vzhlédl k nebi a povzdechl, slova, která v Bibli odkazují na modlitbu. Ježíš uzdravuje slovem Effatha (Otevři se). Obrací se slovy své mateřštiny k Bohu, autenticky, familiérně prosí Boha o to, aby se otevřel prostor pro tohoto konkrétního člověka.
A on se opravdu otevřel, čteme, že se mu otevřel sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“ V člověku se díky modlitbě a správnému nastavení smyslů obnovuje schopnost vnímat a mluvit správně. Co si ale máme představit pod správným mluvením? Co je správné, dobré? Zdá se, že slova o správném mluvení jsou dovysvětlena na konci příběhu. Odpověď na to, co se míní tím správným mluvením, můžeme najít v posledním verši. „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Tato slova totiž připomínají počátek veškerého vztahu Boha a člověka, zní podobně jako slova z první kapitoly knihy Genesis. Poté, co se po šest dní naplno projevila Boží tvořivá moc, Bůh shledal, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Bůh se až podivuje nad tím, co jeho mocí vzniklo.
Správné mluvení má tedy v našem příběhu co do činění s obnovou člověka, s obnovou stvoření k obrazu Božímu. Správné mluvení souvisí se správným pohledem na vše Boží. Vychází z údivu nad tím, že co Bůh tvoří je dobré. Velmi dobré. Závěrečný verš připomíná, že to, co Ježíš koná na zemi, je s Boží stvořitelskou mocí zajedno. Ježíš obnovuje v člověku to prapůvodně dobré. Ježíš obnovuje vztah Boha a člověka. Navrací stvoření do pořádku. Otevírá uši, uvolňuje pouta jazyka.
Obnova stvoření je znakem, znamením přicházejícího Božího království, jak o něm mluvili proroci. Závěrečnou nápravu všeho a návrat k Bohu slibuje i prorok Izajáš, jehož slova jsme dnes také četli. „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.“ My sice pořád žijeme ve světě, ve kterém není náležité vidění nebo náležité slyšení samozřejmostí. Ale přesto žijeme ve světě, do kterého s Ježíšem Kristem vstoupilo Boží království. Ve světě, do kterého skrze Ježíše Krista vstoupila moc obnovovat smysly k vidění i slyšení. Slova proroků se již začala naplňovat.
A přitom se nenaplňují pouze pro vyvolený lid, Izrael. Součástí Ježíšova poslání je oslovovat a přivádět k Bohu všechny lidi – nejen ztracené z Izraele. Snad i proto se uzdravení hluchoněmého událo v pohanském prostředí. Ježíš byl zrovna na cestě ze země Týru ke Galilejskému jezeru, ale máme si všimnout, že nešel přímo. Šel docela velkou oklikou. Přes Sidón, územím Dekapole. I když se zdá, že jsme někdy Bohu vzdáleni, že se nacházíme ve slepé uličce, na zapadlém místě, kde bychom Boží zásah nečekali, máme naději, že nejsme nikdy ztraceni. Bůh nechodí jen přímo po dobře vyšlapaných cestách.
Důležitý moment obnovy dobrého stvoření (důležitý moment uzdravování člověka) tkví v tom, že k němu dochází v konkrétním vztahu Boha a člověka. To znamená, že to, co je dobré, nelze na člověka nějak svrchu nasypat a doufat, že se to vstřebá a zafunguje. Nelze předpokládat, že nějakým fikaným způsobem otevřeme druhým uši k slyšení. Nestačí jenom říct druhému: „Tohle je pro tebe dobré, tak se podle toho řiď.“ Ukazuje se, že i s dobrými úmysly se dá napáchat mnoho škody. Pokud neproběhne proměna uvnitř, pokud se člověka nedotkne sám Bůh, výsledek uzdravení nebývá dlouhodobý. Uzdravení člověka zůstává tajemstvím. Jako při samotném stvoření i při uzdravování se Bůh diví, když se něco dobrého podaří. Nevstupuje do vztahu s člověkem s předem naplánovaným programem dobra, ale bere si člověka stranou a je s ním v modlitbě. Je s ním v jeho omezenosti a prosí: „Otevři se“.
Příběh o uzdravení hluchoněmého je ukázkou toho, jak Bůh zápasí o člověka. Jak zápasí o to, aby člověk mohl naplnit svůj život smyslem, o to, aby se člověku navrátila schopnost žít v jednotě s Bohem. Považovat příběh o uzdravení hluchoněmého za příběh o uzdravení nemoci by bylo, myslím, nebezpečné. Lidé totiž často nebývají uzdraveni z nemocí, z handicapů, a vyčítat jim, že mají slabou víru? Že o ně Bůh nestojí? To se mi zdá nelidské, to je skoro až rouhání. Bůh přece nabízí člověku své společenství, i když je člověk slabý a nemocný – i když zrovna nemůže otevřít uši a poslouchat. Snad i proto zaznívají v příběhu o uzdravení hluchoněmého i slepého v Markově evangeliu ony výzvy k mlčenlivosti. Jsou to výzvy k tomu nešířit evangelium jako pověru, že ten, kdo správně věří, má vše dobré zaručeno. Takhle jednoduše to nefunguje.
Výzva k mlčenlivosti dává prostor pro dořečení evangelia ve velikonočním příběhu. Evangelium není jen pro silné a uzdravené, ale i pro nemohoucí a nevyléčitelně trpící – i s nimi vstupuje Bůh do vztahu. I pro ty, ke kterým se z různých důvodů ještě nedoneslo uzdravující slovo do uší, i pro ty má Bůh ve svém království místo.
Amen
Anna Pokorná